Země: Finsko Žánr: thrash / progressive metal Datum vydání: 8.2.2012 Label: Sakara Records Tracklist: 01. Pirunpaska 02. Valtiaan uudet vaateet 03. Tavastia palamaan! 04. Puolikas ihminen 05. Aivohalvaus 06. Rabies 07. Lepositeet 08. Nomad 09. Ei encorea 10. Arveton on arvoton Hodnocení: 8/10 Odkazy: web / facebook

Jakkoliv se vám jméno Stam1na může zdát neznámé, vězte že v domácím Finsku platí tato kapela za hvězdu velkého formátu. Na rozdíl od jiných úspěšných finských kapel má totiž v rukávu jednu zásadní výhodu. Tou jsou národním jazykem psané texty. Proto také ona izolace od zahraničí, která se však v posledních letech začíná probourávat a Stam1na si tak pomalu buduje jméno na celosvětové scéně. Ačkoliv se založení kapely datuje již na rok 1996, první album pojmenované jednoduše “Stam1na” spatřilo světlo světa až o devět let později. Od té doby však vychází nové album nejméně každý druhý rok, a tak je “Nocebo” již pátým počinem kapely.

Co nám tedy tento finský zázrak přináší? Inu, to je jednoduché. Energickou dávku nesmírně osobitého thrash metalu. A když říkám osobitého, tak to tak také myslím, protože ono to s tím thrash metalem nebude tak horké. V hudbě Stam1na již definitivně převládly progresivní prvky a to i přesto, že “Nocebo” je o poznání tvrdší než předloňský “Viimeinen Atlantis”. Že kapela však neztratila nic ze svého charakteru, poznáte již v první skladbě “Pirunpaska”, v níž vás uvítá “abecední” refrén a další z poznávacích znaků kapely, totiž snadno zapamatovatelné melodické sólo. Ke druhé skladbě “Valtiaan uudet vaateet” byl natočen povedený videoklip (pokud vám nevadí nějaká ta (pánská!) nahota, doporučuji shlédnout níže). Výběry singlů často kritizuji, protože myslím, že by měly pokud možno reprezentovat celé album. Stam1ně se však volba opravdu vyvedla, a tak chcete-li slyšet, o čem “Nocebo” vlastně je, právě tato skladba vám to prozradí. Navíc obsahuje další fantastické sólo (troufnu si říci že jedno z nejlepších na celé desce) a nepřekvapivě i nakažlivý refrén.

A tak to jde dál po celou desku. Žádná píseň není slabší, album vás bude bavit jako celek i jako shluk kvalitních skladeb. I přes jednotnou tvář jsou však písně dostatečně rozmanité, aby vás nenudily. Ve trojce “Tavastia palamaan!” tak uslyšíte několik nekompromisně tvrdých riffů (a jeden zvláště technický), zatímco následující “Puolikas ihminen” vám naservíruje krátkou country mezihru a hned po ní další výborné sólo (které je tentokrát až bolestivě krátké). “Aivohalvaus” pro změnu nabídne o něco hustší atmosféru, která se na “Nocebo” vyskytuje přeci jen méně než na předešlé desce. “Lepositeet” přichází s uvolněnou náladou a nádherným kytarovým sólem. A pak zazpívá Max Cavalera. Tedy, alespoň jsem si to zpočátku myslel. V osmé skladbě “Nomad” totiž poprvé v historii kapely zazní anglicky psaný text a mě to zmátlo natolik, že jsem hlas zpěváka Hyrdeho považoval po dobrých deset poslechů za frontmana Soulfly. Z omylu mě vyvedl až internet, jenž mi prozradil, že o spojení Stam1ny a Maxe Cavalery nic neví. Inu i mistr recenzent se někdy utne, natožpak takové ucho, jako jsem já. Každopádně je “Nomad” jedna z nejzajímavějších písní na albu. V jejím nitru se totiž ukrývá povedená dvouminutová ukázka progresivního rocku s výtečnou kytarovou prací. Zmínku si zaslouží i závěrečná “Arveton on arvoton”, která (jak už to tak bývá) shrnuje celé “Nocebo” do jedné povedené skadby.

Již měsíc před vydáním alba jsem v únorovém eintopfu psal, že hudba Stam1na je (nejen) o “melodických sólech, jež se snadno řadí mezi ty nejlepší, které dnes můžete slyšet”. “Nocebo” moje slova s přehledem potvrdilo. Celkově jsou kytary na albu výborně sehrané a skvěle balancují na hranici mezi okázalou techničností a nevídanou chytlavostí. Jejich spolupráce, způsob, jakým mezi sebou komunikují, mi částečně připomíná například Machine Head, a to přestože se zde žádných soubojů dvou sólujících kytar nedočkáte. Rytmická sekce je samozřejmě také povedená, ovšem ve své podstatě musí být přirozeně mnohem méně výrazná. I tak ale na pár skvělých momentů, ve kterých baskytara vystoupí do popředí, na albu naleznete. O zpěvu jsem se již lehce zmínil, a tak jen dodám že hlas Hyrdeho jen tak nepustíte z hlavy, a to nejen kvůli skvěle napsaným refrénům. Jeho talent se projevuje také v občasném nesmírně rychlém střílení slov, které je pro něj typické. Otázka je, kolik z této originality je způsobeno finštinou, kterou zpívá a která je pro mě jinak naprosto neznámým jazykem. Ono faux pas s Maxem Cavalerou ukazuje, že možná právě v jazyku tkví tajemství jeho originálnosti.

Jaké je tedy “Nocebo” v celku? Jistěže povedené, stejně dobré jako “Viimeinen Atlantis”, které jsem v době jeho vydání opravdu zbožňoval. Těší mě, že kapela neusnula na vavřínech a nesnaží se vydolovat co nejvíce ze zvuku, který vytvořila v minulosti, ale že ho rozvíjí dál a přidává i některé o něco “klasičtější” prvky. Stam1na konečně získává pozornost i mimo Finsko a na “Nocebo” přišla s materiálem, jímž se může důstojně prezentovat. Jsem zvědav, zda jí to vydrží i na albech budoucích.