Země: Švédsko Žánr: melodic death metal Datum vydání: 28.8.2015 Label: Nuclear Blast Records Tracklist: 01. The Ride Majestic 02. Alight in the Aftermath 03. Death in General 04. Enemies in Fidelity 05. Petrichor by Sulphur 06. The Phantom 07. The Ride Majestic (Aspire Angelic) 08. Whirl of Pain 09. All Along Echoing Paths 10. Shining Lights 11. Father and Son, Watching the World Go Down Hrací doba: 49:50 Odkazy: web / facebook / twitter

První pohled (nK_!):

Švédská melo-deathová stálice Soilwork přichází s novou deskou pravidelně každé dva až tři roky. Naposledy v roce 2013 s rozsáhlým dvojalbem „The Living Infinite“. Po nadšení, jaké jsem zažíval u předchozího „The Panic Broadcast“, mě však tento skoro hodinu a půl dlouhý opus téměř minul a nakonec jsem jej slyšel asi jen třikrát. A moc jsem se nebavil. Vadily mi rozvleklé aranže a obrovský důraz na čistý vokál. Po „The Ride Majestic“ jsem tak sáhl spíše ze zvědavosti a doufal, že mě i přes poloviční stopáž neunudí k smrti.

Nakonec jsem poměrně spokojen, i když staré dobré časy, které skončily s deskou „Figure Number Five“ v roce 2003, už se nikdy nevrátí. Soilwork nyní hrají řemeslně zručně odvedený melodický death metal a od „The Living Infinite“ s ním neuhnuli ani o píď. „The Ride Majestic“ nenudí, ale zároveň také nepřináší vůbec nic nového. To znamená, že posluchač se může těšit na docela obyčejnou desku plnou svižného riffování doplněného o pár dobrých nápadů a sladkých Stridových vokálů. Novinka tedy nijak nevybočuje z dříve vyjetých kolejí a vlastně ani není důvod, aby je měnila. Soilwork zažívají v posledních letech velký úspěch a svými deskami jen fanouškům zprostředkovávají přesně to, co od nich tito očekávají.

Po technické stránce není „The Ride Majestic“ co vytknout. Soilwork si na svých albech vždy dávali minimálně po této stránce hodně záležet. Kapela ze svých nástrojů ždímá i ty nejposlednější zbytky energie, stále však při zachování čistého a přehledného zvuku. Hlavní postava kapely, frontman Björn „Speed“ Strid, už z velké části rezignuje na kdysi tak přísné growlování a jeho hlavní prací je nyní zpívat v ultračistých polohách. Sem tam přijde s jen trochu zabarveným chraplákem a tím jeho hlasové projevy víceméně končí. To mi na současné produkci Soilwork přijde jako největší mínus – člověk s takovým rozsahem a možnostmi jako Strid se soustředí na nejvíce mainstreamovou a přístupnou podobu práce se svým hlasem. A přitom některé nové písně si přímo říkají o větší popuštění uzdy a přiložení pod kotel!

Zásadní nevýhodou „The Ride Majestic“ je bezesporu její nevyváženost. Z celkem jedenácti songů lze za vyloženě povedené či inovativní označit maximálně polovinu. Mezi ně patří ultrarychlá „Alight in the Aftermath“, v níž se Strid místy přeci jen nebojí vrátit se svým hlasem do dob starších a brutálnějších desek. Obecně ty rychlejší písně na „The Ride Majestic“ ostatní kvalitativně velmi přesahují. „Petrichor by Sulphur“ s povedeným dvojitým refrénem by mohla vyprávět. Líbí se mi také melodicky stavěný a dobře odsýpající „The Phantom“ nebo tvrdší „Shining Lights“. Pseudobalada „The Whirl of Pain“ zaujme zábavným stěžejním motivem a „Father and Son, Watching the World Go Down“ zase pěkným vygradováním.

U zbytku písní je možné bavit se maximálně o průměru. Titulka „The Ride Majestic“ sice v začátku slibuje ledacos, ale po vyhrávkovém úvodu upadne do úplně typické Soilwork odrhovačky z dob „Sworn to a Great Divide“. „Death in General“ a „Enemies in Fidelity“ jsou na tom vlastně podobně. Nijak překvapivě poskládané skladby vynikající pouze čistým a instantně chytlavým refrénem. Na „The Ride Majestic (Aspire Angelic)“ je zajímavé snad jen docela obyčejné kytarové sólo ve druhé polovině a opět přitažlivý refrén.

„The Ride Majestic“ je technicky zdařilá, leč obsahově docela průměrná nahrávka kapely, která má sice své kvalitativně nejlepší období již za sebou, ale i po mnoha letech existence si stále dokáže zachovat vlastní tvář. Jejím velkým problémem je roztříštěnost a nevyváženost, kdy dobrá polovina stopáže zkrátka nepřináší nic nového. Důraz na podbízivé a snadno zapomatovatelné refrény podpořené čistým vokálem snad není potřeba vypichovat. I přes to všechno se mi ale „The Ride Majestic“ poslouchalo docela dobře a několik příjemných chvil jsem s ní strávil. V budoucnu ale vždy raději sáhnu po více než desetiletí staré tvorbě nebo nečekaně dobrém „The Panic Broadcast“.

Druhý pohled (Kaša):

Vypadá to, že Soilwork jsou při chuti, protože od vydání dvojité porce muziky v podobě překvapivě slušného „The Living Infinite“ utekly sotva dva roky a máme tady další placku, jež si v diskografii vysloužila kulaté pořadové číslo deset. A právě tak k tomu je nutno přistupovat. Jako k desáté desce skupiny, která někdy na svém čtvrtém albu definovala podobu hudby, již s malými obměnami hraje do dnešních dní. To znamená jediné, a sice že „The Ride Majestic“ je zase o něco horší než minule, ačkoli tentokrát si Soilwork nahráli jen tolik skladeb, aby se deska dala utáhnout na jeden zátah.

Ono z technického a muzikantského hlediska je to album, jemuž nelze formálně nic vytknout, ale s čím mám u tvorby Soilwork nejpozději od „Sworn to a Great Divide“ problém, je postupná absence lehkosti kombinace mezi nářezovými pasážemi a andělskými vokály Björna v refrénech. Ne vždy to sice dopadne úplně blbě, to samozřejmě ne, ale že bych si chrochtal blahem při poslechu jedné pecky za druhou jako u „Natural Born Chaos“, na to už pánové nemají. Pokud bych však měl vytáhnout nad rámec ucházejícího celku nějaké individuální kusy, které mě vážně baví, tak bych neměl opomenout údernou „Petrichor by Sulphur“, v níž se melodické vsuvky povedly. Hodně dobré jsou i „Alight in the Aftermath“, hymnická „The Phantom“ a nářezová „All Along Echoing Paths“. Ty mě při poslechu udržovaly v pozoru a napětí.

To, že se na albu nachází taky pár kompozic, které mě nebaví a při jejichž poslechu si v duchu vzpomínám na starší alba, není nic nového, protože takhle to mám se Soilwork nejpozději od „Stabbing the Drama“. To už sice znamenalo kvalitativní sešup dolů, ale na poměry budoucích kroků je to stále skvělá deska. Bohužel, na „The Ride Majestic“ je takových písní hned několik a mimo „The Ride Majestic“ a „Death in General“ z první půle je mi proti srsti nudná semi-balada „Whirl of Pain“ a rovněž přeslazená „Father and Son, Watching the World Go Down“. Těm jsem se v pozdějších stádiích svých chvil s touto deskou cíleně vyhýbal.

Jestli budu o „The Ride Majestic“ v budoucnu mluvit, tak jako o klasickém počinu poslední dekády Soilwork. Jako o poměrně nevyrovnané kolekci, u níž dokážu pochopit, že spoustu lidí baví, protože v tom, co Soilwork dělají, jsou pořád asi tou nejlepší akvizicí metalové scény. Ovšem pro mě se jedná o opakovaně prolitý lógr a až budu chtít Soilwork té nejvyšší čistoty a ryzí kvality, tak sáhnu po albech, která před nějakou dobou oslavily desetileté výročí. Tam to ještě pánům jelo na plné obrátky a nakopávali zadky. To na novějších počinech postrádám.