Země: Slovensko Žánr: atmospheric black metal Datum vydání: 15.3.2020 Label: Sun & Moon Records Tracklist: 01. Ozveny minulosti 02. Posledný nech zhasne 03. Negalomania 04. Krst rozbitým sklom 05. Ozveny budúcnosti Hrací doba: 26:24 Odkazy: facebook / bandcamp K recenzi poskytl: Solipsism

Žádostí o recenze chodí na mail násobně víc, než je možné zvládnout reálně poslechnout, natožpak naposlouchat a napsat. Kolegové z jiných periodik jistě potvrdí, že s tímhle bojuje snad každé žánrové médium. Poptávka je směšně obrovská a kapacity nedostačující. Do hry tedy nutně musí vstoupit přísná selekce, na jejímž základě se určí ty vyvolené desky, jimž se nakonec reálně věnuje prostor.

Pro mě osobně je hlavním kritériem zajímavost. Což automaticky nemusí znamenat i kvalitu. Musím se ale přiznat, že mnohem přísnější měřítka mám na počiny, které chodí po desítkách PR agentur. Tohle se dá přehazovat vidlemi a dost často jde o takový hnůj, že kydání by se hodilo spíš než přehazování. Z těchto věcí si bereme jen to, co už známe, anebo co skutečně zaujme.

Musím se ale přiznat, že mám mírně zmenšené nároky u jednotlivých kapel, které se ozvou samy, a obzvlášť u těch českých a slovenských. Snad i ve mně občas zahoří lokální patriotismus a ona pověstná pisálkovská touha referovat světu o místní (případně sousedské) scéně. Anebo to jsou jen zaražené větry a výběr určuje jen náhoda.

Každopádně, s těmito sníženými nároky jsem se rozhodl představit zde slovenskou formaci Solipsism, jež letos u rumunského labelu Sun & Moon Records vydala své první minialbum „Trhliny v (ne)skutočnosti“. Přestože hudebně mě skupina nijak nezaujala. V důsledku čehož zde nehodlám nijak chválit. Popravdě řečeno, nejlepší na celém počinu mi přijde titul (jak EP, tak i některých skladeb, viz „Negalomania“ či „Krst rozbitým sklom“) a obal. Po hudební stránce mě ovšem „Trhliny v (ne)skutočnosti“ (ne)skutečně nudí a nijak mě nevytrhly. Jestli vás uráží, že tu recenzuji něco, co mě hned na první poslech odrazovalo, můžete tenhle článek považovat jen jako upozornění, že něco takového vyšlo. Ale pokud vás to i přesto pořád uráží, tak já mám samozřejmě na salámu, poněvadž můžu psát, co chci, haha!

Solipsism na black metal nahlížejí z hlediska melancholie. Už tohle není věc, již bych nějak zvlášť vyhledával, ale sama o sobě mi ještě nevadí. O dost horší se mi zdá skutečnost, že Slováci hrají tak strašně neškodně a unyle, bez vlastního ksichtu i bez zajímavosti. Z instrumentálního hlediska jde vlastně jen o lokální variaci na něco, co jste už slyšeli stokrát jinde u skupin jako Lustre, Mesarthim, Eldamar a jim podobných, navíc orámovanou echt nudným a necharismatickým vokálem.

Neoriginalita by se samozřejmě dala do určité míry tolerovat, pokud by ji Solipsism dokázali dohánět kvalitní kompoziční stránkou, avšak ani to se bohužel neděje. Vezměte si kupříkladu píseň „Posledný nech zhasne“. Ta trvá osm a půl minut, ale za celou tu dobu se v ní nestane vůbec nic zajímavého (povinnou zpomalovačku jak z učebnice fakt neuznám, sorry), neobjeví se žádný povedený motiv a atmosféra podle mě taky létá někde u bodu mrazu. Skladba tím pádem trvá poměrně dlouho, ale smysl mi její stopáž nedává.

Ani další stopy dojem nevylepší, ať už jde o rychlejší pokus „Negalomania“, melancholičtější „Krst rozbitým sklom“ anebo melodičtější „Ozveny budúcnosti“. Z celé nahrávky se mi zdá nejschůdnější první polovina „Krstu rozbitým sklom“ do doby, než se song zlomí a nastoupí část se zpěvem. Nicméně ani tady nejde o nic zvláštního a pocitu, že něco takového už jsem někde slyšel, se nedá ubránit.

„Trhliny v (ne)skutočnosti“ tedy bohužel považuji za docela slabou prvotinu, s níž z mého hlediska nemá smysl ztrácet čas. Jistě by mi někdo mohl vyčítat, že bych měl být shovívavější, mírnější, ne-li dokonce solidárnější, když se jedná o pilotní nahrávku, ale na podobný alibismus vám zvysoka dlabu. Když se mi to nelíbí, nebudu lhát nebo to uměle schovávat za usrané eufemismy.