Země: Česká republika Žánr: drone / industrial / black metal / noise Datum vydání: 30.8.2019 Label: selfrelease Tracklist: 01. The Mist Over Nantucket 02. Achab’s Obsession 03. The Desire for Revenge 04. The Battle with White Leviathan Hrací doba: 29:46 Odkazy: bandcamp / bandzone K recenzi poskytl: Semai

Český projekt Semai jsem začal registrovat až relativně nedávno. Jeho blackmetalové počátky prakticky vůbec neznám a vlastně mě ani příliš nezajímají, protože jsem si Semai do paměti díky pozdější tvorbě uložil jako hnusnou kombinaci dronu, black metalu, industrialu a možná trochu noisu. A přesně tak mi to vyhovuje.

Nemůžu tvrdit, že by se pro mě muzika Semai stala srdcovou záležitostí, ale určitě můžu s klidným svědomím prohlásit, že doposud každé naše setkání dopadlo dobře a odnesl jsem si z něj „dobrý“ pocit – tak dobrý, jak jen to jde u podobně laděného žánrového marastu. Nebudeme ale zbytečně slovíčkařit.

Důležité na mém sdělení je to, že Hastur, jehož osobním projektem Semai je, udělal několik kvalitních nahrávek, které mohou důstojně posloužit jako česká odpověď na formace à la Gnaw Their Tongues. Mám naposlouchané EP „Carcosa“ (2015) a splitka s Togleraq („Between Two Worlds“; 2015) a 777 Babalon (2018), přičemž ve všech případech jsem našel něco, co za slyšení stojí. Zejména na společném nosiči se 777 Babalon mě příspěvek Semai hodně zaujal, o čemž jsem ostatně svého času psal i v příslušné recenzi. Vše tedy nasvědčovalo tomu, že také letošní počin „The White Leviathan“ by měl být sázkou na jistotu.

Nebudu vás zbytečně napínat – „The White Leviathan“ určitě není zklamáním. Pod hodně povedenou bílou obálkou se ukrývá čtveřice skladeb, které se nesou ve výše nastíněném žánrovém rozpětí. Největší podíl mají asi drone a industrial, black metal i noise se na nahrávce ukrývají spíše v pocitových rovinách, přesto je zřejmé, že něco z jejich esence v hlubinách desky proplouvá.

Hlubiny, plutí a podobná mořská přirovnání ostatně k „The White Leviathan“ sedí dost příhodně, což lze odtušit už ze samotného titulu desky. Čtveřice písni je tématicky svázána do konceptu založeném na knize „Moby-Dick; or, The Whale“ (1851) od amerického spisovatele Hermana Melvilla (1819 – 1891). Někdo by mohl namítnout, že se nejedná o nejoriginálnější výběr, protože nějakou nahrávku pracující se stejným zdrojovým materiálem jsme už asi všichni slyšeli (osobně se mi vždycky okamžitě vybaví „The Call of the Wretched Sea“ od Ahab, kteří si ostatně z románu vzali i název kapely, což je jen tak mimochodem jedno z mých nejoblíbenějších funeraldoomových alb), ale pořád se jedná o lákavé téma.

Materiál na „The White Leviathan“ vesměs navazuje na vyznění ze splitu se 777 Babalon, ale v jistých ohledech je ještě o kus intenzivnější a hlučnější. Srovnáme-li to třeba s písní „Očištěni“ z „Between Two Worlds“, která předkládala víc introvertní, zahloubaný a náladotvorný náhled na daný styl, jedná se dneska o výrazně větší binec. Například v závěrečné „The Battle with White Leviathan“ (název stopy asi mluví sám za sebe) to Semai místy vyhrotí dost uspokojivě, obzvlášť když se přidá i trochu hluku.

Nechci ale vzbudit dojem, že by „The White Leviathan“ mělo být jen nahodilé třískání, kde v hlavní roli vystupuje zlovolný sound zastiňující vše ostatní. Samozřejmě, deska výrazně pracuje se sonickými běsy, ale pořád tu je cítit, že jde o komponovanou muziku, která vznikala s nějakou vizí. Čehož si cením, protože mám dojem, že v hlukovém spektru hudby se zdaleka nejedná pravidlo (byť samozřejmě ne vždy.něco takového vadí).

„The White Leviathan“ tedy dopadlo velmi dobře. Najdete zde akustickou intenzitu, po níž posluchač podobných záležitostí nepochybně prahne, a přitom se nejedná o album, které by nedokázalo nabídnou víc než jen ji. Určitě povedený počin a zároveň jedna z těch zajímavějších českých nahrávek, které jsem letos slyšel.