Země: Dánsko Žánr: melodic doom / death metal Datum vydání: 30.11.2012 Label: Cyclone Empire Tracklist: 01. A Litany of Rain 02. Winds Torn 03. A Lonely Passage 04. A Father’s Providence 05. Mourning Sun 06. Call of the Raven Moon 07. Forest of Insomnia 08. Between Hodnocení: Stick – 9,5/10 H. – 6/10 Průměrné hodnocení: 7,75/10 Odkazy: web / facebook / twitter

Doom metaloví Saturnus už existují přes dvacet let, ale na kontě se jim lesknou jen čtyři dlouhohrající zářezy, z toho ten poslední, pojmenovaný “Saturn in Ascension”, vyšel teprve na konci minulého měsíce. Asi netřeba podotýkat, že vydání desky těchto dánských nestorů provázela velká očekávání, alespoň z mojí strany. Od geniálního majstrštyku “Veronika Decides to Die” uběhlo dlouhých šest let a novinku nahrála téměř úplně jiná kapela. Zůstal pouze charakteristický vokál Thomase Jensena. Měla obměna vliv na kvalitu nové desky?

Soudě dle loňského prosincového koncertu v Brně se nebylo čeho bát. A to se potvrdilo i při poslechu přes hodinu dlouhého materiálu. Noví muzikanti určitě do muziky Saturnus přinesli svůj otisk, ale ten základ, který byl položen v začátcích a umocněn poslední deskou, zůstal. První skladbu uvádí andělský zpěv a s první nástrojovou explozí přichází všeobjímající smutek tak, jak to umí nejlépe. Rozvážné tempo, kila a prakticky neustávající kytarová melodie, linoucí se pod tím vším, to už jsou trademarky. Nad tím vším se vznáší hluboký murmur. Flemming Rasmussen, dnes už stálý spolupracovník kapely, desku opatřil opět excelentním soundem, který je čitelný, ale přitom není zbytečně uhlazený. V osmi skladbách se setkáme se všemi tvářemi kapely, s pomalým těžkým smutkem, za jehož esenci bych označil překrásnou “Wind Torn” s krásnou kytarovou melodií a aurou osudového okamžiku. Další podobou jsou křehké akustické kousky podpořené recitativem, ukázkovým kouskem je zde “Call of the Raven Moon“; uznávám, že je to trochu kýčovitý název, ale ta skladba má sakra takovou sílu, že mě v tu chvíli ani její název zas tolik nezajímá. V této skladbě se objevuje i pasáž flétny, která tento smuteční pohled na měsíc jenom umocňuje. Tu rychlejší tvář reprezentuje “A Father’s Providence”, kde se pěvecky Thomas pouští do křičenějšího agresivního projevu, prokládaného recitativem. V téhle skladbě si Saturnus nezadají s kdejakou goticky metalovou bandou. Valivé jednoduché riffy, melodické klávesy a melodické sólo. Rozhodně to asi nebude muzika pro někoho, kdo si primárně rochní hrubozrnném death/doomu nebo ve funeralových bahnech. Jde o dost přístupnější (aspoň si to myslím) druh zadoomané muziky.

Jinak ale deska jede většinou v tom pomalém tempu, kdy je čas na vše. V tomto směru funguje vedle zmíněné “Wind Torn” naprosto dokonale závěrečný žalm “Between”, který v závěru graduje přesně tak, jak si to u závěru alba představuji. Víte, jestli si desku pustíte a znáte i předchozí tvorbu kapely, možná si budete brumlat pod nosem, jak se nad tím můžu tak rozplývat, když to v podstatě opakuje formuli z desky předchozí. Já bych od téhle kapely ale ani žádný extra vývoj nečekal, chci jednoduše poctivý doom “brajdovského” střihu, který navodí přesně tu atmosféru, kterou očekávám, a přitom to nebude plytké ani nijak brutálně kýčovité. Jestli jste si se Saturnus rozuměli na dřívějších zářezech, nezklame vás ani “Saturn in Ascension”. A je jedno, že se tu ještě více projevil duch Mrtvé nevěsty (především strašidlo “The Angel and The Dark River” se vznáší dosti blízko), který se u nich obecně dal zachytit vždy. To mi totiž vůbec nevadí, protože s klasickými žánrovými postupy pracují naprosto citlivě a zkušeně, což novou desku “králů žánru” sešoupává poměrně hluboko. Hudební slabinou je snad jen repetitivnost a mírná nezajímavost skladby “Mourning Sun“, asi největšího výtahu hudebních postupů My Dying Bride. Chybí jí síla ostatních skladeb.

Vychutnejte si v klidu každý tón, každý doušek. Tahle deska snad v jiném než zimním období ani vyjít nemohla. Zatím tento rok nic lépe nepodpořilo mrazivou atmosféru, která venku panuje. Poctivý kus smutku k vánočnímu bojkotu!

P. S. Jednu docela zásadní vadu tohle album ale má – hrozný cover.

Další názory:

Já osobně ze “Saturn in Ascension” zdaleka nejsem tak nadšený jako kolega. Přesně jak zmínil, fandům toho tvrdšího doom metalu, potažmo přímo funeral doom metalu, což je přesně můj případ, to nemusí zrovna sednout – jak jsem se sám na vlastní kůži přesvědčil. Ona to není špatná muzika, poslouchat se to samozřejmě dá úplně v pohodě a rozhodně Saturnus neupírám jejich nesporné kvality, nicméně na můj vkus je to až přespříliš melancholické a hlavně utahané – ne v tom dobrém slova smyslu. Jako vrchol nahrávky vidím jednoznačně trochu rychlejší “A Father’s Providence”, která ze zbytku na první poslech vyčnívá a vytrhne člověka ze všeobecné letargie, jako celek však nemám potřebu nebo chuť “Saturn in Ascension” dále poslouchat. Samozřejmě, i dle mého názoru to je stále nadprůměr, to ano, v mých očích však pouze jen lehký nadprůměr…
H.