Země: USA Žánr: atmospheric black metal Datum vydání: 15.9.2015 Label: Dusktone Tracklist: 01. Fading Hrací doba: 67:06 Odkazy: facebook / bandcamp K recenzi poskytl: Dusktone

Stellar Descent je dalším z mnoha a mnoha jednočlenných blackmetalových projektů. Tento konkrétní pochází z Oregonu ve Spojených státech amerických (byť na Facebooku skupiny je jako místo původu uvedeno – „Earth“) a stojí za ním chlapík, jenž si říká jednoduše A. O co kratší je však jeho přezdívka (hádám, že půjde o zkratku jména Anthony, což by měl údajně mít v občance v kolonce křestního jména), o to delší jsou jeho skladby. A zrovna ta, o níž si nyní budeme povídat, je bez přehánění kolosální…

Nicméně nepředbíhejme – nejprve něco málo stručných faktografických údajů. Náš milý A. už dle všeho v minulosti měl nějaké ty jednočlenné projekty, z nichž žádný ale díru do světa moc neudělal. Vše nasvědčuje tomu, že všechny tyto projekty patří minulosti a že A. veškerý svůj čas soustředil právě do Stellar Descent a s touto skupinou již povydával hned několik nahrávek. Jenže pozor – tvrdit, že to opravdu vydal, je v tomto případě lehce ošemetné. Některé demosnímky sice existují, ale nebyly vydány, zatímco jiné další počiny sice vyšly, ale v extrémně limitovaných nákladech (většinou jde tak o 15 kusů), někdy pouze pro úzký okruh přátel. V nějakém slušnějším počtu kopií doposud vyšel snad jen počin „Accretion“ z roku 2012, na němž se objevila jedna bezmála 50minutová skladba.

Zdá se vám, že 50 minut na jednu píseň je docela vražedné? Pokud ano, věřte tomu, že toto pro Stellar Descent rozhodně není strop. Kapely se v loňském roce ujalo italské vydavatelství Dusktone, které do světa vypustilo další profesionálně ošetřenou nahrávku „Fading“ – což je přesně ta, jejíž náplní se tu máme zabývat. A v jejím rámci A. neváhal zvednout stopáž o dalších takřka dvacet minut. Ano, domýšlíte si to naprosto správně – „Fading“ obsahuje jednu jedinou kompozici, jejíž délka se zastavila jen kousek před hranicí 70 minut. Už chápete, proč jsem o tomhle drobečkovi výše tvrdil, že je to něco kolosálního?

Jistě vás napadlo, že na utáhnutí takto obrovské plochy, navíc v rámci jedné jediné stopy, bude nutno mít v záloze doslova studnici nápadů. Ve skutečnosti bych tomu ale takhle určitě neříkal. Popravdě, až napíšu, jak „Fading“ zní, tak to takhle na papíře bude vypadat, že ta deska nemůže fungovat ani ve snu. A přesto už v předstihu říkám, že se mi ten počin upřímně líbí a baví mě.

Black metal v podání Stellar Descent je monotónní až na kost. Ano, to v překladu znamená, že celých těch 67 minut „Fading“ se skutečně odehrává bez výraznějších změn. S nadsázkou řečeno, celá deska (skladba) je postavena na jednom motivu, jednom riffu, jednom tempu – od začátku do konce a nikdy jinak. Není sporu o tom, že tohle z „Fading“ dělá záležitost, jež mnoho lidí neosloví ani náhodou – ostatně, ani kritika není vůči Stellar Descent úplně shovívavá, takže se album dočkalo i recenzí, které to odsoudily jako píčovinu na kvadrát. Což vlastně plně chápu, jakkoliv mě osobně to baví – může to znít obehraně, ale tohle je vážně věc, k níž si buď najdete cestu a necháte se pohltit, anebo jste v pytli a během deseti minut to začnete ze zvědavosti proklikávat a přetáčet, jestli se to jakože fakt vůbec nemění, a když zjistíte, že vážně nemění, tak to znechuceně vypnete a tím pro vás existence Stellar Descent přestane být relevantní. Pokud ovšem máte hypnotizující monotónní black metal v krvi, pak „Fading“ rozhodně má na to, aby vás bavilo.

Výše jsem řekl, že s nadsázkou celá deska stojí na jednom motivu. Když si to nyní řekneme už bez nadsázky, tak to tvrzení samozřejmě nebylo tak úplně pravdivé. Monotónní to je, bezesporu, ale jak už tomu tak u takových záležitostí bývá, onen ústřední leitmotiv se v průběhu času vyvíjí, pomalinku se obměňuje. Objevují se zde přechody, ale když se změní tempo, riff nebo melodie zůstávají; když se změní riff, zůstává tempo… a i všechny tyto přechody se dějí velice pozvolně, po mnoha minutách. A právě to budí dojem neměnnosti a stálosti.

Nicméně, všichni víme, co je na takové hudbě stěžejní – atmosféra. A tu „Fading“ zcela jistě má a není zde slabá. Album zní v desáté minutě stejně jako ve třicáté a ve třicáté stejně jako v padesáté a v padesáté zní zase stejně, jako znělo v páté, dvacáté nebo jakékoliv jiné minutě a jak bude znít i za dalších deset minut, ale právě díky té atmosféře to drží pohromadě a není problém se do toho ponořit a nechat se unášet. Hodně se mi líbí, že „Fading“ není ospalou záležitostí, jak by leckdo čekal, naopak se po celou dobu daří držet konstantní tlak, který není tak zdrcující, aby to posluchače zničilo a odradilo, ale je dost velký na to, aby to udrželo v napětí a nepustilo.

To má za následek to, že „Fading“ – přinejmenším tedy v mém případě – prostě nejde vypnout, ani zastavit, ani nemůžete odběhnout. Celých 67 minut v kuse na jeden zátah, pak ta budovaná nálada funguje a je skvělá. Pokud ji násilně přerušíte, ve své křehkosti se zboří jak domeček z karet v silném větru a zbude pachuť nedopovězeného – ale to není chyba nahrávky, to je vaše chyba, když to useknete v půlce. Je nutno nechat „Fading“ působit v celé jeho délce, dokud samo neskončí – pak si totiž člověk řekne, že to uběhlo nějak podezřele rychle a že by si to měl pustit znovu.

Beru, že se to spoustě lidem nebude líbit ani náhodou. Beru i to, že spousta lidí bude kroutit hlavou nad tím, jak se to někomu může líbit a jak se to může líbit mně. Ale to, co Stellar Descent na „Fading“ předvádí, je přesně moje krevní skupina, takovýhle druh muziky mě ohromně baví a ta deska je dostatečně silná na to, abych ji rád přijal za svou.