Země: Island Žánr: black metal Datum vydání: 8.3.2019 Label: Ván Records Tracklist: 01. Apparitions 02. Mephitic Haze 03. The Arteries of Withered Earth 04. Crimson Stars 05. Úr kaleik martraða 06. Hvísl stjarnanna Hrací doba: 42:18 Odkazy: web / facebook / twitter / bandcamp / instagram K recenzi poskytl: Sure Shot Worx

Není pochyb o tom, že je „icelandic black metal“ v rámci extrémní hudby už kapitolou samou o sobě. Za kultivaci dusivého, podvratného a místy až halucinogenního zvuku vděčíme řadě kapel, mezi které patří právě Sinmara. I jejich debut „Aphotic Womb“ vytyčil prvky subžánru, které už dávno přesahují hranice ostrovního státu.

„Aphtoic Womb“ není zrovna oddychovým albem. Vyžaduje – zejména od těch, kteří se s islandským black metalem seznamují – čas a koncentraci. O to víc ale odměňuje. Jde o dynamický poslech, který se přelévá z koherentního hnusu do nahořklých, avšak epických momentů bez toho, aniž by postrádal integritu.  Deska staví na základech black metalu druhé vlny. Díky neortodoxním hudebním kličkám však tradiční sound posouvá do nových sfér, v nichž se pojí nepříjemnost a úchvatnost dnes už dobře známým islandským způsobem; nespoléhá se na tremolo a unylé sypačky, nýbrž na temnou a nepatetickou velkolepost.

„Hvísl stjarnanna“ nabízí podobné prvky. Razí si nicméně odlišnou cestu. Zatímco „Aphotic Womb“ tahá posluchače po hudební sinusoidě, novinka výkyvy obměňuje za lineárnější a utlumenější přístup. K tomu přispívá zejména produkce, která byla nastíněna už na předešlém EP „Within the Weaves of Infinity“. Zvuk je mlhavější, jako by se vše odehrávalo za závojem. „Hvísl stjarnanna“ proto působí „ambientnějším“ dojmem. Místo pochmurné údernosti se zde sází na temnou, éterickou až ezoterickou atmosféru.

To ale není jediná změna, která se od debutu udala. „Hvísl stjarnanna“ sází více na melodičnost. Právě melodické pasáže upoutávají pozornost nejvíce, jelikož oživují jinak jednolitý zvuk desky. Jde třeba o finále „Mephitic Haze“, kde se dočkáme spádu do středně rychlé, progově znějící pasáže. Podobně působí i zlom uprostřed „Crimson Stars“, který song vrhá do nezvykle upbeatového tempa.

Momentů, které se posluchači zaryjí, je ale jinak na „Hvísl stjarnanna“ poměrně málo. Sinmara se přitom nedá upřít, že stále umí tvořit dynamickou a monumentální hudbu. Příkladem mohou být majestátní intra v „The Arteries of Withered Earth“ a „Úr kaleik martraða“. Ani ty ale nedosahují zakalené grandiozity, kterou nastolily skladby z debutu (z něj můžeme vypíchnout třeba úvodní „Katabasis“ nebo finální „Mountains of Quivering Bones“). To je dáno zmíněnou produkcí, skrze kterou i údernější momenty nejsou schopny prorazit.

„Hvísl stjarnanna“ je z formálního hlediska solidní, velmi konzistentní deska, na které se těžko hledají větší prohřešky. Stejně těžko každopádně hledám památnější momenty. A přesto věřím, že tady jsou. Bohužel je dusí až příliš vágní zvuk, a tak celý materiál po většinu času zní jako přiškrcený ambient bez vyvrcholení.