Země: Francie Žánr: black metal / industrial Datum vydání: 29.1.2016 Label: Agonia Records Tracklist: 01. Again 02. Through the Darkness of Future Past 03. Kill Again 04. From the Terrifying to the Fascinating 05. That Day Will Definitely Come 06. Soror Mystica 07. Your Flesh Is a Relic 08. The Only One Here 09. The Art to Disappear Hrací doba: 40:57 Odkazy: – K recenzi poskytl: Agonia Records

První pohled (H.):

Ošklivá a temná muzika bývá spojena s temnými barvami – tou černočernou především, ale dá se pochopit i agresivní rudá nebo jiná nepříjemně jedovatá barva. Avšak sněhobílá, ta většinou neevokuje vyloženě negativní pocity. Tím spíše ale může deska jako „The Art to Disappear“ na první pohled trochu klamat, nemá-li člověk povědomí o tom, co jsou Spektr zač…

Bílá nebílá, tohle francouzské duo jsou ve skutečnosti pěkní hnusáci – přinejmenším tedy hudebně. V jejich podání black metalu není ani kapka naděje, ani náznak lepších zítřků. Cíl je jasný – zdeptat. Poznávacím znamením Spektr je extrémně negativní atmosféra a misantropický black metal namíchaný s toxickým industrialem, aneb záležitost pro každého milovníka audio zla.

Zejména první dvě desky „Et fugit intera fugit irreparabile tempus“ (2004) a „Near Death Experience“ (2006) byly patřičně nemocné a jejich poslech rozhodně nelze doporučit rádoby tvrďákům, co békají „ještě jedno pivo“ na koncertech Sabaton (anebo je naopak velmi záhodno jim to doporučit, přijde na úhel pohledu, haha!). Nicméně, ani taková kapela jako Spektr není neomylná a, řekněme si to upřímně, následné EP „Mescalyne“ (2007) bylo citelně slabší. Třetí řadovka „Cypher“, jež následovala po šestileté přestávce, už byla zajímavější, působivosti prvních dvou nahrávek ovšem stále nedosahovala.

Určitě však nelze tvrdit, že by se Spektr po prvních dvou deskách dočista vyčerpali – a důkazem tohoto tvrzení budiž jejich letošní novinka „The Art to Disappear“. Pod onou výše propíranou obálkou se totiž nachází další porce výstavního hnusu, jenž „Cypher“ a „Mescalyne“ překonává velice hravě, a dokonce bych se nebál říct, že Spektr se svým nejnovějším dílem dokázali pokořit i „Near Death Experience“. Dosud vrcholnému „Et fugit intera fugit irreparabile tempus“ se pak „The Art to Disappear“ blíží na dohled. Troufalé tvrzení? Ha, možná ano, ale jakmile Francouzi poprvé rozehráli trýznivě kvílivou kytaru v „Through the Darkness of Future Past“, tak mně osobně bylo jasné, že tohle album bude šleha… (rozžhaveným karabáčem přes ušní ústrojí)…

Důvod, proč „The Art to Disappear“ na rozdíl od „Mescalyne“ a částečně i „Cypher“ tentokrát opětovně funguje bez výhrad, je vlastně vcelku prostý – tentokrát ta ošklivá atmosféra skutečně maká a je po čertech sugestivní. Spektr vesměs pokračují v nastolené linii a kráčejí po vytyčené cestě; nedokážu tím pádem přesně pojmenovat, v čem je „The Art to Disappear“ o tolik lepší než třeba „Cypher“ (byť tohle album taky nebylo špatné – jakkoliv je z řadovek nejslabší, pořád není blbé), ale pocitově to tam tentokrát je.

Vlastně jeden rozdíl oproti starší tvorbě by tu přece jenom byl – „The Art to Disappear“ mi připadá o kus industriálnější.  A považuji za nutné dodat, že zde industrialem není míněný nějaký sranda disco metal, ale kurevsky temná hutná elektronika, jež se místy blíží až někam k žánrům jako power electronics. Nacházejí se tu regulérně industriální mezihry jako „Again“, „Kill Again“, „Sorror Mystica“ nebo „The Only One Here“ (i když zrovna poslední dvě jmenované jdou spíš k dark ambientu), funguje i spájení industrialu s black metalem (v tomhle vyjma už zmiňované „Through the Darkness of Future Past“ exceluje třeba i „Your Flesh Is a Relic“), fungují i agresivní blackmetalové výjezdy. Působivost ovšem nepolevuje ani v delších propracovanějších kusech jako „That Day Will Definitely Come“ nebo titulní „The Art to Disappear“, protože ani složitější a méně předvídatelná struktura nijak nesnižuje sílu všudypřítomné aury hnusu, na níž deska stojí především. Nehledě na fakt, že do těchto dlouhých věcí Spektr nastřádali asi největší koncentraci opravdu výborných nápadů.

Jistě, jak už to tak bývá, „The Art to Disappear“ je albem, které nesedne každému. Někomu to bude připadat jako prachobyčejný brajgl, jiný se z toho na prdel neposadí i přesto, že má pro tenhle druh muziky smysl, tak se jednoduše stává. Mě osobně ovšem deska hodně baví a ta její atmosféra mi přijde tak odpudivá, až to přitahuje. Za mě tím pádem jednoznačná spokojenost a také doporučení. Vezmeme-li v dnešní internetové době jako měřítko kvality to, zdali ta či ona nahrávka stojí za koupi fyzického nosiče, pak v případě „The Art to Disappear“ mohu bez váhání říct, že jo, tohle stojí za to mít to v polici ve sbírce.

---

Druhý pohled (Skvrn):

Pakliže byste snad dle bílého obalu novinky „The Art to Disappear“ usuzovali, že Spektr budou protentokrát za ty hodné a milé, vězte, že to jsou právě tato dvě přídavná jména, k nimž má nová deska nejdále. „The Art to Disappear“ je totiž od začátku do konce neopracovanou hnilobou se silnou atmosférou a solidní dávkou osobitosti. Vše vychází z parádního blackmetalového hnusu taženého syrovým projevem kytar. Právě na jejich nosných nápadech celá deska stojí. Jednou zemitost, jindy zase až rock’n’rollový odvaz. A těžce mrtvolná atmosféra blackových devadesátek.

Nicméně Spektr rozhodně nekončí u toho, co se drhlo před pětadvaceti lety v bergenských zkušebnách. Silné role se zhostil industrial, jenž jednou neznamená jen vyšeptalé klávesové koření, ale opravdu stěžejní přísadu. Francouzi jej pak elegantně (i takové slovo lze v souvislosti s touhle hudbou použít) zapojují do děje a nenechávají ho jako něco nepřirozeného postávat opodál.

Kapela navíc umí se svými vyvolenými (pa)zvuky pracovat. Přestože nejsme svědky komplikovaných kompozičních struktur, Francouzi mají ke skladatelské triviálnosti velmi daleko. Výsledkem jsou skladby, které dokážou zapůsobit již při prvních posleších, avšak zároveň jen tak neomrzí. Po celou dobu Spektr drží slušnou laťku, jež z nadprůměrného základu v některých momentech směřuje ještě výš. Parádní jsou strojové rytmy vrcholící na konci „Through the Darkness of Future Past“ nebo absolutní finále v podobě titulky, byť ty vykradené burzumovské kytary tu musí slyšet každý. Samotný střed alba je ovšem přece jen slabší a obsahuje skladby, které tak nějak plynou, a já spíš než abych užíval, tak raději vyčkávám na tři závěrečné skladby, monumentální to kusy.

Spektr tedy nahráli celistvý, ale na celé ploše dostatečně variabilní materiál, jenž je použitelný jak pro první poslechy, tak i déletrvající soužití. I slabiny „The Art to Disappear“ má, nicméně přistihl jsem se, že pod dojmem velmi silných pasáží jsem je ochoten přehlížet. V případě Spektr se zkrátka mnohem raději věnuji řádnému oddávání, nežli hledání (jakkoliv přítomných) nedostatků.

---