Země: Řecko Žánr: symphonic death metal Datum vydání: 20.6.2014 Label: Season of Mist Tracklist: 01. War in Heaven 02. Burn 03. Order of Dracul 04. Prototype 05. Dogma 06. Prometheus 07. Titan 08. Confessions of a Serial Killer 09. Ground Zero 10. The First Immortal Hodnocení: H. – 8/10 Kaša – 8/10 Zajus – 8/10 Průměrné hodnocení: 8/10 Odkazy: web / facebook / twitter / bandcamp

Nad Septic Flesh se v roce 2003 zavřela voda a podle všeho se zdálo, že už nadobro… naštěstí to však opravdu bylo jen zdání, jelikož o čtyři roky později se démoničtí Řekové opět dali dohromady pod lehce modifikovaným názvem Septicflesh a jali se pokračovat v tom, s čím kdysi přestali, tedy ve tvorbě skvělého a nestandardního death metalu. V této nové éře svou tvorbu nechali plynout na atmosférické vlně, ale posunuli ji směrem dál k symfonice a orchestrálním hrátkám. A při vší úctě ke starým počinům, které jsou bezpochyby skvělé a které mám upřímně rád, se předvedli ve snad ještě silnější formě než pod původním jménem Septic Flesh.

Možná mám trochu zkreslený pohled, jelikož jsem Septic Flesh z nějakého důvodu poměrně dlouhou dobu ignoroval, a tak to bylo až “Communion”, díky němuž jsem si muziku těchto Řeků oblíbil. Sice takřka ihned následoval podrobný náslech i starší tvorby, ale i po něm pro mě “Communion” zůstal na samotném piedestalu a nevěřil jsem, že jej (nyní už) Septicflesh někdy zvládnout překonat. Jenže stalo se a v roce 2011 udeřilo monumentální “The Great Mass”, které bylo s výjimkou dvou slabších skladeb takřka bezchybné, dokonalé a naprosto perfektní.

Dodnes si vzpomínám, jak pak Septicflesh hráli ten samý rok na festivalu Brutal Assault a těsně před jejich vystoupením jsem se při zvukovce bavil s jedním náhodným fandou, který prohlásil, že se při prvním poslechu “The Great Mass” skoro rozbrečel, jak dokonalá hudba to je. Ačkoliv mně slzička neukápla, tento anonymní člověk to tenkrát vystihl naprosto dokonale, protože masivní death metalová hradba, nelidský growling Spirose Antonioua a fenomenální orchestrální partitura Christose Antonioua byla kombinace, která skoro až doslovně trhala prdele. Septicflesh prostě tenkrát všechny pseudo symfonické pop metaly a všechny Demon Burgery a podobné amatéry vyškolili, jak se dělá spojení metalu a orchestru.

Tehdy jsem si také uvědomil jednu věc – Septicflesh vystoupali na svůj absolutní vrchol, “Communion” bylo pokořeno a šance, že by snad Řekové mohli zajít ještě dál a stvořit ještě něco lepšího než “The Great Mass”, se zdála takřka minimální. Nyní ovšem přichází deska s ještě monumentálnějším názvem “Titan”, jež má zcela jasně zodpovědět otázku, zdali Septicflesh opět dokázali překonat sama sebe…

Jak se ovšem velice záhy ukázalo, odpověď na tuto otázku je naprosto triviální: ne, nedokázali. Nicméně jak jsem již řekl, osobně jsem nic takového ani nečekal. Ne, že bych snad k poslechu “Titan” předem přistupoval s nějakým despektem nebo něco na ten způsob, ale “The Great Mass” je opravdu strop, víc už to nejde, lépe už to snad není možné. Opusy jako “Oceans of Grey”, “Pyramid God” nebo “The Vampire from Nazareth” se jednoduše překonávají tak těžko, že už snad ani překonat nejdou.

Ačkoliv toto tvrzení dle mého skromného názoru bezezbytku platí (a to i bez matematického důkazu), přece jenom je tu několik drobných ale. Předně – fakt, že “The Great Mass” nebylo pokořeno, se nijak nevylučuje s tím, že by snad “Titan” nemohla být dobrá, ba dokonce přímo skvělá deska. A v tomto ohledu už se Septicflesh nemýlili ani náhodou, protože “Titan” po všech stránkách skvělá deska bezesporu je. Musím se přiznat, že zpočátku jsem byl lehce nedůvěřivý a na první poslech snad i malinko zklamaný, že se moje předtucha vyplnila a novinka na svého předchůdce prostě nemá, ale jak se zvyšoval počet poslechů, “Titán” si mě postupně začínal čím dál tím víc získávat, až se nakonec ukázalo, že ta síla v tom pořád je, že Septicflesh i v roce 2014 stále trhají prdele a že v oboru spájení symfoniky s metalem si jen těžko hledají sobě rovného.

Na první a vlastně i jakýkoliv další poslech je “Titan” albem, které je svému předchůdci velice podobné. V minulosti se Septicflesh (Septic Flesh) vždy posouvali a i mezi “Communion” a “The Great Mass” je ve své podstatě dost velký rozdíl (ačkoliv je samozřejmě stále poznat, že to natočila jedna a ta samá skupina). U “Titan” tomu tak není, novinka jako by se opravdu snažila zopakovat úspěch svého předchůdce. Nějakým způsobem to však ve finále ani moc nevadí… přece jenom je to teprve druhá deska, tudíž není nějaký velký důvod jakkoliv remcat. Jestli se to takhle Septicflesh budou snažit drhnout i za dalších pět alb, tak to problém už bude, nyní ale to prolínání výbuchů hřmotných death metalových riffů a bicích salv s fantasticky napsanými linkami orchestru funguje stále na jedničku.

Na té současné podobě Septicflesh se mi strašně líbí jedna věc. Jakkoliv Řekové orchestracemi nijak nešetří, smyčce tvoří naprosto rovnocennou součást jejich muziky a vlastně jsou tím jazýčkem na misce vah, díky němuž je kapela skoro až jedinečná, pořád Septicflesh nezapomínají na to, že jsou metalovou skupinou. Vezměte si, jak vypadá většina takzvaně symfonického takzvaně metalu – kytary hrají velké hovno, bicí jsou hodnější než pohádková babička a nad tím vším jsou nánosy laciných klávesových jakoby kudrlinek a do toho ještě svým pseudo-operním vokálem kdáká nějaká holka v korzetu. Nic proti tomu, když se to někomu líbí, ale Septicflesh jsou absolutně jiná liga a právě oni jako jedni z mála (nebo snad jediní?) ukazují, jak má vypadat symfonický metal.

V prvé řadě tím mám na mysli tu již zmiňovanou poznámku, že Řekové nezapomínají na to, že jsou pořád metalová kapela. Riffy jsou pořád brutální, a když na to přijde, Septicflesh klidně dokážou, že jsou schopni vytvořit výtečné momenty i bez orchestru – viz třeba totálně kulervoucí riff v “Dogma”. Stejně tak bicí – když bubeník Fotis Benardo dostane šanci se urvat ze řetězu a předvést kvalitní sypačku, tak si pište, že ji také předvede a nijak se nerozpakuje svou soupravu rozžhavit do červena. O vokálu již padla zmínka v úvodu – Spiros Antoniou je pořád ve formě, a i když má asi padesát uměleckých pseudonymů a fakt prapodivný knírek, jakmile otevře tlamu, snad nikdo nemůže mít pochyb o tom, že jeho growling je stále excelentní.

A nad tím vším ční onen zmiňovaný orchestr a sbory. A právě zde je tak nádherně vidět, proč jsou Septicflesh o tolik dál než všechny ostatní symphonic metalové formace – včetně těch, které taktéž mají k dispozici celý orchestr (o těch, jež svou proklamovanou symfoniku staví jen na klávesovém cvrlikání, ani nemluvě). Tady se totiž ukazuje, jakou výhodou je, že má Christos Antoniou vzdělání v oboru klasické hudbu (plus samozřejmě i talent, o tom žádná), protože některé jeho party – jež opět nahrával pražský orchestr The City of Prague Philharmonic Orchestra (Filharmonici města Prahy) – jsou bez přehánění naprosto fenomenální. A to platí i v případě “Titan”.

Prozatím se tedy může zdát, že je “Titan” sice výborným, ale stále trochu chudším příbuzným “The Great Mass”. Chtěl bych však zmínit, že v některých momentech se i “Titan” skoro blíží dokonalosti a v jistých pasážích Septicflesh opravdu dosáhnou na laťku, jakou sami sobě nastavili s “The Great Mass”. V určitých částech skladeb jako “Prototype”, “Dogma”, “Prometheus” nebo “Confessions of a Serial Killer” Řekové vážně dokážou přijít s tak fantastickými nápady, že se mohou rovnou v podstatě čemukoliv z “The Great Mass”. A to je skvělé a vlastně jsem tím řekl, že i tentokrát je to úžasná muzika.

Zároveň se mi zdá, že je “Titan” o kousek vyrovnanější. Na “The Great Mass” byly ty nejlepší kompozice naprosto dechberoucí, ale zase zde byly dvě, jimž nestačil dech na to, aby držely krok se zbytkem. Oproti tomu na “Titan” jsem nenašel píseň, o níž bych musel říct, že se mi zdá horší než ostatní. Jasně, některé kusy mám o chlup radši a považuji je za vrcholy (konkrétně jde o ty čtyři zmíněné v předcházejícím odstavci), ale o žádném songu se nedá tvrdit, že by nedokázal držet nastavenou laťku.

Možná se zeptáte, jak je tedy možné, že stále považuji “The Great Mass” za lepší album. Důvody jsou vlastně dva. Tím prvním je to, že čistě pocitově mi přijde, že jako celek (tj. jako DESKA, ne jako jednotlivé písničky) měl minulý opus přece jenom o něco větší sílu a byl uhrančivější. Ten druhý důvod je pak velice jednoduchý – čistě proto, že “The Great Mass” bylo první. A to není myšleno jen tak z principu, protože “The Great Mass” byla nahrávka, jež posluchače nemilosrdně povalila, i když byl vybaven zevrubnou znalostí předcházející tvorby. A právě tento moment překvapení už na “Titan” (zcela logicky) není – tedy, alespoň ne pro člověka, který je ostřílený desítkami poslechů “The Great Mass”. Právě toto je nejspíš největší nevýhoda “Titan” – momenty, které by mě opravdu překvapily, tu takřka nejsou. Ano, některé pasáže jsou beze srandy famózní, ale vyjma zničujícího třískání kotlů v “Order of Dracul” jsem po celou hrací dobu nenarazil na něco, u čeho bych si řekl, že to je tedy kurva něco, že tohle jsem vážně nečekal.

Ani tato drobná vada ovšem nic nezmění na faktu, že Septicflesh natočili další monstrum, vedle něhož v podstatě všechny ostatní symphonic metalové skupiny vypadají jako tříkolka vedle Rolls-Royce. Pokud jste se se Septicflesh doposud nesetkali, není vůbec co řešit, okamžitě upalujte si “Titan” obstarat, protože se naprosto regulérně (a možná doslova!) poserete z toho, jak výtečná hudba to je. Pokud Septicflesh znáte, pak jste již “Titan” jistě sami slyšeli, ale kdyby náhodou ne, tak v případě, že se vám líbilo “The Great Mass”, bude se vám jistě líbit i novinka, byť hrozí akutní nebezpečí toho, že dopadnete jako já a “Titán” bude přes veškeré své titánské kvality pouze “tím druhým”.

---

Další názory:

Nemusím se nějak zbytečně rozplývat nad tím, jak mne svého času “The Great Mass” položilo na lopatky, ale můžu říct, že díky tomu jsem na “Titan” strašně moc těšil. Očekávání po takovém opusu jsou samozřejmě na úplně jiné úrovni než u běžného alba. První uvolněné skladby “Burn” a “Order of Dracul” se mi líbily, a přestože posun mezi minulým a současným albem je takřka nicotný, tak s tím nemám žádný problém, protože radši skvělé zopakování famózního úspěchu než zbytečný úkrok někam stranou. Septicflesh na “Titan” lehce přitvrdili (možná se mi to jenom zdá, ale kytarové riffy mi přijdou místy velmi chaotické a mnohdy naprosto zničující), ale skvělá práce se symfonickým orchestrem nechává vše tak, jak bylo minule. Hlavní je, že “Titan” obsahuje spousty vyloženě skvělých momentů, díky kterým i s takto – na poměry Řeků – lehce nadprůměrným albem, nechávají všechny snaživce o stejný výsledek na míle daleko. Nejsilnějším zážitkem je pro mne skvělá “Prometheus” s fantastickou druhou polovinou a “Confessions of a Serial Killer”, jejíž orchestrální pasáže mě strašně baví. Původně jsem si říkal, že se budu snažit vyhnout srovnání s předchozím dílem, ale když ono to fakt nejde. Před třemi lety stáli Septicflesh na naprostém vrcholu, kterého tentokrát nedosáhli, ale i přesto je “Titan” bezesporu vynikajícím albem, které se nerodí každý den. I přes zjevnou stagnaci poctivá osmička za parádní a vyrovnaný materiál.
Kaša

Budu možná až příliš opakovat kolegu v hlavní recenzi, ale s jeho postupným objevováním kladných stránek nové desky Septicflesh musím naprosto souhlasit. První poslechy “Titan” byly po velkých očekáváních dosti nevybíravým políčkem. Skořápka byla v pořádku, ale Septicflesh jako by nebyli uvnitř, jen jí zvnějšku namalovali tak, aby album vypadalo jako jejich vlastní. “Titan” si mě však nakonec získal, a to hodně. Po jistém počtu poslechů se z něj stalo ohromně povedené album, sahající po kotníky i úžasnému “The Great Mass”. Orchestrální aranže mi tentokrát přijdou ještě monumentálnější než posledně a to, co kapela posledně předvedla jen v úžasné písni “Mad Architect”, se tentokrát odehrává mnohem častěji, orchestr jako by získával na síle a sebevědomí. Zároveň jsou to však stále Septicflesh drtící posluchače těžkou death metalovou botou. Ze skladeb tak musím vypíchnout například “Dogma”, kde povznešenost orchestru kontrastuje s nekompromisností kapely. “Prometheus” je zejména v závěru naprosto dojemnou záležitostí, ztělesnění krásy hudebními prostředky. Nejvíce si mě však získala o něco přístupnější skladba “Confessions of a Serial Killer”, jejíž ústřední motiv je až geniálně jednoduchý. Septicflesh to zvládli i podruhé. “Titan” je monumentální počin, který mi v hlavě bude znít ještě hodně dlouho.
Zajus

---