Země: Německo Žánr: post-black metal Datum vydání: 4.12.2015 Label: Lupus Lounge Tracklist: 01. No More Colours 02. Dirty Black 03. Man Behind the 04. Hole 05. Here Lies the Sun 06. I Took the Sky Away 07. Mark of Cain Hrací doba: 52:43 Odkazy: web / facebook / bandcamp

První pohled (H.):

Němcům Secrets of the Moon se od svých syrovějších a nebojím se říct, že do jisté míry i konvenčnějších počátků, které reprezentuje zejména hodně podzemně znějící debut „Stronghold of the Inviolables“ a zčásti i druhá deska „Carved in Stigmata Wounds“, v posledních letech vypracovali na pozici obecně uznávané formace v oblasti jakousi alternativou a mírnou progresí líznutého black metalu. Zejména po vydání posledních dvou nahrávek „Privilegivm“ (2009) a „Seven Bells“ (2012) jejich kredit na scéně značně stoupl a nutno dodat, že ne neprávem, jelikož se v obou případech jedná o výtečné počiny.

A vzhledem k tomu, jak vysokou laťku si Secrets of the Moon doposud drželi (ony ani ty staré počiny nejsou špatné, a i když jsem jim svého času nějak nepřišel na chuť, zpětně mě začaly bavit i ty), nebylo sebemenšího důvodu se strachovat o výsledek nové, celkově již šesté dlouhohrající desky. A přesto „Sun“ ihned po svém vydání začalo sklízet poměrně rozporuplné, leckdy až odmítavé reakce. Onen důvod je vcelku nasnadě, nicméně vzhledem k tomu, že mi na něj nebude stačit jen jedna věta, schovám si jej až na další odstavce:

V průběhu celé diskografie Secrets of the Moon je cítit vývoj směrem od klasičtějšího black metalu k takové, řekněme, inteligentně pojaté verzi žánru s okultní aurou. Postupně v jejich tvorbě začal narůstat počet různých atmosférických pasáží a záblesků progrese. Z určitého úhlu pohledu by to klidně šlo nazvat i zpřístupňováním (když srovnáme aktuální alba se „Stronghold of the Inviolables“, tak ty novější věci i navzdory progresivnějšímu přístupu jistě jsou stravitelnější). Pokud si tohle člověk uvědomí, pak je vlastně logické, vcelku očekávatelné a skoro až nepřekvapivé, jakým způsobem „Sun“ zní. A přesto právě v tomto asi tkví onen kámen úrazu, díky němuž nejsou někteří z novinky příliš nadšeni.

Jak jistě správně tušíte, „Sun“ nadále pokračuje v tomto „zpřístupňování“ a naopak se zase o kousek dál vzdaluje původní undergroundové podobě black metalu. A dokonce tak činí takovým způsobem, až „Sun“ místy zavání post-black metalovými postupy, které se v posledních několika málo letech staly trochu trendovou záležitostí. Pokud tedy někdo v „Sun“ vidí album poplatné současné módní vlně, jsem svým způsobem schopen to pochopit. Mám-li ovšem mluvit sám za sebe, tak zrovna v tomto případě se musím Secrets of the Moon zastat a postavit se na jejich stranu, a to i navzdory tomu, že post-black tu v drtivé většině případů monumentálně „hejtuju“ kvůli jeho nezřízené homosexualitě (sorry, zní to prostě teple)…

Těch důvodů pro to mám­… no, minimálně dva skutečně stěžejní. Ten první už jsem vlastně nepřímo nakousl – „Sun“ na mě nepůsobí jako úlitba post-black metalovému trendu. Již jsem řekl, že vývoj tímhle směrem je napříč historií Secrets of the Moon znatelný již delší dobu, díky čemuž mi výsledná podoba „Sun“ nepřijde a priori zavrženíhodná. A navíc, taková ta typická generická trendová „pošta“ to pořád není ani náhodou a je v tom cítit rukopis kapely. Stručně řečeno, zvuk kapely na „Sun“ mi dává smysl.

A ten druhý důvod, proč z mého „Sun“ zklamáním rozhodně není, je ještě příjemnější a takový „hezčí“. Novinka je totiž opětovně natřískaná silnými skladbami a působivými nápady, které se mnohdy mohou bez problémů rovnat s předchozími deskami Secrets of the Moon. Nepopírám, že kdybych si měl zvolit, tak třeba v porovnání se svým přímým předchůdcem „Sun“ asi prohraje, protože „Seven Bells“ bylo jednoduše mocnější. To ovšem neznamená, že by se jednalo o špatnou nahrávkou, protože kvality „Sun“ jsou pořád hodně, hodně vysoko a ten poslech mě baví.

Ihned zpočátku zaujme excelentní otvírák „No More Colours“ – třeba natlakované pasáže, za nimiž se ozývá táhlá melodie a lídr sG naléhavě řve, jsou skutečně skvělé. Vrcholný moment skladby však přichází se sugestivní deklamací „I was not able to speak when my word was born so I painted in colours until the colours were gone“, což je síla jako svině a kdo tvrdí, že ne, tak ať si jde vypláchnout uši. Na vysoké úrovni se ale pokračuje i nadále s houpavou „Dirty Black“ a „Man Behind the Sun“, jež se blýskne skvělou baskytarou (zejména úvodní pasáž zní parádně – snad jen škoda, že ji Secrets of the Moon přeruší tak náhle).

Abychom to ovšem zbytečně nezdržovali – Němci tu laťku drží až do konce „Sun“. „Hole“ nabídne výtečnou porci atmosféry, zatímco „Here Lies the Sun“ je místy v nadsázce řečeno skoro až „zpěvná“, nikoliv však ve špatném slova smyslu. Naopak „Mark of Cain“ závěr desky nakopne asi nejagresivnějšími momenty, jaké skupina na své novince nabízí, nicméně i tenhle kus je dalek toho, aby byl nějakou obyčejnou rubačkou, protože i zde Secrets of the Moon po hrstech rozhazují svým umem náladotvornosti. Jako trochu mírně slabší se mi jeví pouze předposlední „I Took the Sky Away“, jež v kontextu „Sun“ nenabízí nic moc nového a nemá nějaký ten vysloveně kulervoucí moment jako všechny ostatní skladby okolo. Stále se ale poslouchá velmi příjemně, nenudí, dojem z alba nezabíjí a obecně vzato je nadprůměrná.

Za mě tedy „Sun“ dopadlo skvěle. Netvrdím, že se jedná o vrchol veškerého snažení Secrets of the Moon, ale pořád jde o výbornou nahrávku, jež v mých očích potvrzuje a upevňuje status svých tvůrců. Působivých momentů je tu spousta, přičemž v některých bych se nebál mluvit o regulérním nadšení (hlavně „No More Colours“ je prostě šleha), atmosféru to má silnou, a ať se na to podívám z kterékoliv strany, prostě mě to baví a nemám s tím sebemenší problém. Za mě tedy rozhodně palec nahoru.

---

Druhý pohled (Kaša):

Nebudu ze sebe dělat největšího znalce dosavadní tvorby německých Secrets of the Moon, protože když nad tím tak přemýšlím, tak krom velmi povedeného alba „Seven Bells“ jsem cíleně slyšel už jen jeho předchůdce „Privilegivm“ z roku 2009. Není to sice moc, nicméně soudě dle své dosavadní posluchačské zkušenosti s tvorbou této party jsem tak nějak tušil, jak bude nové album znít. Tedy, dnes už vím, že jsem si pouze myslel, že vím, co čekat, protože výsledek je přinejmenším překvapivý. Posun mezi výše uvedenými alby nebyl nijak výrazně znatelný, ovšem to už se nedá říct o „Sun“, které je pro tuto čtveřici pomyslným novým začátkem.

Secrets of the Moon si sice ve své hudbě ponechali základní prvky, na nichž ten jejich chytrý black metal stojí, nicméně velmi mě překvapilo pročištění šedivé a neprostupné atmosféry, jejíž hustota by se ještě na předešlém počinu dala krájet. Naproti tomu je „Sun“ přístupnější a ve všech ohledech melodičtější. Kytary již tolik neřežou, hrají spíše industriálně neurčité motivy s notnou dávkou melodických struktur a stejně tak by se dalo mluvit i o vokálu zpěváka sGho, jenž se relativně často snaží o melodičtější a srozumitelnější přednes. Což o to, proti vývoji jako takovému v zásadě nic nemám, jenom mám pocit, že ta plánovaná změna je až příliš lámána přes koleno a celkový dojem z poslechu je v mém případě rozporuplný.

Na jednu stranu se mi líbí progresivnější sound a leckdy i slušné melodické motivy („Dirty Black“ je spolu s „Hole“ hodně povedená), na druhou stranu se s blížícím se závěrem objevuje až příliš vaty, díky čemuž jsem se ke konci občas nudil. „Here Lies the Sun“ mi v celkovém obrazu nahrávky nepasuje svým jednoduchým pochovým rytmem v refrénu a „I Took the Sky Away“ zní spíše jako nedotažený expriment. Právě druhá jmenovaná je za mě tou úplně nejhorší písní na celém „Sun“. Hudebně je to skladba velmi utahaná a bez náboje. Navíc je vokál takový nijaký a strašně slabý, až si nejsem jistý, jestli sG ty melodie nezvládá, nebo to byl záměr, jak alespoň částečně rozostřit ten nečekaný příval melodií, ale vsadil bych si spíš na první možnost.

Zklamání. To je asi ten nejvýstižnější způsob, jak vyjádřit své pocity ze „Sun“. Nemyslím si, že to je vyloženě špatná nahrávka, která si nezaslouží ani jeden poslech, na to jsou Secrets of the Moon dost svébytné těleso, jež si hraje dle vlastních šablon, které sice tentokrát notně překopali, ale zhruba 50 minut je při kvalitách „Sun“ příliš. Palec nahoru za snahu, ale rozpačitý výsledek ve mně zanechává spíše negativní dojmy.

---

Třetí pohled (Onotius):

Navzdory tomu, že jsem zpočátku byl konfrontován pouze s názory hlásajícími rozčarování a zklamání, mě novinka Secrets of the Moon od začátku bavila. Z formálního hlediska, je zde sice pár nedostatků, kvůli nimž ve výsledku „Sun“ asi nebudu velebit jako nějaké mistrovské dílo, ale jako celek se jedná o velmi příjemnou desku, jež ukazuje kapelu zase trochu v jiném světle. Žánrově se zde odehrál trochu posun blíže k melodičtějším polohám, které svou inspiraci čerpají někde v gothic rocku, zároveň však dokáže deska i neobvykle odsýpat (tím narážím především na blackové postupy hned v první „No More Colors“). Kytary jsou méně řezavé a propracované, ale více pracují ve prospěch celku – tím však není myšleno, že by měly jen nějaký banální doprovodný charakter, jen na úkor atmosférického vyznění trochu potlačují větší instrumentální preciznost. Větší problém jsou však místy podivně znějící čisté vokály, na nichž by asi ještě stálo za to zapracovat. Naštěstí to leckdy vyrovnávají velmi solidní nápady.

Deska začíná melodickým postupem za doprovodu akustické kytary, aby se transformovala do až post-blackového náklepu. Jedná se o již zmíněnou „No More Colors“, jež poté dostane klasičtější strukturu, nicméně už zde je slyšet větší důraz na melodii a odklon od mrazivých temp předchůdce „Seven Bells“. Jsou zde slyšet různé hrátky se zvukem, i když atmosféra zase není tolik majestátní jako dříve. Některé skladby mají až rockové struktury, přičemž nejreprezentativnějším zástupcem je „Here Lies the Sun“ disponující velmi povedeným refrénem a gradací. Zde je vliv gothic rocku společně s „Man Behind the Sun“ (v níž mi vokály evokují bývalého zpěváka Amorphis, Pasi Koskinena) asi nejznatelnější. Nejvyrovnanějšími skladbami jsou asi „Hole“ a dvojka „Dirty Black“ (těmi pasážemi s čistým zpěvem prozměnu evokující Septicflesh). Prvních pět skladeb si drží relativně rovnocennou kvalitu, jen ke konci deska ztrácí trochu dech. Především předposlední stopa „I Took the Sky Away“ je celkem nemastná neslaná.

Deska má své klady i zápory, nicméně ve výsledku zůstává pozitivní dojem. Jsem rád, že kapela nestojí na místě a má odvahu se posouvat a nesázet na jistotu. A přestože je kvalitativně trochu nevyrovnaná, disponuje nejedním silným momentem. „Sun“ je album relativně přístupné a zároveň snese mnoho poslechů bez toho, aby měl posluchač pocit, že už ho zná nazpaměť. Nejsem sice nadšen, ale spokojen ano.

---