Země: Česká republika Žánr: hard rock Datum vydání: 27.9.2013 Label: Supraphon Tracklist: 01. Ráno 02. Poslouchej 03. Rabujem 04. Popel popelu 05. Vlci v koutě 06. Rychle žít 07. Hlídej ten ráj 08. Vidím svět prázdnej 09. Já lhal 10. My nejsme zlí 11. Nech si zdát 12. To jsem já 13. Sliby a lži 14. Síla starejch vín Hodnocení: nK_! – 4/10 H. – 2,5/10 Průměrné hodnocení: 3,25/10 Odkazy: web / facebook

Škwor budí v posledních letech v naší malé kotlince nemalý poprask a zároveň i rozporuplné reakce rockově-metalového posluchačstva. Jedni je milují za to, že se jim původně jako jedné z mála kapel u nás podařilo zpopularizovat poměrně undergroundový žánr, který byl do určité doby přístupný jen zarytým zasvěcencům. Druzí je za to nenávidí a to hlavně z důvodu, že ona popularizace proběhla na úrovni více než masové, a tak se z nejprve poměrně tvrdé a zajímavé kapely vyklubala obyčejná a uchcípaná komerční mašinka, jež v posledních letech vydává samé prvoplánově podbízivé desky, které jí davy fanoušků samozřejmě žerou i s navijákem.

Na tom by tedy nebylo nic špatného – ono se to totiž s mozkem řazeným na neutrál docela poslouchat dá, jenom se prostě nejedná o nic světoborného nebo nedejsatan nového či inovativního. Dnes je v módě nad hudbou nepřemýšlet a mnoho lidí si prostě rádo jde “někam zapařit”, na což se Škwor evidentně snaží zaměřit a svou současnou produkci tak cílí převážně do méně náročného publika, které je z podobné hudby samozřejmě neskonale nadšené. Takhle to možná vypadá, že mám něco proti nenáročné zábavové muzice a preferuji spíše hodnotnější hudební zážitek. Avšak kdo četl některou z mých dřívějších recenzí, velice dobře ví, že jsem naopak schopen ocenit zábavový prvek jakéhokoliv materiálu a nejsem z těch, kteří se v dnešním světě brakových popkultur snaží ze všeho za každou cenu vydolovat nějaké to umění.

Tenhle přístup se pak zákonitě musí odrazit na oné umělecké (nebo chcete-li, dosaďte si raději výraz “hlubší”) hodnotě materiálu, který Škwor vypouští do světa. Aby bylo jasno, osobně proti téhle kapele absolutně nic nemám a naživo na ni vždy rád kouknu. Z řadovek mám rád téměř vše do roku 2005, ale od té doby pořád čekám na něco trochu jiného než jen opakování stále stejných témat a akordů do jednoho jediného kolečka. Ano, je to přesně tak, jak každý z vás zajisté čekal – “Sliby & lži” jsou naprosto a do puntíku shodné jako předchozí “Drsnej kraj”, předpředchozí “5” a předpředpředchozí “Loutky”. Pouze s tím rozdílem, že novinka je zábavově a koncepčně o něco lepší než “Drsnej kraj”, o trochu méně vidlácká než “5” a potenciálními hity naplněná podobně jako “Loutky”.

Tak, teď bychom měli mít jasno, o čem přesně se tady teď bavíme. Hudební provedení je zcela a bez diskuze totožné s tím, co Škwor předvádějí posledních deset let a informovaný posluchač si může být jist, že během průletu deskou “Sliby & lži” bude mít opět pocit té samé bezmocné repetitivnosti, která se opakuje poslední čtyři nebo pět desek. Stále podobné riffy a melodie, pořád identická gradace a styl jednotlivých píní, texty zase o stejných ptákovinách, vokál opět v jedné lajně s minimálním výkyvem nebo vybočením od zavedeného mustru. Ale zase proč ne, když to baví stále víc a víc lidůch, že? To je totiž zajímavý závěr několikaletého pozorování fungování Škworu – čím více generických a zcela shodných songů napíší a následně párkrát živě zahrají, tím více na ně chodí lidí a tím větší haly a prostory je management nucen bookovat. Hrozně zajímavé a zajímalo by mě, jak by se na podobný jev tvářil některý ze současných předních sociologů.

Okej, je to pořád stejné, ale musím přiznat, že některé písničky je už po druhém poslechu hodně těžké pustit z hlavy, čímž se dostáváme k další nepopiratelné a nepochopitelné vlastnosti tvorby Škworu. Všechno je to tak blbé a ohrané, až je to prostě vážně zábavné a textově místy dokonce více než pravdivé. Horší ale je, že už i tento fakt, to neustálé dobrovolné a svým způsobem i uvěřitelné a zábavné zabředávání do nekonečně vábících sítí stále opakovaného, začíná na “Slibech & lžích” trochu pokulhávat, a to právě v případě toho jediného, co se alespoň trochu obměňuje – textů. Jediný důvod, proč jsem si některé novější počiny Škworu sem tam pustil, bylo samozřejmě dobré otextování. Opět nic vyloženě maniakálně bombového, ale spousta písní (ne tedy moc) má bezpochyby svůj jedinečný slovní ráz, výborně se jim daří vystihnout realitu a obecně nemám problém si je dokola pouštět a prozpěvovat celý půlden. Už i tady to ale bohužel zavání těžkou recyklací, a to nejen tematickou, ale i z hlediska podobných nebo dokonce kompletně totožných používaných výrazů. To je samej “toulavej pes” a “pálící oči” a já nevím už co všechno. Nehledě na minimalistickou slovní zásobu, se kterou “Sliby & lži” pracují. Tímhle stylem se za pár let dočkáme alb, která budou nejen hudebně, ale i textově naprosto (ale fakt naprosto) shodná s tím, co Škwor momentálně vydávají. A určitě je potom bude poslouchat ještě víc lidí. Hehe.

Z těch pár nových písniček, které vyloženě stojí za poslech a alespoň trochu vybočují z řady sobě podobných kusů, bych vypíchl úvodní “Ráno” s výborným textem a umístěním doprovodných vokálů; uplakanou, ale zároveň trefnou “Já lhal”; zřejmě zpěvákovou autobiografickou “To jsem já” a povinnou baladu v podobě “Síla starejch vín”, která mě baví asi prostě jen proto, že se fajn poslouchá. Na druhou stranu se zmíním o “Rabujem”, u které pravidelně mívám nepříjemný pocit nebetyčné trapnosti právě, protože z textu musí být každému normálnímu člověku na zvracení. Senochup Čech vyrazil do města. Ach.

“Sliby a lži” jsou na poměry Škwor poměrně vydařené album. Skalní fanoušci a běžné rockové posluchačstvo jej zajisté přijme s maximálním nadšením, my ostatní budeme muset přivřít všechna očiska, zatnout zuby a prostě to opět překousnout. Hudebně nic objevného, textově místy zábavné a stoprocentně chytlavé, ale to je tak všechno. S vypětím všech sil nedávám méně než čtyři, ale příště už prostě tohleto nemůže projít…

Další názory:

Škwor byli kdysi dávno kapelou, která mi nevadila, vlastně naopak mi přišla relativně v pohodě. Ne, to není vtip, v době první desky “Vyhlašuju boj” (nepočítáme-li “Mayday” pod lehce jiným názvem) se to trochu poslouchat dalo, ačkoliv to samozřejmě nějaký velký zázrak nebyl ani tehdy. “Vyvolenej” už byl v jistých momentech dost na hraně, ale také to ještě šlo, aniž by z toho člověk utrpěl újmu na psychice, což už se nedá tvrdit o žádném z následujících alb, s nimiž se Škwor čím dál tím hlouběji potápějí do bahna stupidního agro rocku s blbými texty, které jsou plné prázdných frází asi ze života nebo tak něco. Škwor ve své současné podobě byli vyčpělí už několik desek zpátky, přesto to táhnou pořád dál v úplně stejné podobě – a vzhledem k tomu, že tato hudební podoba byla skoro na ublinknutí už před více jak pěti lety, je asi jasné, jak tomu bude nyní. Ano, “Sliby & lži” už je záležitost na hranici poslouchatelnosti. Jen těžko lze o takovém albu psát a vyvarovat se slov jako primitivnost, jelikož pro to, co Škwor předvádějí, je to takřka dokonalý popis. Svým způsobem je až obdivuhodné, jak nudná ta kapela dokáže být i v rámci jednoho songu, když se jich drtivá většina nedohrabe ani na hranici tří minut. Pokud chcete vidět nádherný příklad toho, jak vypadá hudební impotence, rozhodně si to pusťte jako exemplární ukázku, jinak ale od “Slibů & lží” dejte ruce pryč, protože takovou přehlídku hudební tuposti je docela umění ustát.
H.