Země: USA Žánr: death metal Datum vydání: 18.3.2013 Label: Metal Blade Records Tracklist: 01. The Depths of Depravity 02. Neuro Osmosis 03. Prophecy 04. Zombie Blood Curse 05. Decapitate 06. Incision 07. Fragment 08. Alive to Kill You 09. The Sinister Craving 10. Inferno 11. Psychosis 12. The Curse of Ancients Hodnocení: Kaša – 6/10 H. – 6,5/10 Stick – 6/10 Průměrné hodnocení: 6,2/10 Odkazy: facebook / twitter

“A nedají si říct, a nedají.” Řeč tentokrát není o strážných z pohádky “O statečném kováři”, nýbrž , jak už titulek článku napovídá, o Six Feet Under, respektive o jejich vrchním principálovi, nestárnoucím Chrisu Barnesovi, který se s tím nepáře a necelý rok po loňském “Undead” přichází s další kolekcí svého death metalu, tentokrát pod názvem “Unborn”. Pokud si dáte tu práci a loňskou recenzi si dohledáte, zjistíte, že nadšením jsem tehdy neoplýval, takže je snad pochopitelné, když se přiznám, že do recenze novinky se mi moc nechtělo a vlastně jediný důvod, proč jsem do toho šel, byl fakt, abych zjistil, zda se od minula Chris Barnes poučil, či nikoli, ovšem jak prozrazuje hned úvodní citace z tvorby české kinematografie, tak musím říct, že nikoli. Tedy abych byl přesnější, nijak výrazně…

Od minula uběhlo pouhých deset měsíců, přesto se v řadách Six Feet Under stačila udát nějaká ta personální změna, která se na konečném vyznění desky podepsala minimálně, takže jen ve zkratce připomeňme, že kytaru už neobsluhuje Rob Arnold, ale už loni jej nahradil švédský drtič Ola Englund, jenž se nyní poprvé představuje ve studiové formě a není vůbec marný. Ve studiu se mihli ještě Benjamin Savage z Whitechapel a právě Rob Arnold, který za svým působením v kapele udělal tečku v podobě několika kytarových partů. Tak či onak, skladatelské otěže nadále dřímá dredatý Barnes, takže i kdyby se obklopil kýmkoli, tak ve výsledku bude jeho album znít stále precizně, nicméně hudebně pořád stejně bezzubě, jako je tomu v posledních letech u něj obvyklou praxí, což v případě death metalové kapely není nic, co by člověk zrovna vyhledával.

O tom, že “Unborn” přímo navazuje na “Undead”, nemůže být pochyb snad v žádném ohledu. Již při pohledu na velmi podobný obal je jasné, že k sobě budou obě desky spojeny víc, než tomu bylo v minulosti. Zvuk je stále v pohodě, to se Six Feet Under nedá upřít, ale stejně jako loni, i tentokrát je na tom partička na štíru se zajímavostí svého materiálu. A protože o to jde především, nemůžu ani letos legendu death ‘n’ rollu vyloženě pochválit, protože i když se tentokrát rozhodli přijít s materiálem o trošku různorodějším, pořád jedou ve vyjeté stopě, takže žádné výrazné překvapení se nekoná. Co mne potěšilo, byl nárust thrashových pasáží, které jsou patrné v “Psychosis”, “Incision” či “Decapitate”, jejíž kytarová vyhrávka ústředního riffu se dotýká veličin Slayer. Některé písně jdou v tomto ohledu tak daleko, že jejich hudební kostra působí doslova priminitivně, což mne hned napadlo při “Zombie Blood Curse”, která však díky své rock ‘n’ rollové přímočarosti dává vzpomenout na starší počiny a kterou jsem si hned oblíbil. Nebyl by to Chris Barnes, který i přes svá klasická velkohubá prohlášení o návratu ke kořenům a desce, která bude zabíjet, je schopný na konečnou verzi zařadit takovou vatu jako úvodní nudu “The Depths of Depravity”, “Inferno” či “Alive to Kill You”, které nijak nevybočují z průměrného death metalu americké školy, k němuž se kapela na posledních počinech stále radši uklání na úkor death ‘n’ rollovým vlivům, které jí zajistily mnoho fanoušků, včetně mé maličkosti.

V mnoha ohledech natočili Six Feet Under svou klasickou desku, která si cestu mezi zástupy fanoušků zajisté najde. Vzhledem k tomu, že i já jsem si našel celkem rychle své favority v podobě “Neuro Osmosis”, valivé “Prophecy”, chytlavé “Decapitate” či závěrečné “The Curse of Ancients”, která díky barvitým kytarovým plochám působí oproti zbytku tak nějak epičtěji, nemám důvod k vyložené nespokojenosti, jak jsem před prvním poslechem očekával. Srovnání s minulým albem (a vlastně i těmi předchozími) se přímo nabízí, a pokud se omezím pouze na dvojici “Undead” a “Unborn”, tak mi víc sedí letošní kousek. Sice jen o trošku, ale je to tak. K loňskému zářezu na pažbě jsem se od sepsání recenze vrátil teprve nyní v souvislosti s novinkou a můj názor na něj se stále nezlepšil, naopak bych ještě bodík ze svého hodnocení ubral. Nijak výrazně mě novinka sice nenadchla, ale taky neurazila, takže za slušně poslouchatelné album, které mi žádné vrásky na čele nepřidalo, si Chris Barnes zaslouží slabé uznání.

Další názory:

Vzhledem k tomu, že předcházející “Undead” bylo těžce průměrné, že novinka má velmi podobné jméno i obálku a že vychází s odstupem pouhých deseti měsíců, jsem tak nějak očekával, že i “Unborn” bude takové nemastné neslané, jak se říká, nicméně nakonec jsem docela příjemně překvapen, protože je to album úplně v pohodě. Jasně, rozhodně to není žádný zázrak, ale ten snad od kapely jako Six Feet Under může čekat jen blázen, ale poslouchá se to v klidu, stopáž o 36 minutách uběhne docela příjemně a tak nějak celkově mám z “Unborn” docela solidní pocit – zcela jistě o dost solidnější, než jsem před samotným poslechem očekával. Určitě si to v budoucnu nebudu pouštět moc často, možná spíš vůbec, protože jestli dostanu chuť na Six Feet Under, přece jen dám přednost osvědčeným starším flákům, ale těch několik protočení za účelem hodnocení jsem si dal relativně s chutí, takže nemám problém dát o malinko vyšší známku než moji kolegové…
H.

Six Feet Under udělali další album. Tím bych mohl skončit. Kdo tvorbu Barnesovy smečky adoruje, bude ji adorovat dál, kdo si to poslechne s nějakou špetkou respektu s tím, že jeden poslech a stačí, udělá přesně to samé, co v případě minimálně posledních dvou nahrávek. Ono to není vyloženě špatné album, jen je to takový kolovrátek a já tu přece jen postrádám nějaké výraznější momenty. Barnese si asi přece jen nejvíce vychutnám na starých fošnách Cannibal Corpse.
Stick