Země: USA Žánr: industrial Datum vydání: 21.2.2020 Label: Thrill Jockey Records Tracklist: 01. Kingscorpse 02. Immersion Dispersal 03. The Ocean of Mercy 04. Violent Rain 05. Drunk on Marrow 06. Miles of Chain 07. Whom the Devil Long Sought to Strangle 08. Love Is Dead, All Love Is Dead Hrací doba: 38:40 Odkazy: bandcamp

První pohled (H.):

Budeme-li pod pojmem superkapely chápat spojení hvězdných hudebníků, ve světle jejichž spolupráce by se měla podlamovat kolena narvaným stadionům, pak tento pojem nezvládne naplnit ani jeden projekt na extrémní / undergroundové scéně. Ať by se mělo jednat o metal, industrial, gotiku nebo jakoukoliv podobnou obecnou škatulku. V těchto vodách lze s pojmem superkapela operovat snad jedině v tom případě, pokud si pod ním představíme kooperaci hudebníků různých již zavedených kapel, které si už v relativním měřítku svého oboru vydobyly nějaké renomé.

Za takových okolností pak lze za superkapelu nepochybně považovat také americký projekt Sightless Pit, v němž se potkává trojice zajímavých muzikantů. Formaci tvoří Lee Buford z The Body, Dylan Walker z Full of Hell a Kristin Hayter z Lingua Ignota. Ve všech případech se jedná o jména, která na poli alternativní muziky mají zvuk. U The Body snad není co řešit, protože o jejich chuti experimentovat a žánrovém rozptylu už se toho popsaly stohy. Buford se svým kolegou Chip Kingem jsou ostatně v posledních letech hodně aktivní, takže těch příležitostí o nich psát se najde dost. Full of Hell se etablovali jako vycházející hvězda grindcoru, člověk by snad musel žít v jeskyni, aby o jejich posledních deskách nezachytil aspoň zmínku. Lingua Ignota toho má za sebou formálně asi nejméně, ale o to razantněji si řekla o slovo s loňskou deskou „Caligula“, která zamíchala hromadou žebříčků o nejlepší alba roku 2019.

Všichni tři se už navíc v minulosti na různých nahrávkách potkali prostřednictvím hostovaček. Hayter hostovala na „Weeping Choir“ od Full of Hell a „I Have Fought Against It, But I Can’t Any Longer“ od The Body. Walker přispěl na „No One Deserves Happiness“ od The Body a Buford hostování oplatil na „Trumpeting Ecstasy“ od Full of Hell. Propojení všech zúčastněných je tedy jasné. Lze předpokládat, že zřejmě právě díky těmto dřívějších setkáním všichni zúčastnění nalezli společnou hudební řeč, která vyústila právě ve vznik Sightless Pit respektive desky „Grave of a Dog“.

Osobně se mi zdá, že ze tří domovských kapel má „Grave of a Dog“ nejblíže asi k Lingua Ignota, akorát s poznámkou, že Sightless Pit prozkoumávají primárně tu industriální a nihilistickou stránku, aniž by se výrazněji otírali o neoklasické elementy nebo teatrálnost, respektive se tak děje jen výjimečně jako třeba v „The Ocean of Mercy“ nebo „Violent Rain“, a i zde to bude v nemalé míře dané hlasem Kristin Hayter. Paralely s Full of Hell a The Body se v tom nejspíš také dají najít, chcete-li je tam slyšet, protože jejich muzika přece jenom není standardní grindcore nebo standardní sludge, ale nemusejí být na první poslech tak evidentní.

Přestože Full of Hell i The Body jsou navzdory své otevřenosti pořád kytarové kapely a Lingua Ignota si v „open-minded“ částech téhle scény také našla své příznivce, Sightless Pit o kytary ani nezavadí. „Grave of a Dog“ užívá primárně industriálního soundu. Skladby typicky stojí na jednom až dvou motivech, což je tak akorát, když se většina stop pohybuje okolo čtyř minut.

Songy by se daly hrubě rozdělit do dvou kategorií. Tou méně početnou jsou subtilnější věci, kam kromě již jmenovaných „The Ocean of Mercy“ a „Violent Rain“ spadá ještě závěrečná „Love Is Dead, All Love Is Dead“, která se svými devíti minutami platí za suverénně nejdelší track na „Grave of a Dog“. Většina písní ale staví na tvrdším projevu, jenž buď hraje prim („Kingscorpse“, začátek „Miles of Chain“), anebo se nad tím ještě vznáší atmosféričtější motivy („Immersion Dispersal“, „Drunk on Marrow“). Výjimečně se zajde až na hranici noisu jako třeba ve „Whom the Devil Long Sought to Strangle“.

Jako celek „Grave of a Dog“ funguje výborně, protože umí zatlačit do kouta opresivním vyzněním, ale zároveň jde o dostatečně variabilní album (po stránce hudební i pěvecké), aby dávalo smysl se mu věnovat opakovaně. Osobně se mi hrozně oposlouchala úvodní „Kingscorpse“, ale jinak materiál prozatím nevykazuje nějaké výraznější známky únavy. Za mě tedy cajk a myslím si, že za slyšení deska stojí.

Druhý pohled (Dantez):

„Grave of a Dog“ nepůsobí jako plnohodnotná deska, spíše jako sampler obsahující stopy, na kterých tři poměrně vzdálené, ale zvráceným způsobem propojené mozky zkoušejí kloubit svérázné nápady. Jednotlivé prvky do sebe sem tam zapadnou a skladby působí vyváženě – děje se tak třeba na „Immersion Dispersal“ a „Drunk on Marrow“. Oba tracky pracují s agresivní elektronickou páteří Buforda, power elektronikou Walkera a trýznivými vokály Hayter (druhá jmenovaná má navíc skvělou klávesovou progresi à la Nine Inch Nails). Svou invencí zarezonuje i „The Ocean of Misery“, která kombinuje šamanistický sampl, liturgické varhany, noise a dramatický zpěv.

V jiných případech však buď jeden z elementů přehlušuje ostatní, jindy trio nevyužívá ve svůj prospěch ani jeden. Materiál tak má občas tendenci spadat k fádnosti, což je znát na dvou nejdelších skladbách. „Violent Rain“ a „Love Is Dead, All Love Is Dead“ působí jako rozpracované nástřely projektu Lingua Ignota. Nijak nepřekvapí ani „Miles of Chain“, která vyznívá jako lacinější hlukový pokus od Prurient. „Grave of a Dog“ předestírá potenciál a má dostatek světlých, řádně zneklidňujících momentů. Potřebovala by ale silnější zvukové jádro a tématiku, která by desku držela pohromadě. Použité, často umírněné elektronické podkresy k tomu úplně nestačí.