Země: Švédsko Žánr: melodic death / groove metal Datum vydání: 1.3.2013 Label: Nuclear Blast Records Tracklist: Disk I: 01. Spectrum of Eternity 02. Memories Confined 03. This Momentary Bliss 04. Tongue 05. The Living Infinite I 06. Let the First Wave Rise 07. Vesta 08. Realm of the Wasted 09. The Windswept Mercy 10. Whispers and Lights Disk II: 01. Entering Aeons 02. Long Live the Misanthrope 03. Drowning with Silence 04. Antidotes in Passing 05. Leech 06. The Living Infinite II 07. Loyal Shadow 08. Rise Above the Sentiment 09. Parasite Blues 10. Owls Predict, Oracles Stand Guard Hodnocení: Ježura – 8/10 H. – 6,5/10 Kaša – 7/10 Skvrn – 7/10 Průměrné hodnocení: 7,1/10 Odkazy: web / facebook / twitter

První pohled (Ježura):

Když v průběhu loňského roku začaly prosakovat informace o tom, že Soilwork připravují nové album, nechalo mě to naprosto klidným, snad až na lehce pozdvižené obočí kvůli zmínce o tom, že půjde o regulérní dvojalbum, a také kvůli velmi sebevědomým dojmům, o které se členové kapely čas od času podělili s veřejností. Snad i proto mě docela překvapila smršť nadšených ohlasů, které se začaly ozývat ze všech světových stran záhy poté, co se deska “The Living Infinite” dostala mezi lidi. Zjišťovat, jestli je to opravdu tak moc dobré, jak všichni tvrdí, jsem se proto před nějakým časem vydal velmi ochotně i přes to, že mě Soilwork nikdy dřív neoslovili a jedinou přímou zkušenost s jejich tvorbou mi zprostředkoval Brutal Assault 2011 a klip ke skladbě “Rejection Role”, tedy slavná odpověď na drby o nevraživosti mezi Soilwork a In Flames. Tolik úvodní omáčka a uvedení mého vztahu k Soliwork na pravou míru a teď už je konečně na řadě samotná recenze…

Soilwork se na nové desce prezentují materiálem, který mě po prvním poslechu nechal trochu pochybovat, jestli je jeho zařazení pod křídla melodického death metalu dostačující. Klasický sound gothenburského melodeathu zde totiž rozšířuje řada dalších vlivů a výsledkem je zvukově velmi bohatá nahrávka (i když se teď asi trochu ztrapním, poslech nebo dva mi trvalo, než si moje uši na desku přivykly a začal jsem stíhat vnímat, co se na ní vlastně děje), která nezapírá lehounký odér progrese a především moderní náturu, již se zde podařilo zpracovat poměrně svěžím způsobem a bez toho, aby jakkoli zásadněji přesahovala do vod metalcoru, jehož znaky bývají v poslední době možná trochu krátkozrace považovány za základ moderního soundu. “The Living Infinite” navíc nesráží žádná po zvukové stránce nepatřičně chudá pasáž a celé dvojalbum zní velmi hutně, a to i v případech, kdy Soilwork sundají nohu z plynu.

“The Living Infinite” stojí na dvou základních pilířích, kterými jsou – překvapivě – instrumentální práce jednotlivých muzikantů a vokální výkon, jaký předvádí Björn “Speed” Strid. První pilíř se mi jeví být velmi uspokojivým, a i když mě starší tvorba kapely minula a nemohu tedy relevantně srovnávat, cítím, že i bez Petera Wicherse Soilwork nejsou bezzubou parodií na sebe sama. Na celé ploše alba je totiž k nalezení nespočet výborných nápadů, silných riffů a vůbec poctivého a vysoce kvalitního skladatelského řemesla, které mluví samo za sebe. Nic nepůsobí odfláknutě a většina skladeb je velmi kompaktních, dotažených a s minimem hluchých míst. Výraz je napříč celým albem i přes svérázný charakter některých konkrétních skladeb poměrně jednotný, ale v rámci této jednoty i příjemně variabilní. Žádný zásadní rozdíl není ani mezi oběma polovinami dvojalba, i když takový koncept k něčemu podobnému vyloženě svádí (jak jsme se mohli přesvědčit třeba v případě Moonspell). Proto se také trochu ostýchám tvrdit, že je druhé CD trochu více zaměřené na relativně jednoduché a úderné nosné riffy, které možná vynikají kvůli slabší druhé polovině prvního CD. Jestli však instumentální složka desky místy nějakou tu výtku snese, Speed může být na svůj díl práce patřičně hrdý, protože jeho vokál, ať už v čistých nebo ostrých polohách, nemá jedinou chybu a já jen zírám, jak schopný zpěvák to je. Vůbec nepřeháním, když tvrdím, že některé jeho party patří k tomu naprosto nejlepšímu, co “The Living Infinite” nabízí. A že toho nenabízí málo…

Jak to funguje v praxi? Překvapivě dobře. Sice nelze tvrdit, že každá jedna skladba z celkových dvaceti, co se jich jen na dvě CD vešlo, je kdovíjaký nářez a hit a popravdě by bylo dost překvapivé, kdyby se hodinu a půl dlouhou stopáž podařilo vyplnit výhradně špičkovým materiálem, jenže abych pravdu řekl, Soilwork od takového výsledku rozhodně nejsou kdovíjak daleko. I ty slabší kousky jsou totiž přinejmenším slušné, nabízejí zajímavé prvky a trochu zanikají jen v kontextu těch opravdu vynikajících skladeb, kterých je na “The Living Infinite” solidní množství. Obecně nejslabší mi přijde druhá polovina prvního CD, ze které mi toho v paměti krom skvostné pecky “The Windswept Mercy” mnoho neutkvělo, a pár vybraných kusů z druhého CD, ale nejde o nic, co by byl sebemenší problém přečkat. I přes svou vpravdě enormní délku totiž “The Living Infinite” dovedlo udržet moji pozornost a i po řadě poslechů mi není vůbec proti srsti pustit si jej znovu a bez přeskakování. Za to patří Soilwork přinejmenším uznalé pokývání hlavou, protože jsem si opravdu nedovedl představit, že by tohle album dovedl poslouchat v celé jeho délce.

Zástupy fanoušků i novinářů jsou z “The Living Infinite” docela na větvi, naproti tomu hodnotící trojice H., Kaša a Skvrn mluví o poznání střízlivěji. Já musím již tradičně zaujmout postoj někde na půl cesty mezi těmito dvěma. Bezprostřední nadšení, které mě zachvátilo po prvních posleších desky, mě už zase opustilo a troufalé úvahy o udělení až devíti bodů jsou definitivně minulostí. Přesto si ale pořád stojím za tím, že má “The Living Infinite” na víc než na sedm bodů a titul nadprůměru, který není ničím zvláštní. Osobně mám za to, že se tohle album řadí k tomu nejlepšímu, co za poslední dobu v rámci žánru vzniklo, dává jasný signál, že je se Soilwork třeba počítat a minimálně do té doby, než Dark Tranquillity vydají svoji novinku “Construct”, není pochyb o tom, kdo velké gothenburské melodic death metalové trojce vládne. Při vší úctě k In Flames je jejich stále aktuální “Sounds of a Playground Fading” v porovníní s “The Living Infinite” dost směšným dílkem. Podtrženo sečteno, tihle staří mazáci stále umí a jsou sakra ve formě.

---

Druhý pohled (H.):

Zatímco se na Soilwork a jejich novinku “The Living Infinite” ze všech stran sype hromada pochval a oslavných ód, já se bohužel musít postavit do role toho kazišuka, který to až tak moc nežere. Rozhodně nemůžu tvrdit, že by “The Living Infinite” byla špatná nahrávka, což v žádném případě není a také to netvrdím, má však několik vcelku podstatných neduhů, jež ji v mých očích jednoduše táhnou dolů. Především, ačkoliv to je určitě dobrý počin, není zdaleka TAK dobrý, aby si zasloužil být pomalu vynášen do nebes, jak se tomu děje. Soilwork hraje tak trochu do karet fakt, že konkurence na poli současného opravdu hodnotného melodického death metalu je velice skromná, takže ani není potřeba nějakého ultimátního opusu, aby tu konkurenci předstihli, a ačkoliv ve světle tohoto faktu může “The Living Infinite” působit jako něco výjimečného, není to podle mě pravda – zde je totiž za výjimečnou považována kvalitativní úroveň, jež je z mého pohledu samozřejmost.

Z tohoto pohledu bych byl ochoten “The Living Infinite” vysolit pěkných sedm bodů, protože – jak jsem již zmínil – pořád je to počin velmi solidní, méně však musím dát z důvodu druhého velkého neduhu desky – astronomická hrací doba je jednoduše extrémně přehnaná a Soilwork v žádném případě nemají na to, aby dokázali utáhnout téměř hodinu a půl v kuse. Být album poloviční, neměl bych výhrad, za současné konstelace však toho “The Living Infinite” jednoduše nenabízí tolik, aby se na tak obrovském prostoru nedostavila nuda. Deska jednoduše nenabízí zas tolik nápadů, aby mohla fungovat na takové ploše, po celou délku se jede takřka podle stejného mustru, což má za následek to, že někde po hodině už prostě v podstatě není šance to pořádně vnímat. Ty opravdu dobré songy jsou tak rozmělněné spoustou vaty, která je sice pořád na slušné úrovni, ale vedle kusů jako “The Living Infinite I” stále vatou.

Věřím, že kdyby Soilwork neměli příliš velké oči a z obou disků narvali ty nejlepší nápady do 40 minut, výsledek by byl mnohem, mnohem lepší a zajímavější, možná až bombastický. Takhle je “The Living Infinite” v mých očích spíše promarněná šance, protože těch několik opravdu kvalitních písniček dokazuje, že Soilwork jsou aktuálně ve stavu, kdy vážně mají potenciál na to, aby stvořili vrcholovou desku svého žánru, která by byla opravdovým králem, ne jen jednookým králem mezi slepými jako “The Living Infinite”…

---

Třetí pohled (Kaša):

Od “The Living Infinite” švédských melodických death metalistů Soilwork jsem nečekal žádné zázraky z několika důvodů. Tahle kapela už má to nejlepší za sebou a opusy jako “Natural Born Chaos” se podaří jen jednou za život. Poslední alba nebyla žádný zázrak, a když k tomu připočtu fakt, že se odporoučel Peter Wichers, tak jsem předpokládal, že se kvalitativně ocitneme ještě níž než v případě ultranudného “Sworn to a Great Divide”. Ale tentokrát pánové překvapili. Na novém albu přišli s dvojnásobnou porcí hudby, která kvalitativně dosahuje až někam k “Figure Number Five”, po němž už to se Soilwork šlo z kopce.

Uznávám, že není zrovna jednoduché prokousat se osmdesáti minutami, které novinka přináší a nemá smysl připomínat klasické konstatování, že kdybych vybral polovinu těch nejlepších skladeb, tak bych byl mnohem spokojenější. Ovšem i tak, klasické hymnické “This Momentary Bliss”, “Drowning with Silence” či oba díly skladby titulní potěší a tu a tam je proloží rychlejší skladba typu “Leech”. Stejně jako minule, i na “The Living Infinite” mi chybí nějaká přímočará jízda ve stylu “Blind Eye Halo”, která by to pěkně okořenila. Nevím jak vám, ale pro mě si Soilwork přichystali velice příjemné překvapení, na které hned tak nezapomenu. V rámci diskografie určitě nadprůměrné album. Na závěr ještě složím poklonu bubeníkovi Dirku Verbeurenovi, který je pro mě hvězdou celé desky.

---

Čtvrtý pohled (Skvrn):

“The Living Infinite” bylo v rámci metalového dění hodně očekávané album už jen proto, že přímo vybízelo k otázce, zda je melodický death metal schopný utáhnout celé 2CD, ke kterému Švédové sáhli. Samotná fošna má poctivě hutný, moderní sound, který je představován po celé délce stopáže. Příjemné jsou občas využívané progresivnější momenty a svěže působí i sem tam užívaný čistý vokál Björna “Speeda” Strida. I když je album skladatelsky bezvadně zvládnuté a víceméně neobsahuje místa zaváhání, deska působí ke konci trochu utahaně (což je zřejmě způsobeno samotnými posledními dvěma skladbami, které se mi nedostaly příliš pod kůži, navíc nějakých sedmdesát minut poslechu taky udělá své) a nezakrývám pocity občas se dostavující nudy.

Po prvních dvou či třech posleších jsem měl z desky opravdu dobrý pocit, ovšem poté, co jsem ušima nechal protéct tohle dílo vícekrát, ze mne pozitivní pocit začal postupně opadávat a některé skladby se mi rychle ohrály. Naštěstí se našla i nějaká ta výjimka a třeba písně “This Momentary Bliss”, “Drowning with Silence” či “Long Live the Misanthrope” mě pořád dostávají. O albu tu mluvíme věru slušném, nabízí velké množství hitových a dobře zapamatovatelných pasáží, jen mi jednoduše tolik nesedlo, abych ho mohl ocenit lépe.

---