 |
| Země: Norsko Žánr: atmospheric / avantgarde metal Datum vydání: 27.10.2014 Label: Indie Recordings Tracklist:
|
| Země: Norsko Žánr: avantgarde / metal / world music / electronica Datum vydání: 2.2.2015 Label: Indie Recordings Tracklist: Odkazy:
|
První pohled (H.):
Je snad údělem avantgardních a progresivních kapel se neustále vyvíjet? Na jednu stranu asi ano, ale ve skutečnosti je to spíš naopak – spíš těm kapelám říkáme avantgardní, protože jdou neustále kupředu, než že by šly kupředu, protože „jsou avantgardní“. Jistě, i v těchto žánrech jsou skupiny, které se postupem času vydaly na cestu „progresivního“ rutinérství, ale o to víc jsou pak sympatičtější ti hudebníci, kteří dokážou překvapovat, posouvat se ve své tvorbě dál a být v tom dobrém slova smyslu hudebně blázniví. Jenže… co když je další krok vývoje krokem vedle? Stále máme tleskat?
Norské duo Cornelius Jakhelln – Lazare Nedland, společně známé jako Solefald, má za sebou množství velice zajímavé muziky a bezesporu i několik excelentních alb. Mám-li mluvit sám za sebe, pak mým největším favoritem v jejich diskografii je (pro někoho možná překvapivě) dvoudílný opus „An Icelandic Odyssey“. Obecně jsem si však dokázal užít skoro vše od nich včetně donedávna poslední desky „Norrøn livskunst“, jež vyšla koncem roku 2010. Po vážné severské atmosféře tehdy byli Solefald víc praštění a hraví, a i když se tohle album u spousty lidí nesetkalo s příliš velkým nadšením (alespoň takový jsem z toho měl v době vydání pocit), mě poměrně bavil i tento počin, přestože k vrcholům tvorby nepatří ani zdaleka.
Neměl jsem tedy důvod se netěšit na další dávku norské avantgardy, již si Solefald připravili na přelom loňského a letošního roku v podobě dvou provázaných počinů. Bohužel to však tentokrát musím být já, kdo kroutí hlavou – ačkoliv jen u jedné z těchto dvou nahrávek. EP „Norrønasongen. Kosmopolis nord“ a deska „World Metal. Kosmopolis sud“ jsou již na první pohled spjaté – svými názvy, svými přebaly a i jakýmsi pomyslným konceptem hudebního zeměpisu, kdy se onen neřadový počin nese v duchu severské zádumčivosti a ten řadový v duchu jižní hravosti – a přesto jsou oba ve finále zcela odlišné. A to i tím, jak je vnímám.
Jak vám již asi došlo, jedna z obou nahrávek se mi opětovně líbí a Solefald mi na ní připadají takoví, jaké je mám rád – poutaví. Naopak z té druhé – přestože není v jádru špatná – jsou mé pocity velice rozporuplné. Otázka zní: která je která? Začněme chronologicky… a pozitivně…
EP „Norrønasongen. Kosmopolis nord“ vyšlo už na podzim loňského roku a původně, ještě před jeho vydáním, jsem jej považoval za pouhý předkrm před dlouhohrajícím obědem „World Metal. Kosmopolis sud“. Pravda je však nakonec trochu jiná a v mých očích se jedná o samostatný a plnohodnotný (možná ne formálním označením EP, ale hudebně určitě) počin a vlastně si myslím, že je až škoda, že bylo „Norrønasongen. Kosmopolis nord“ „degradováno“ na pouhé minialbum, jelikož i svou délkou přes 37 minut se nejedná o žádnou jednohubku. Fakt, že polovinu stopáže netvoří „čistí“ Solefald, ale kolaborace s jinými umělci, tomu dle mého nijak nebrání.
„Norrønasongen. Kosmopolis nord“ je seversky chladné, plné mlhavé atmosféry a skandinávských nálad. V tomto ohledu mi počin nápadně připomíná právě zmiňovanou fantazii v podobě „Red for Fire: An Icelandic Odyssey Part I“ a „Black for Death: An Icelandic Odyssey Part II“ – zejména tu temnější „černou“. Ostatně – asi ne náhodou se zde nachází píseň s názvem „Det siste landskap (An Icelandic Odyssey Part IV)“, tedy kus volně navazují na obě zmiňovaná alba a na song „Waves Over Valhalla (An Icelandic Odyssey Part III)“ z „Norrøn livskunst“.
Na „Norrønasongen. Kosmopolis nord“ jsou Solefald relativně monotónní, ale tím, že v každé skladbě s výjimkou úvodní „Norrønaprogen“ vlastně celou dobu opakují jeden ústřední motiv, kolem něhož postupně budují další nápady a rozvážně si hrají s detaily, celý počin ohromně graduje. S každou minutou atmosféra houstne a Solefald jsou v tomto podání doslova strhující. Paradoxně nejslabší písní je zde právě úvodní „Norrønaprogen“, kde se těch nálad vystřídá víc a Norové přecházejí mezi temnější severskou náladou a uvolněnějšími pasážemi, nicméně je to stále velice dobré, a i když bych si ony volnější momenty klidně odpustil, nemám s tím až takový problém a ty zadumanější minuty jsou skvělé. Poté už ale začne doslova koncert a co skladba, to doslova skvost.
„Det siste landskap (An Icelandic Odyssey Part IV)“ dýchá pohanským severem i přes tepající rytmiku s feelingem elektronických žánrů. Skvělá zasmušilá minuta a půl „Norskdom“ pak uzavírá vlastní stranu Solefald, aby nastoupila druhá část EP, v níž Norové páchají spolupráci s formací Sturmgeist & The Fall of Rome. „Norrøna: Ljodet som ljoma“ s industriálně-noisovým backgroundem i „Songen: Vargen“ s fenomenálním ústředním motivem vyšly na plný počet bodů a jedná se o úžasné skladby, jejichž poslech mě snad nikdy nepřestane bavit. Nutno zmínit jistě i to, že je navíc celé minialbum dechberoucí po vokální stránce… sice je pravda, že zrovna v tomto byli Solefald vždy dobří, ale na „Norrønasongen. Kosmopolis nord“ mi zpěvy přijdou snad ještě působivější než kdykoliv dřív – a to je hodně co říct. Jednoduše řečeno – úžasná nahrávka.
Po něčem takovém jsem se pak na poslech „World Metal. Kosmopolis sud“ těšil opravdu dost, ale nemohu si pomoct – v tomto případě jsem naopak odešel poměrně zklamaný. Deska je totiž takřka pravým opakem EP. Ta tam je zádumčivost a trpělivě budovaná atmosféra – na jejich místo nastoupila hravost, experiment a palba různých motivů, vlivů i žánrů. To samo o sobě není problémem, přesto jsem „World Metal. Kosmopolis sud“ jaksi nedokázal přijmout. Nějakým způsobem si nemůžu pomoct, ale jaksi mi dělá obtíže brát to album „vážně“. Zvláště vedle seriózního „Norrønasongen. Kosmopolis nord“ mi totiž „World Metal. Kosmopolis sud“ přijde spíš jen jako taková… inu, jen hříčka. Mám z toho pocit, jako kdyby si Solefald jednoduše chtěli zablbnout a nic víc.
Hned první „World Music with Black Edges“ je v tomto případě ukázkovým příkladem, který dělá svému názvu čest. Solefald zde míchají svůj typický rukopis, avantgardní metal, skoro až EBM spodky, čistokrevnou world music i vyloženě prosluněné pasáže, jež mi zní trochu jako „I wanna go to the Cabana party“ v „Solskinnsmedisin“ od Trollfest. Podobně pokračuje i „The Germanic Entity“ – a opět je to místy malinko přeplácané (a to říkám jako někdo, kdo nemá problém s avantgardní smrští, dává-li mu smysl). Některé motivy jsou skvělé, obecně mě baví závany elektroniky, které jsou vážně „echt“, žádný pseudo-„industrial“, jak se to v metalu kolikrát nosí. Snad jen tu dubstepovou pasáž si Solefald odpustit mohli. Nicméně nakonec jsem si na to vše i přes dílčí výhrady dokázal zvyknout – stejně jako na snad nejšílenější „Bububu Bad Beuys“, jež zní jako avantgardní Solefald, world music, elektronika, noise rock a trochu drog zamíchané do jednoho kotle.
To hlavní, kvůli čemu mě „World Metal. Kosmopolis sud“ nakonec zklamalo, přichází až vzápětí a paradoxně v písních, v nichž už se Solefald relativně uklidní. Po ujeté jízdě v podobě prvních tří skladeb je totiž zbytek alba… prostě nevýrazný. Třeba „Future Universal Histories“ není vyloženě špatná, ale je to prostě takový Solefaldovský standard a v rámci tvorby kapely zcela neviditelný kus. V „Le soleil“ se sice na scénu vrací nějaká ta world music, ale už to prostě není ono. Jediná píseň, jež mě v druhé části alba dokáže trochu vytrhnout z letargie, je šestá „2011, or a Knight of the Fail“, která má několik skvělých nápadů, ale sama samotinká už toho moc nespraví. Možná ještě (už jen dle názvu) melancholická „Oslo Melancholy“ na úplný závěr není zlá, ale ta již plní spíše roli outra a navíc se od čtveráckého zbytku „World Metal. Kosmopolis sud“ výrazně odlišuje svou umírněností a minimalismem.
Obecně vzato je „World Metal. Kosmopolis sud“ stále v nadprůměru, jelikož Solefald patří mezi tak dobré kapely, že i ve své slabé chvilce jsou vlastně stále dobří. Nic to ovšem nemění na faktu, že v podstatě polovina desky mi přijde poněkud nevýrazná a ta druhá je zas naopak místy přeplácaná. Ve finále je tedy „World Metal. Kosmopolis sud“ albem spíše zajímavým než skutečně dobrým, nicméně i tak se vlastně stále poslouchá v pohodě. Jen jej bohužel budu muset zařadit k tomu slabšímu z dílny Solefald. Zato u dechberoucího EP „Norrønasongen. Kosmopolis nord“ to vidím přesně naopak, protože to se v mých očích může bez obav postavit po bok čehokoliv, co Norové vydali v minulosti.
Druhý pohled (Ježura):
Dvojici novinek, které Solefald uklohnili po několika letech studiového mlčení a které pojí společný titul „Kosmopolis“, jsem očekával se stejnou zvědavostí jako snad každý fanda avantgardního metalu, toho norského zvláště. Když spatřilo světlo světa EP „Norrønasongen. Kosmopolis nord“, navdory dílčím momentům, které mi dost imponovaly, se mi tohle dílko do vkusu zkrátka netrefilo. Neříkám, že jsem se nějak zvlášť snažil do jeho tajů proniknout, ale prostě se stalo a právě tohle je důvodem, proč se moje povídání omezí pouze na plnokrevnou řadovku. S tou to u mě dopadlo naštěstí o dost lépe, přesto ale nemohu říct, že by mě „World Metal. Kosmopolis sud“ zase nějak uhranulo.
Vysoká úroveň se „World Metal. Kosmopolis sud“ v žádném případě upřít nedá a rozhodně nemám v úmyslu se o to snažit. Solefald zde předvádějí další evoluci svého typického rukopisu, který tentokrát obohatili velmi znatelným vlivem world music a dokonce elektroniky. Obojí jim funguje, fúzi novinek s black metalovějšími kořeny zvuku kapely se povedlo provést vkusně a nenásilně a deska je bohatá na momenty, které se místy pohybují až v hájemství pojmů jako fenomenální a podobných. S tím se ale pojí i jeden dost zásadní zápor – nevyrovnanost. Zatímco skladby jako „2011, or a Knight of the Fail“, „Oslo Melancholy“ nebo třeba šílená ale děsně návyková „Bububu Bad Beuys“ fungují výborně a drží pozornost od začátku do konce, jinde to až taková sláva není. Nejvíc mi vadí „Le soleil“ a až na ony skvělé momenty mi úplně nesedla ani dvojice „The Germanic Entity“ a „Future Universal Histories“.
V čem je problém? Obecně by to šlo zahrnout pod zmiňovanou nevyrovnanost, ale nakonec mi z toho vykrystalizovalo něco konkrétnějšího. Nesedí mi občas docela dlouhé či početné pasáže, kde se od čistokrevné hudby ustupuje spíše k přednášení textu na pozadí jakéhosi obskurního muzikálního podkladu, a tohle když se dá dohromady s všudypřítomnou world music, moje pozornost pádí někam do dáli jen proto, aby ji vzápětí strhl další z náhle se objevivších skvostných obratů.
Nechci aby to vypadalo, že je „World Metal. Kosmopolis sud“ takových zhůvěřilostí plná. Je tomu spíše naopak, většina desky mě přinejmenším baví, pokud z ní tedy rovnou nejsem úplně na větvi, a když se to dá všechno dohromady, Solefald se pořád pohybují na úplně jiné úrovni než většina „normálních“ kapel. Problém je jen a pouze v tom, že si Cornelius s Lazarem sami nastavili laťku tak vysoko, že ji „World Metal. Kosmopolis sud“ alespoň v mých očích není schopna tak docela překonat. Je to tedy velice dobré, místy fantastické a jinými místy poněkud divné, dosavadních poslechů však rozhodně nelituji a desku si čas od času zcela dobrovolně pustím. Jenže i když si nemůžu a ani nechci hrát na znalce diskografie Solefald, faktem zůstává, že třeba předchozí „Norrøn livskunst“ mě jako celek bavilo zkrátka víc.
Třetí pohled (Kaša):
Solefald to s mou maličkostí mají zatraceně těžké. Jejich poslední alba, kam řadím ta, jež následovala po „Red for Fire: An Icelandic Odyssey Part I“, vždy se zájmem vyhlížím a na jejich poslech jsem zvědavý. Bohužel i navzdory mé neutuchající snaze to po chvíli vzdávám a po pár pokusech každý nový počin odkládám s názorem, že tvorbu téhle dvojice prostě a jednoduše nikdy nepochopím.
Stejně jako kolega v hlavní recenzi bych i já měl začít chronologicky dle data, což znamená vyjádřit se pár větami k EP „Norrønasongen. Kosmopolis nord“, nicméně já to mám s těmi Solefald tak nějak jinak, takže začnu pozpátku.
V případě „World Metal. Kosmopolis sud“ jsem doufal, že se na našem dosavadním, značně odtažitém vztahu konečně něco změní, ale bohužel se tak opět nestalo. Vím, že je to v jádru chytrá hudba a tvorba dvojice Cornelius/Lazare obsahuje spoustu skvělých momentů. Stejně tak vím, že papírově by se mi to mělo zatraceně líbit, protože některé dílčí momenty jsou vážně skvělé, ale tvorba těchto Norů mě nechává i nadále zvláštně chladným.
Jasně, najdou se i výjimky, jimiž jsou na „World Metal. Kosmopolis sud“ hned úvodní „World Music with Black Edges“ a „Future Universal Histories“, jež jsou vážně skvělé, ale v celé délce 50 minut si tento počin nedokážu náležitě užít. Oproti minulému „Nørron livskunst“ jsou Solefald méně blackoví, což se mi líbí, ale i navzdory žánrové otevřenosti a spájení zdánlivě nespojitelného je budu mít ve škatulce zajímavých uskupení, jejichž hudba mi přijde nudná a přeceňovaná. Bohužel.
Protože jsem měl nemalé množství času, aby si nahrávka tak nějak sedla a do vydání recenze od sepsání hodnocení uběhlo hezkých pár měsíců, tak jsem ji nedávno oprášil, hezky si ji pustil do uší a čekal, zda se něco změní. Je tady z mé strany však další bohužel a musím trvat na hodnocení ve svém předchozím odstavci, protože ať se snažím sebevíc, tak „World Metal. Komopolis sud“ ve mně nevzbuzuje až na krátké momenty a dílčí prvky žádné větší emoce a tak nějak kolem mě proplouvá, aniž by mě nutilo vytvořit si k němu vřelejší vztah, takže prohlašuji, že to vzdávám.
Vzhledem k tomu, jakým způsobem mě zaujalo plnohotné album, tak jsem usoudil, že naposlouchávání EP „Norrønasongen. Kosmopolis nord“ je pro mě ztráta času, protože soudě dle krátkých ukázek, které (jakkoli znějí značně odlišně od nabídky dlouhohrající desky) mě prostě a jednoduše nezaujaly.
Tohle asi vážně není hudba, kterou bych byl schopen docenit, a pokud Solefald předvádí umění, tak je na mě asi až příliš velké a sofistikovaně skryté.
Čtvrtý pohled (Atreides):
Po čtyřech letech čekání mám před sebou další nadílku od pošukané dvojice Cornelius–Lazare. Co vám budu povídat – těšil jsem se zatraceně moc. Obě části „Islandské odysey“ jsem si zamiloval jen krátce předtím, než jsem se seznámil s posledním (a rovněž silným) počinem „Norrøn livskunst“, a postupně se prokopal i ke starší tvorbě. K té se Solefald na „World Metal. Kosmopolis sud“ navrací. Při prvním poslechu jsem si mimoděk připomněl moment, kdy jsem prvně slyšel dvoudílný opus „An Icelandic Odyssey“ a inkasoval neskrývanou ránu pěstí, která mě zařezala hodně hluboko do křesla. Tentokrát to bylo spíš lehké proplesknutí a připomenutí, že by to nebyli Solefald, kdyby opět nepřišli s naprostým úletem. Po „Norrøn livskunst“ (novince předcházející EP „Norrønasongen. Kosmopolis nord“ se mi z nějakého důvodu prozatím úspěšně vyhýbá) se kapela hnula směrem mně velice sympatickým – jak napovídá název desky, letos je to opravdu hodně „world“.
Mix black metalu, world music, orchestrálních aranží a zběsilé elektroniky je neustále v pohybu. Neustále víří v okolí, tu útočí silou tornáda, tu protančí v lehkém tříčtvrťovém taktu, aby následně přerostl v monument, jenž se samovolně zbortí přesně ve chvíli, kdy dosáhne vrcholu, a následně je překryt dalším motivem. Solefald se občas potýkají se stejným problémem jako poslední dílo Dødheimsgard – přemíra nápadů, které by mnohé spolky stěží nashromáždily na dvou, třech albech, skotačí do uvolněných rytmů i ostřejších pasáží na ploše pouhých 50 minut. Kompozice jednotlivých písní, jakkoliv proměnlivé a nestálé, sice drží poměrně fortelně při sobě a rozhodně to není taková magořina jako „A Umbra Omega“, nicméně v porovnání s vlastní tvorbou je „World Metal. Kosmopolis sud“ asi tak o sto koňských délek dále vstříc chřtánu chaosu, takže zkousnout tenhle šílený parádemarš může být pro někoho seriózní problém.
Zejména práce kytar a hlasivek obou vokalistů však stále dává vzpomenout, že i po dvaceti letech existence a slušné řádce alb to jsou pořád Solefald. Pestrá paleta vokálů zahrnující poctivě nachlazený chraplák i čisté vícehlasy je zkrátka jejich trademark a spolu se skvostnými kytarovými riffy zároveň jedna z toho mála jistot, které při prvních posleších obdržíte, neb ve všem ostatním vás deska zkrátka hodí po hlavě do vody. Když se však začnete do „World Metal. Kosmopolis sud“ nořit hlouběji, přehrabovat se ve stále nižších patrech barvité megapole nasáklé avantgardou, uměním a zběsilou vizí budoucnosti, dostanete se prostřednictvím některých motivů a zmínek v textech až k prvním deskám, které tam někde hluboko stále dýchají a žijí svým vlastním životem.
Právě z textů pramení myšlenkový oblouk spojující starou tvorbu satiricky odrážející psycho-sociálno, deviace člověka i společnosti a další jevy spojené s hektickou post-modernitou a urbanismem, s posledními alby, v nichž se objevuje typicky „Solefaldí“ uchopení severských mýtů a později i důraz na rodný jazyk. „World Metal. Kosmopolis sud“ propojuje obé v jeden celek právě prostřednictvím jazyka. V písních se vzájemně prolíná angličtina s norštinou a celé to funguje přirozeně a samovolně, nejvíc asi v (písni poměrně příznačného názvu) „The Germanic Entity“. Obecně jazyková stránka alba je poměrně zajímavá, v „Le soleil“ dokonce norštinu konfrontuje nikoliv angličtina, ale francouzština, a dvě odlišné pojetí symboliky Slunce neodráží jen jazyky, ale i hudba, která se směrem k závěru stále více rozchází v závislosti na tom, jaký jazyk má zrovna slovo.
Pokud si mě novinka poměrně rychle získala díky ujeté hudební stránce (a zejména díky pošahanosti „Bububu Bad Beuys“), jsou to právě výše zmíněné detaily, které mohu objevovat a díky nimž mě deska stále baví i po tak dlouhé době od vydání. „World Metal. Kosmopolis sud“ zkrátka nešediví a i přes občasnou chaotičnost a nekonzistenci způsobené dvojakou povahou stále roste s každým dalším detailem, který se mi v její zběsilé konstrukci podaří najít. Po hudební stránce mě z letošní avantgardy Dødheimsgard přece jen baví o něco víc, nicméně Solefald se vytasili s jedním z nejlepších alb roku a opět jednou překonali sami sebe. Bravo!
Pátý pohled (Skvrn):
Solefald jsou mému srdci velmi blízcí. A víte co, ty karty vyložím hned na stůl, úhybné manévry nemají smysl. Solefald jsou zkrátka srdcovka číslo jedna. Je to fakt, který již nějaký ten rok žije svým životem a zdá se, že do stárnutí se mu nechce. Navzdory některým klopýtnutím, navzdory absenci bezchybného alba, k němuž bych neměl objektivních výhrad. To jen tak pro to počáteční ujasnění, proč že já ty Solefald neplísním, jak bych sem tam měl, a proč je i přes to případné plísnění dokážu chválit a výsledný výtvor s chutí poslouchat.
V krátkosti zpět do roku 2013. V té době to se Solefald nebo alespoň s jejich chystanou deskou vypadalo podobně jako s tou od kolegů Arcturus. Převažovalo ticho, nejasnosti. V případě Solefald se objevily alespoň nějaké informace o názvu a konceptu desky – prý cosi kosmopolitního. Již za nějaký rok bylo vše mnohem konkrétnější. U kosmopolity se zůstává, naopak nahrávka nebude jedna, ale hned dvě. Rok 2014 ve znamení minialbové oťukávanané, rok 2015 pak plně v režii očekávaného dlouhohrajícího nášupu. „World Metal. Kosmopolis sud“ je rázem nejočekávanější deskou roku. Nikoli Enslaved, nikoli Dødheimsgard, ba dokonce ani Kátaiův Thy Catafalque, jen a jen Solefald. A to i přesto, že ve všech třech úspěšně odnegovaných příkladech byly naděje v desku roku mnohem vyšší. Ostatně poslechová realita mi dává postupně zapravdu.
„Norrønasongen. Kosmopolis nord“ zůstává, jak název radí, na chladném severu. Solefald hrají na vážnou a poměrně konzervativní notu. Zhudebněná domovina, tradice a kupy hloubavého sněhu. Přesto je tu jedna zásadní změna, která jde všem těm tradicím po krku – hlavní slovo převzala elektronika a folk. Solefald však i přes průzkum jiných hudebních teritorií zůstali sví a ze své unikátnosti nic nepoztráceli. I tak je ale znát, že celkově zůstalo „Norrønasongen. Kosmopolis nord“ jen experimentem a ne zcela dořešeným konceptem. První polovina EP nabízí hned několik skvělých momentů, na poměry Solefald netradičně rozvíjených v delších plochách. Nicméně druhá polovina mnou zůstává nepochopena. Solefald zde (v roztodivných kolaboracích) vytvořili 18minutové experimentální variování na již zaznělá témata z první poloviny minialba. Zatímco v závěrečné „Songen: Vargen“ mě taková umazaná poloha Solefald baví, „Norrona: Ljodet som ljoma“ postrádá jakýkoliv solidnější moment a je z toho takové bezzubé nic polykající 11 minut stopáže.
„World Metal. Kosmopolis sud“ je protipól, hudební i geografický. Namísto ledově klidných pohledů mě už z dálky vítají spoře odění Afričané. Bohužel, rozverné bubínky, tancovačky, ani diskárna, mě zpočátku neberou a všudypřítomnou roztěkanost nedokážu akceptovat. Zanedlouho už však dobře rozeznávám staré známé – do metalu vybarvené – tváře Solefald. Poslech střídá poslech a začínám se dobře bavit. V desce nacházím řád, jejž jsem zprvu postrádal. Čtvrtý, pátý náslech si neskrytě užívám a v hlavě mi běhají myšlenky o hudebním vrcholu roku. Vydrží to ještě pár poslechů, načež přichází zrada. Zvukovou pestrost začíná postupně překrývat hábit skladatelské přímočarosti a sázky na pompézní vyjadřování. Uchu to sice stále lahodí, avšak jeho neustálou pozornost si již udržet nedokáže. Jakmile přijde chvilka nesoustředění, deska nemá skladatelsky na to, aby sebe z téhle bryndy vytáhla. Ano, každá skladba nabízí skvělé momenty, některé bez diskuze geniální („Bububu Bad Beuys“, závěr „Future Universal Histories“), ale v momentě, kdy celku vypovídám spolupráci, to Solefald neutáhnou a já se jen přibližuji ke Kašou zmiňované lhostejnosti.
Vše důležité bylo řečeno, snad už jen vyhlásit vítěze. Nakonec se i přes kupu výhrad rozhoduji pro „World Metal. Kosmopolis sud“. Deskou roku není, absolutní špičkou také ne, je však bezvadně ujeté, tak jak to mám rád. A že je neposlušné a neposlouchá úplně na slovo, nakonec skousnu. Jsou to přece Solefald.
Podobné články
17.11.2013 Ihsahn – Das Seelenbrechen Recenze
7.4.2013 In Vain – Ænigma Recenze
9.1.2014 Cronian – Erathems Recenze
13.10.2013 Vulture Industries – The Tower Recenze
24.9.2014 Vintersorg – Naturbål Recenze
9.2.2014 Aenaon – Extance Recenze