Země: Německo Žánr: symphonic metal Datum vydání: 30.8.2013 Label: selfrelease Tracklist: 01. Deus Ex Machina 02. Utopia 03. Alive 04. Once Upon a Time 05. Inside 06. Hope Dies Last 07. The Joker 08. Shadows 09. Civilisation 10. Puppet Play 11. What I Am Hodnocení: Ježura – 3/10 H. – 2/10 Průměrné hodnocení: 2,5/10 Odkazy: web / facebook / twitter K recenzi poskytl: Metal Promotions

Začnu trochu netradičně a dám vám hádanku, která sice prozradí pointu celé recenze, ale tohle album je taková ztráta času, že i číst o něm je zbytečné, takže se s tím moc párat nebudu a hned z kraje upozorním všechny, kteří se mají rádi, aby se této desce vyhnuli. Nyní ale kýžená hádanka. Takže, zde jsou indicie… Tam, kde to má působit epicky, to vyznívá prázdně. Místo vážné a seriózní produkce se vám dostane kýčem nasáklá zhovadilost nejhrubšího zrna, při jejímž poslechu si říkáte, že to nemůže autor myslet vážně. Tvrdší pasáže jsou průhledné jako sklo a celkově to působí velmi jednoduše, skoro až stupidně. Jako třešničku na dortu si představte, že je to neskutečně nudné. Správně hádáte, že se jedná o debutové album německého kvintetu Secrets of Sin s titulem “Future Memories”, k němuž jsem přistupoval jako k výzvě. Tušil jsem, že to nebude můj šálek čaje, ale že to bude taková hovadina, to jsem nečekal.

Kdybych chtěl být svině, tak řeknu, že na “Future Memories” je špatně snad úplně všechno krom zvuku, který splňuje nároky moderní metalové tvorby, jež si vyžaduje nablýskanou produkci, ostré, ale v případě potřeby hezky melodické kytary, jednoduchou rytmiku a hlavně vokál, který je za každých okolností slyšet v popředí a jemuž je hezky rozumět. A víte co, budu ta svině, protože to je nejspíš vše, co se albu dá vyloženě pochválit. Toť vše, protože to, co je hlavní – tedy hudba – je na úrovni středoškolské kapely, která si jednoho dne řekla, že smíchat symfonický metal a metalcore je skvělý nápad, který se určitě bude každému líbit, a dalo by se s tím prorazit. Tohle je však jeden z těch případů, kdy něco vypadá zajímavě pouze do chvíle, než to slyšíte na vlastní uši. Nebo jinak, než to slyšíte v tak naivním a hloupém podání, jako se toho zhostili Secrets of Sin na své debutové desce.

Hned úvodní “Utopia” dokáže na ploše šesti minut zhmotnit vše, co je na “Future Memories” špatně. Start za zvuků podivných sci-fi kláves uvádí klasickou symfo-metalovou pasáž s mocnými aranžemi a sbory, které mají navodit atmosféru něčeho opravdu velikého, leč se kvalitativně nedostaneme nad hranici podprůměru scény. Zhruba po minutě předá vokalistka Christina Groner mikrofon kytaristovi Robertu Manskovi, který by se na trendy metalcorové scéně ztratil jako včela v lese. Obyčejný řvoun, jehož úloha není o nic větší, než navodit dojem, že kapela nehraje žádný popík, ale umí taky přiostřit. Ani v těchto ostřejších pasážích se však kapela nevzdává klávesového oparu a čert aby se vyznal v tom, co že to vlastně chtěli říct. Po celou dobu je to takové bezzubé a nekonfliktní, že nemám ani nutkání si alespoň místy poklepat do rytmu. “Alive” není úplně tak špatná, protože je to svižnější, i když velmi podbízivá věc, v níž Robert zní jako hybrid mezi Hansi Kürschem z Blind Guardian a Mattem Tuckem z Bullet for My Valentine. Ale špatný dojem z úvodu nezachrání. Kdy ale Secrets of Sin začnou doslova ztrácet dech, jsou balady, na které si stěžuju čím dál víc, ale nemyslete si, že by se jednalo o mou osobní nechuť, jen mi přijde, že se všichni snaží do nich nasrat co nejvíc vlezlých a patetických melodií, jejichž hlavní účel je rozplakat malé holky… Přesně takhle dopadla “Once Upon a Time” a ať už to byl její záměr, nebo ne, šest a půl minut na takovou krávovinu je vážně moc. “Shadows” je na tom o malinko líp, ale jen díky tomu, že při jejím poslechu jsem měl dojem, že někam spěje. Navíc, kytarové sólo v její druhé polovině není špatné, ale jako celek palec dolů. Z celého “Future Memories” na mne alespoň trochu zapůsobily klipová “Inside”, jejíž ústřední melodie je tak vlezlá, až si získala i mě; a na poměry zbylých kousků nezvyklá “The Joker”, kterou oživí trumpeta a elektronika. Sice se pořád nejedná o žádnou hitparádu, ale když už nic, tak upoutá pozornost. To by se mohlo povést i předlouhé “Civilisation”, která ale dojela na rozmělněnost jedné slušné melodie na ploše epických rozměrů. Tento pokus se zdaleka nepovedl tak, jak měl, protože píseň se nikam nevyvíjí a vlastně je to další tuctovka, kterých je na albu drtivá většina, jen trvá třikrát déle.

Kdo dočetl až sem, tomu musí být jasné, že žádný pozitivní konec nepřijde. Sám jsem se do poslechu “Future Memories” musel pro potřeby této recenze vyloženě nutit a nevidím žádný důvod, proč by to dobrovolně měl absolvovat někdo jiný než naprostý masochista, který si v podobně hloupé hudbě libuje. Secrets of Sin je jeden velký omyl hudebního průmyslu, který neměl nikdy vzniknout.

Další názory:

Já půjdu v kolegových šlépějích a také budu svině – tohle je prostě špatné. Fakt hodně a fakt ve všem. Nemá cenu chodit okolo horké kaše a být diplomatický, řeknu to rovnou a na rovinu – “Future Memories” je prostě sračka největšího kalibru, která může slavit nějaký pseudo-úspěch pouze v německých zemí, které jsou proslulé totálně jalovým pošukaným vkusem a zalíbením v kdejakém hudebním exkrementu. No, a přesně takhle muzika Secrets of Sin zní – neskutečně, ale opravdu neskutečně tupý pop metal… i když ten metal skoro hraničí s urážkou žánru. “Future Memories” je přehlídka hudební stupidity, extrémní naivity a absence soudnosti. Nechci se do Secrets of Sin zbytečně strefovat a nějak je potápět, ale prostě si nemůžu pomoct, působí to na mě jako deska od kapely, která chce za každou cenu hrát, přestože v sestavě není člen, jenž by byl schopen složit aspoň jeden kloudný motiv. Hlavně tam dát spoustu rádoby symfonických kudrlinek, tady trochu toho Nightwishe, zasypat to moderním hávem a zabetonovat tunou blbských melodií. Výsledkem je tedy hodně naředěný čajíček uvařený ze třikrát prošlého sáčku instantního hudebního placeba. Že si s něčím takovým troufnete i na song o dvanácti (!) minutách, to už je doopravdy špatný vtip. A komu by tohle všechno ještě nestačilo, toho zcela jistě dorazí absolutně zvratkovité balady, z nichž například taková “Once Upon a Time” pro mě představuje fakt dno. Upřímně, je mi vážně jedno, že na ty nástroje hrát umějí (což zase ano, ne, že ne), protože jim je to úplně k ničemu – sračka zůstane sračkou, i kdyby to hrál Satriani a za škopky seděl Lombardo. No nic, tohle prostě neposlouchejte, ruce pryč!
H.