Země: USA Žánr: heavy metal Datum vydání: 22.4.2014 Label: Frontiers Records Tracklist: 01. Hell Inside My Head 02. Harmony 03. All My Friends Are Dead 04. Temptation 05. Push Away 06. Dominator 07. Had Enough 08. Gun to a Knife Fight 09. Rock n Roll Is a Vicious Game 10. Taking Back Tomorrow 11. Disengaged 12. Forget You Hodnocení: 6,5/10 Odkazy: web / facebook / twitter

Trvalo to dlouho, než se bývalý frontman glam metalových Skid Row, Sebastian Bach, postavil na vlastní sólové nohy. Vlastně více než deset let, protože od svého odchodu v roce 1996 se na pořádný autorský počin pod jeho jménem čekalo až do roku 2007, kdy vyšlo jeho třetí oficiální sólové album, které je obecně považováno za jeho sólový debut, protože první dva počiny vlastně ani nestojí za řeč. “Bring ‘Em Bach Alive” z roku 1999 sice přineslo pět nových studiových skladeb, ovšem zbylé dvě třetiny stopáže jsou živé verze nejslavnějších písní z období jeho působení v řadách Skid Row a následující “Bach 2: Basics” je zase kompilace coverů z různých tributů, kde se Sebastian předvedl coby zpěvák, takže nová píseň vlastně žádná. Po letech působení v divadle, televizi a kdo ví, kde všude ještě, se ve zmíněném roce 2007 jako bouře přiřítilo “Angel Down” a nikoho nenechalo na pochybách, že tenhle týpek má stále co říct, protože se dočkalo veskrze kladného přijetí.

Následující “Kicking & Screaming” sice už taková pecka nebyla, ale částečně si udržovala relativně vysoký standard nastavený předešlým albem a v tomto lehce sestupném trendu pokračuje i letošní novinka “Give ‘Em Hell”, na níž se po třech letech Bach vytáhl s dvanáctkou nových kousků, v nichž do moderní doby přetavil glamové základy postavené spolu se Skid Row a přidal aktuálním trendům podladěné kytarové riffy a klasické stadiónové refrény. Jeho melodický a občas taky dostatečně agresivní vokál pak staví pomyslný most mezi heavy metalovou výbušností a rock’n’rollovou přímočarostí, která je z jeho tvorby řádně cítit. Klenuté refrény ve spojení s hutnými kytarami a explozivními bicími Bobbyho Jarzombeka, jehož nově na basu doplnil Duff McKagan (ex-Guns n’ Roses, Loaded), jsou poznavácími znameními sólové tvorby tohoto kanadského pěvce a nejinak je tomu i letos.

Přestože je “Give ‘Em Hell” stejně jako minulé dva zářezy prolezlé skrz naskrz heavy metalovými klišé a obsahuje písně velmi jednoduché, dalo by se říct, že až průhledné, tak je Sebastian Bach jedním z mála, kterým tady tohle odpouštím, a především díky jeho hlasovému charismatu, které se ani po těch letech (už mu táhne na 50) nevytrácí, se u poslechu jeho alb v dané době vždycky slušně zabavím. Neříkám, že z “Give ‘Em Hell” bude láska na celý život, protože stejně vždycky radši sáhnu po našlapanějším “Angel Down”, ale zrovna mi to tady hraje do uší a vůbec mě nerozčiluje, že jej “musím” poslouchat snad už podesáté, protože nejenže musím kvůli tomuto textu, ale ono mě to vážně baví a poslouchám jej rád.

“Give ‘Em Bach” začíná klasicky tím nejlepším, co ve své hrací délce nabízí. Proč klasicky? “Hell Inside My Head” totiž navazuje na dvojici titulních kousků z “Angel Down” a “Kicking & Screaming” tím nejlepším možným způsobem a dovolím si tvrdit, že nic lepšího se po jejím doznění na novince už nenachází. Má chytlavou strukturu a hlavně příjemně vypjatý melodický refrén, díky němuž jsem si ji velmi rychle vtkloukl do hlavy. Osobně mám na Bachových albech pravidelně radši tvrdší věci, takže se mi logicky nejvíc líbí “Harmony”, “Dominator”, “Disengaged” nebo skvělá rocková vypalovačka “Gun to a Knife Fight”. Všechny jsou však melodickými refrény drženy ve vodách hard rocku, takže kdo čeká vyloženě metalové hody, radši ruce pryč. Docela mě překvapila závěrečná “Forget You”, která zpočátku vyhlížela jako obyčejná rádiová polobalada, ale hutný a pomalý riff z ní dělají něco mezi Black Sabbath a glam metalem a výsledkem je docela příjemný kousek.

Když už mluvím o těch překvapeních, tak bych málem opoměl “Rock n Roll Is a Vicious Game”, která zaujme svým country nádechem, o nějž se stará jak stavba samotné písně, kdy jdou ostatní nástroje stranou na úkor akustické kytary, tak hlavně harmonika. Prvních pár poslechů jsem vůbec netušil, že to je předělávka od nějakých April Wine, protože jsem ji prostě měl za vkusnou pomalou písničku s jižanským rockovým nádechem, díky kterému je daleko stravitelnější a hlavně autentičtější než jalová “Push Away”, o které ještě padne slovo.

Bohužel se ani “Give ‘Em Hell” nevyhnula nějaká ta klopýtnutí, které jsou zde zastoupeny strašně otravnou “Push Away”, proti níž z hudebního a instrumentálního hlediska nemám vlastně nic, ale jak mám rád Bachův vokál, který se vzhledem k jeho minulosti nebojí vysokých poloh, tak to, co předvádí v refrénu “Push Away”, zní jako pokus eunucha o vytí na měsíc. Fakt příšerné. Dalším přešlapem je pak zbytečně přeslazená “Had Enough”, která i díky akustické kytaře v refrénu vyznívá jako snaha o nabourání rádiových éterů tím nejprůhlednějším způsobem. Jasně, takové skladby měl Bach na obou předchozích albech, ale přesto jsem jim nikdy nepřišel vyloženě na chuť, protože to prostě nepůsobí upřímně. Radši průměrnou riffovou “Taking Back Tomorrow” než takové hokusy pokusy.

Tvrzení, že Sebastian Bach nahrál další sólovku, by mělo stačit, aby většina posluchačů věděla, odkud vítr vane. Hudebně nic nového “Give ‘Em Hell” nepřináší (to vlastně ani “Angel Down” a “Kicking & Screaming”), ale na to sere pes, protože kdyby všechny pokusy o americký heavy metal říznutý glam metalem dopadaly takhle pohodově, tak bych se vůbec nezlobil. K vyššímu hodnocení se i navzdory předešlým slovům chvály neuchyluji jenom proto, že oba předchůdci – o kterých se zmiňuji až nebezpečně často, ale srovnání se prostě nedá vyhnout – mě baví přece jen víc. V jednom případě o malý kousek a v tom druhém o pořádný kus, takže 6,5 bodů za slušnou hard & heavy desku je, myslím, tak akorát.