Sonata Arctica - Stones Grow Her Name

Sonata Arctica – Stones Grow Her Name

Sonata Arctica - Stones Grow Her Name
Země: Finsko
Žánr: power metal
Datum vydání: 18.5.2012
Label: Nuclear Blast Records

Tracklist:
01. Only the Broken Hearts (Make You Beautiful)
02. Shitload of Money
03. Losing My Insanity
04. Somewhere Close to You
05. I Have a Right
06. Alone in Heaven
07. The Day
08. Cinderblox
09. Don’t Be Mean
10. Wildfire, Part: II – One with the Mountain
11. Wildfire, Part: III – Wildfire Town, Population: 0

Hodnocení:
Ježura – 6/10
H. – 4/10
Kaša – 4/10
Madeleine Ailyn – 4,5/10

Průměrné hodnocení: 4,6/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Finská Sonata Arctica patří k těm nemálo kapelám, které stály na počátku mého putování světem tvrdé hudby. Za ta léta jsem dokázal pojmout snad všechny tváře téhle kapely – od speedových počátků, přes power metalový nářez “Reckoning Night”, progresivní “Unia” až po temně rozmáchlé “The Days of Grays”. Obzvlášť po posledně zmíněné desce jsem byl náramně zvědavý, kam se Sonata posune, protože “The Days of Grays” dělala dojem předzvěsti velice zajímavé tvůrčí éry. Od jeho vydání letos uplynuly tři roky, štafetu převzala novinka s mnohoznačným názvem “Stones Grow Her Name” a já nějak nevím, co si o ní mám myslet…

Začalo to lososově krémovým obalem, pokračovalo klipovým singlem, který mě zanechal v nepříjemné rozpačitosti, a celé album v tomhle trendu pokračuje. Co je na tom špatně? Popravdě si nejsem úplně jistý. Dílčí prvky se mi zdají být v nejlepším pořádku. Tony Kakko zpívá pořád výborně, pěkné melodie jsou pořád na svém místě a věřte nebo ne, dokonce se vrátil progresivní sound, kterým bodovala “Unia”. Jenže ono to sice zní podobně dobře jako před pěti lety, ale to ještě samo o sobě nezaručuje, že je vlastní muzika taková nebo maková. A vskutku, samotná hudební náplň je od “Unia” nebo “The Days of Grays” na hony vzdálená. To by samo o sobě ještě nemusel být žádný problém, jenže směr, jaký ta evoluce nabrala na “Stones Grow Her Name”, se mi ne úplně pozdává. Výraz kapely se totiž přesunul někam k neurčitému rocku, zabaleného do místy až nechutné odlehčenosti, naivních nálad, a i když jsou na materiálu skladatelské postupy Sonaty Arcticy jasně zřetelné, atmosféra je někde úplně jinde. Nebo by možná bylo trefnější říct, že je ta tam, protože z klasické “Sonatí” atmosféry toho opravdu moc nezbylo a na její místo přišlo cosi, co se tak jenom tváří. Něco, co po většinu stopáže postrádá tu hloubku, která definovala minulé desky a kvůli které jsem Sonatu velebil.

A přitom si nemyslím, že je to vyloženě špatná deska, ba co víc – docela dlouho se mi až na pár výjimek opravdu líbila. Jak je to možné? Když člověk nesrovnává s předchozí tvorbou, může být naprosto spokojený, protože se to dobře poslouchá, je to takové pohodové, nenáročné, místy se vyloupne parádní melodie nebo rovnou celá skladba, a to neznalému musí dozajista stačit ke spokojenosti. Koneckonců skladby “Somewhere Close to You” nebo “Alone in Heaven” jsou opravdu dobré i v širším kontextu, a i když také vykazují všechny stěžejní znaky alba, myslím, že by obstály i ve srovnání s předchozími deskami – přinejmenším bych si je dovedl představit jako jejich umírněné zpestření. Špatný není ani druhý díl trilogie “Wildfire”, ale tady to už začíná skřípat. Ta skladba je totiž dobrá, jen dokud si nepustíte obdobně dlouhou “Juliet” nebo “Deathaura”. Na tyhle rozmáchlé skvosty se totiž při všech kvalitách nechytá ani omylem (a to nemluvím o třetím dílu, který následuje vzápětí).

Na druhou stranu je tu povážlivě mnoho skladeb, které jsou buď v jádru primitivní a nijaké i při občasné pěkné melodii v refrénu (“Only the Broken Hearts (Make you Beautiful)”, “Shitload of Money”), primitivní a nijaké i bez pěkné melodie v refrénu (“Losing My Insanity”), vyloženě stupidní a otravné (“The Day”, “Don’t Be Mean”), ubíjející (“I Have a Right”) a nebo prostě zvláštní, což se týká především country úletu “Cinderblox”. Všechny tyhle skladby nejsou vyloženě na vyblití, ale dříve nebo později začnou (snad s výjimkou “Cinderblox”, což je zvláštní případ, vymykající se standardům) při poslechu otravovat a člověku dojde, že je většina alba velice prázdná. Na prvních pár poslechů to sice není moc poznat, člověk si tak nějak užívá, jak je to pohodové, a čeká, kdy konečně objeví to skryté kouzlo. Ve většině případů ovšem bude dříve nebo později následovat zklamání, protože s tímhle kouzlem se tentokrát neskutečně šetřilo a až na zmíněné dvě skladby je přítomno jen velmi vzácně.

Takže co s tím? Někde jsem se vyjadřoval, že mě zatím žádné album Sonaty Arcticy nepřivodilo zklamání. Nyní musím s lítostí prohlásit, že přesně tohle se povedlo “Stones Grow Her Name”. Pořád sice stojím za tím, že když se pokusím předstírat, že jsem metalová tabula rasa, album mě baví, ba co víc – celkem se mi líbí. Jenže problém je v tom, že vím, jak skvělá jsou minimálně v rámci skomírajícího žánru poslední dvě alba, a ve srovnání s nimi je “Stones Grow Her Name” povážlivě plytké, plné vaty a dvě dobré skladby plus několik dalších dobrých pasáží na tom nic nezmění. “The Days of Grays” jsem si za poctivě našetřené peníze koupil a dodnes toho nelituji, ovšem místo toho, abych investoval do “Stones Grow Her Name”, to se radši půjdu opít. Už tohle je samo o sobě dost smutné, ale bohužel to dokonale ilustruje situaci. Tak třeba někdy příště, nerad bych nad Sonatou lámal hůl…


Další názory:

Osobně mám rád metal, dokonce mám rád i jistý druh čistě popové muziky, ale nemám příliš rád, když se tyhle dvě věci kombinují a vznikají z toho pop metalové paskvily, které se pořád tváří jako rocková hudba, ale ve své podstatě jde přeslazené kraviny, v nichž se sem tam (to aby se neřeklo) ozve nějaká kytara; postrádá to takovou tu příjemnou naivnost čistokrevného popu, i to, co člověk čeká od metalu, a výsledkem je jakási nicneříkající srágora. V rámci metalu je to taková analogie k onomu nechutnému mainstreamu, který se neustále ozývá z komerčních rádií a z něhož soudný člověk zvrací; v podstatě naprosto stejná záležitost jen s tím rozdílem, že jedni chytají publikum širší a druzí trochu vyhraněnější, i když obdobnými prostředky. Sonata Arctica patří právě mezi “mistry” takového pop metalu a na novince “Stones Grow Her Name” je to patrnější než kdykoliv předtím. Nikdy jsem příliš nedokázal pochopit, co na téhle kapele všichni vidí, ačkoliv jsem se o to mnohokrát pokoušel, a nepochopil jsem to ani ze “Stones Grow Her Name”, právě naopak jsem se ve svém nepříliš pozitivním názoru mnohem více utvrdil. Vše, co jsem výše ve zkratce napsal obecně, se dá bez sebemenších problémů stáhnout i na toto album – bezpohlavní pop metal. Abyste mě však špatně nepochopili – problém není v tom, že do toho kapela nehobluje jak prase a zpěvák nepraktikuje growling, to by mi opravdu nevadilo; problém je v tom, že je to prostě neskutečně špatné – a to už mi s prominutím při poslechu poněkud vadí. Víc k tomu asi nemám co dodat, přesto dodám ještě jednu věc… většinou se v hodnoceních vyzdvihují vrcholy nahrávek, v tomto případě ovšem musím “vyzdvihnout” naopak to nejhorší, u čehož mám sto chutí vyhodit večeři: “I Have a Right”, “The Day” a “Don’t Be Mean” jsou čítankové návody, jak nedělat dobrou hudbu…
H.

Nebudu chodit kolem horké kaše, ale “Stones Grow Her Name” je velice špatná deska. Nemyslete si, kdysi dávno jsem Sonatu Arcticu měl rád, “Reckoning Night” jsem točil opravdu hodně často (dokonce ho z přihrádky jednou, dvakrát za rok z nostalgie vytáhnu a pořád mě docela baví), ale od té doby to s kapelou šlo z kopce tak závratnou rychlostí, že jednou prostě muselo přijít nějaké to pomyslné kvalitativní dno. Dámy a pánové, je to tady. Od úvodní “Only the Broken Hearts (Make You Beautiful)” až po závěrečnou dvoudílnou úchylnost “Wildfire, Part II & III”, ve které se Sonata Arctica pokusila o epickou výpravnost, nám vlastně servírují jednu špatnou variaci na melodický power metal za druhou. Nevím, jestli za tím vidět snahu se zavděčit každému, ale ty písně jsou tak podbízivé, že to už s metalovou hudbou nemá co dělat. I když, tohle bych ještě snad nějak snesl, ale co hůř, ty songy jsou tak nudné a bez nápadu, že bych neváhal zařadit “Stones Grow Her Name” mezi nejhorší alba roku. Tony Kakko rezignoval, aby se snažil něčím překvapit a uvíznul v tuctové a nudné poloze, ve které se nejspíš cítí jako ryba ve vodě, ale pro mě kdysi nadaný zpěvák zapadl v šedi nesčetného množství podobných kapel, jejichž alba přejdu bez toho, aby ve mně zanechala nějaký dojem.
Kaša

Tak jsem si nejdřív myslela, že budu za “tu hodnou”, pak jsem si myslela, že ne, a takhle asi třikrát dokola, a pak jsem si poslechla minulé album “The Days of Grays” a uvědomila jsem si jednu věc. Ačkoliv by mohla být nová deska pro někoho chytlavá – ostatně moje “nemetalové” já má kladný názor doteď -, není to ten power metal, jaký to byl předtím. A to je u skupiny, která se tak označuje, problém. Zdá se to jen mně, nebo je změna “image” prostě moderní? Hned při první písni “Only the Broken Hearts (Make You Beautiful)” jsem si zaplakala a pohřbila naději na songy jako “Paid in Full”, po druhém mě přešla chuť na “Full Moon” a pak jsem si uvědomila, že Sonata Arctica už nehodlá hledět do minulosti, a padla “Deathaura” nebo “Flag in the Ground”. Já to stejně zvládla poslechnout s láskou, ale nepoznala svoji vlastní oblíbenou skupinu. Připadala jsem si jako cizinec ve svém vlastním domě. Z černovlasého rebela Tonyho se stal magor s červenou hlavou, který možná zaprodal svůj rozsah za nebeský pocit klidu. A všechno, co křičelo do světa, že jsou power metal, je někde pod zemí. Psychologické myšlenky z “I Have a Right” mě minuly při laciných kolotočových prvcích hned po prvním opojení; a rým “Welcome to heaven… the number seven” zní možná schválně jako debilní říkanka… Jestli tohle je jejich nebe, pak jsem ráda, že mám místo v pekle vyhřáté. A ten konec desky se mi zdál psychopatický už při prvním poslechu. Můj vnitřní “metalový” hlas ubil jejich malou pisklavou naději k smrti, trvalo to dlouho, ale je po ní.
Madeleine Ailyn


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.