Země: USA Žánr: thrash / groove metal Datum vydání: 14.8.2015 Label: Nuclear Blast Records Tracklist: 01. We Sold Our Souls to Metal 02. Archangel 03. Sodomites 04. Ishtar Rising 05. Live Life Hard! 06. Shamash 07. Bethlehem’s Blood 08. Titans 09. Deceiver 10. Mother of Dragons 11. You Suffer [bonus] 12. Acosador Nocturno [bonus] 13. Soulfly X [bonus] Odkazy: web / facebook / twitter

Ach jo, vážně by mě zajímalo, co se s tím Maxem děje. Jak se člověk, který v 90. letech dosáhl v řadách Sepultury na metalové scéně snad úplně všeho, dokáže dostat tak hluboko, že má zapotřebí vydávat desky typu „Archangel“. A to ani nemusím jít tak hluboko do vod jeho bývalého působiště, když bych chtěl poukázat na světlejší stránky jeho dosavadní tvorby. Stačí se podívat o nějakou dekádu zpět do dob, kdy Soulfly nahráli alba „Prophecy“ a „Dark Ages“, jež jsou dodnes tím nejlepším, co pod touto dnes již značně vyčichlou hlavičkou vyšlo. Od té doby jako by Max Cavalera zatáhl za ruční brzdu a slušného „Conquer“ se vrací stále víc ke kořenům své kariéry, v důsledku čehož z jeho pera padají zcela náhodné, ničím nezajímavé blbosti, které maximálně ctí skladatelský rukopis slavného jména, ovšem to v tomto případě není míněno jako pochvala.

Když kapela vydává své jubilejní desáté album, tak je logické, že očekávám něco víc, no ne? Tak nějak doufám, že si borci dají víc záležet a že si s připravovaným materiálem dají víc práce, aby takovéhle jubileum, které se opravdu nepodaří každému, nepřišlo vniveč na úkor jen další z řady nudných desek, jimiž své fanoušky zásobuje hlavní principál, v tomto případě právě Max Cavalera. A bohužel přesně tohle se s „Archangel“ stalo. A přitom to zpočátku nevypadalo tak negativně. Třeba už jen zveřejněný obal patří k tomu lepšímu, co zdobí alba Soulfly, a když se podívám na poslední ohavnost na přebalu „Savages“, tak „Archangel“ je skoro umělecké dílo. Fakt dobrá práce, za niž by pánové tentokrát zasloužili metál.

Na rozdíl od spousty jiných mé nadšení neopadlo ani se zveřejněním prvního singlu, jímž se stala úvodní rychlovka „We Sold Our Souls to Metal“. Vlastně ani nevím proč, ale tenhle vál se mi hned od prvního poslechu zalíbil. A to navzdory tomu, že úplně krásně ztělesňuje vše, proč jsou pro mě poslední Cavalera Conspiracy naprostá sračka nebo proč album „Omen“ od Soulfly jen těžko můžu doposlouchat do konce. „We Sold Our Souls to Metal“ totiž stojí na opravdu triviálním riffu, ještě prostší rytmice a hlavně refrénu, který se nepřekvapivě skládá z opakování titulu skladby, čímž už je Max tak trochu proslulý. Textově tedy žádný zázrak, hudebně už vůbec, nicméně i tak se mi líbila ta přímočarost a ta idea takové hymny pro metalové fanoušky pro živá vystoupení. Proti tomu nelze nic moc co namítat.

Oproti posledním albům je novinka krokem správným směrem určitě ve zkrácení hrací doby, která se v základní verzi alba nepřehoupla přes 40 minut, což činí „Archangel“ nejkratším albem v diskografii Soulfly. Kvituji rovněž trošku větší důraz na rozmanitost skladeb a jejich lehké oživení naaranžováním nemetalových prvků, které na předešlých albech chyběly. Mluvím třeba o atmosférickém závěru titulky „Archangel“, sborech v refrénu „Sodomites“ nebo etnických nástrojích v „Bethlehem’s Blood“. Ono se možná zdá, že to není nic, ovšem když si dám na výběr, jestli poslouchat letmé snahy o návrat alespoň směrem ke „Conquer“, což právě z těchto písní cítím, nebo poslouchat tragické hovadiny typu „Deceiver“ a „Mother of Dragons“, které jsou dokonalou ukázkou bezzubosti současného Maxe Cavalery, tak nemusím dlouho přemýšlet.

Ona celkově je první polovina lepší než druhá. Je tomu tak právě díky alespoň té zdánlivé rozmanitosti, protože po úvodním výplachu „We Sold Our Souls to Metal“ přichází další dva singly „Archangel“ a „Sodomites“, které se ve středním tempu snaží navodit trošku epičtější atmosféru, a třeba „Sodomites“ se to díky přeříkávání biblických veršů v prostřední části i daří. Po celou dobu se drží tak nějak zpátky, aby v poslední minutě Soulfly povolili opratě a vydali se k závěrečnému sprintu. „Archangel“ taky nikam nespěchá a pomalé riffování spolu s kytarovou pestrostí Marca Rizza z ní činí jednu z těch opravdu dobrých písní na desce. Slušnou první půli jistí ještě „Live Life Hard!“, v níž se blýskl hostující Matt Young z řad King Parrot, jenž svým nervním řevem tuto skladbu ozvláštnil. Po chvíli si bere slovo Max, aby se v následujících čtyřech minutách pánové klasicky prostřídali. Druhá polovina už se nedrží pevně dané struktury z úvodu a pod tíhou těžkého riffu se plazí k závěru a právě tento moment se mi zalíbil fakt hodně.

Ony se i v první půli najdou nevýrazné záležitosti jako „Ishtar Rising“, jež mi přijde jako demo, které se nahrálo, aby se Soulfly dostali na počet alespoň desíti skladeb, a „Shamash“, na níž je nejzajímavější snad jen kytara Marca Rizza v prostřední části její hrací doby. Právě Marc Rizzo drží současnou tvorbu Soulfly ještě nad vodou a jestli jsem před pár lety pokládal právě jeho stále se opakující hru za jeden z důvodů úpadku Soulfly, tak nyní se mu zpětně omlouvám, protože poslední dvě alba (nepočítám ještě „Pandemonium“ od Cavalera Conspiracy) stojí za zmínku opravdu jen kvůli jeho kytarovým vyhrávkám a melodiím. Pokud se v první polovině jedná jen o náznaky, tak s příchodem „Titans“ už následují jen samá negativa, takže v závěru jsem již měl opravdu co dělat, abych album doposlouchal, což není při jeho krátké hrací době zrovna dobré. Poslední dvě skladby jsou vyloženě navíc a nekonečné omýlání jednoho riffu nemá žádný směr ani výraz. Nebýt Rizza, který svou sólovou hrou zachraňuje konec „Mother of Dragons“, tak desku vypínám ještě před jejich začátkem.

„Archangel“ je sice profesionálně odvedenou prací, jež si v jistém smyslu drží standard Soulfly, ovšem problém je, že s náplní samotné hudby to jde s každou další skladbou pomalu k šípku. Nezachrání to ani vteřinový cover „You Suffer“ od Napalm Death a bohužel ani další bonusovka „Acosador Nocturno“ v níž si zapěl dnes již bývalý basák Tony Campos, jenž rozšířil řady Fear Factory. Poslední bonus „Soulfly X“ je již klasickou instrumentálkou s etnickým nádechem, které postupně zdobí všechny alba Soulfly, a je opět škoda, že skončila jen mezi bonusy, protože zrovna tato je se svou magickou atmosférou a španělskou kytarou v závěru vážně povedená.

Nejhorší album v diskografii Soulfly? To asi ne, protože si myslím, že „Omen“ bylo ještě horší, ale i tak je na „Archangel“ obsaženo až příliš vaty, která se možná díky té krátké stopáži může jevit jako dravost, energie a přímočarost, ale druhá polovina je prostě a jednoduše tragická. Víte, posledních několit let si říkám, že příště už se na Maxe vyseru a novou placku si nepustím, ale stejně to vždycky udělám, protože mám pro tohohle Brazilčana slabost, pubertu jsem prožil v přítomnosti jeho desek a jakási nostalgie mě ke starším deskám Sepultury a Soulfly táhne dodnes a o to je těžší si přiznat, že Max už je definitivně za zenitem. Těch pár dobrých aranžerských nápadů a skladatelských světlých chvil to nezakryje tak silně, aby se dal přehlídnout ten balast, kterým „Archangel“ oplývá. Ztráta času — nic víc od „Archangel“ nečekejte.