Země: USA Žánr: avantgarde / experimental rock Datum vydání: 16.10.2012 Label: No Comment Records Tracklist: 01. Never Come Back 02. Splatter 03. Second Sleep 04. Behind the Days 05. Mousefood 06. Don’t Know 07. I Woke Up 08. Swimming Hole 09. Dried Moat 10. Prankster 11. Birthday Song 12. Civil Disguise 13. Grubbery (Burnt to a Crisp) Hodnocení: 9/10 Odkazy: web / facebook / twitter

“I don’t always review avantgarde albums, but when I do I give 9/10”

Toliko parafráze na dnes tolik populární meme, díky níž bych si měl zaručeně stoupnout v očích všech milovníků těchto poněkud nevtipných vtípků. Nicméně je to ve své podstatě opravdu tak – zdá se mi, že poslední dobou příliš často nerecenzuji desky, které se nějak zásadně vymykají běžnému pojetí heavy metalové (v tom širším slova smyslu) scény, ale když už se mi na stůl nějaká dostane, pak ji chtě nechtě musím hodnotit vysokou známkou. Nedá se ovšem nic dělat, když člověku přistávají na stůl takové výborné matroše jako “Naught”!

Avantgardně kabaretní uskupení Stolen Babies vyletělo na volnomyšlenkářské rockové scéně nahoru jak raketa hned svým dlouhohrajícím debutem “There Be Squabbles Ahead”. Řeknu vám zcela upřímně, že i já jsem byl jedním z mnoha lidí, kteří se do sítí této skupiny chytili takřka ihned. Jen těžko šlo ovšem odolat takové kombinaci fenomenální avantgardy s neotřelou unikátní atmosférou, obrovského nadhledu, krásně ulítlé image, podmanivého hlasu zpěvačky Dominique Persi a mnohých další věcí – a to vše aniž by hudba jakkoliv postrádala inteligenci – právě naopak, měla jí tolik, že by většina mohla Stolen Babies jen skrytě závidět. Debut byl teda doslova bomba, kterou dodnes poslouchám s obrovskou chutí a neustále si onen poslech nepokrytě užívám.

Čekání na pokračování “Naught” se však nakonec protáhlo na mnohem delší dobu, než jsem já osobně – a jsem přesvědčen, že zdaleka nejen já – doufal. Přece jenom, šest let není zrovna krátká doba, stát se může spousta věcí (a také se jich spousta stala, to zase ne že ne), ale jak takové časové období promítne do muziky Stolen Babies, to byla relativně věru ožehavá otázka, kterou sice drtivá většina obyvatel naší planety měla po celou dobu u čokoládové dírky, nicméně čím více se vydání “Naught” začínalo blížit, tím více mě osobně začínala zajímat (tedy ta otázka, aby bylo jasno). Musím se ovšem přiznat, že jsem příliš nevěřil tomu, že se “Naught” podaří vyrovnat fantastické “There Be Squabbles Ahead”, spíš jsem očekával, že dostanu sice dobrou muziku, jež však bude o dost úrovní pod úžasným debutem.

Stejně tak se ale musím hned vzápětí přiznat ještě k jedné věci – s tímto očekáváním jsem se tedy šeredně přepočítal. Šest let je šest let, doba je to dlouhá, ale zcela upřímně mohu říct, že se rozhodně čekat vyplatilo. Lepší šest let a dostat věc na úrovni “Naught”, než aby Stolen Babies přišli s druhým albem dejme tomu třeba v roce 2008 nebo 2009 a byl to jen slabý odvar debutu. Nic takového se naštěstí nekoná a “Naught” je nahrávka, o níž si bez sebemenšího zaváhání dovolím tvrdit, že se své starší sestřičce vyrovná. Neříkám, že ji překonává, ani že je horší či lepší, na podobné soudy je přece jenom brzo v kontextu toho, jak dlouho poslouchám desku první a tu druhou, nicméně jsem zcela bez problému ochoten tvrdit, že i “Naught” je – podobně jako “There Be Squabbles Ahead” – albem v podstatě výjimečným.

Výše již padlo, že působištěm Stolen Babies na debutu byla avantgarda a je tomu tak samozřejmě i nadále. Pokud bychom ovšem měli “Naught” charakterizovat nějak jednoduše za pomoci triviálních výrazových prostředků, tvrdě bychom narazili, protože tohle je přesně ten typ muziky, u kterého to prostě nejde. Každá skladba je totiž sama o sobě velice svébytným kouskem, všechny mezi sebou nabízí něco malinko odlišného (a v některých případech i hodně odlišného), přesto však stále tak nějak patří k sobě. Tam, kde nám tedy nepomůže klasický popis, že támhleten a tamten nástroj je vážně gut a že zpěv je super (což tedy opravdu je, to samozřejmě ano), se budeme muset uchýlit k poněkud abstraktnějším prostředkům…

Jednoduše řečeno, muzika Stolen Babies je neskutečně hravá, taková rozverná a čtverácká, velmi neortodoxní, plná mnohých různých vtípků a obrovského množství nápadů. Proměnlivá je v mnohých případech i náladově, ať už jsou však Stolen Babies zrovna poťouchlí a zpívají zkouřenou narozeninovou písničku, nebo uhodí na temnější notu, která by se bez problémů uživila v soundtracku k nějakému pěkně mrazivému hororu, vždy jejich hudbu obepíná taková jednolitá cirkusácká, nebo chcete-li kabaretní, atmosféra. Kapela však sama sebe nikterak neomezuje, tudíž očekávejte mnohem větší veletoče (nebo snad kolotoče?), než jaké je jeden malý pisálek schopen vyzvracet na virtuální papír. Jak vidno, ani ty abstraktní prostředky nám zas tak nepomůžou, nechceme-li recenzováním “Naught” strávit stejně dlouhý čas, jaký Stolen Babies trvala jeho příprava.

Možná si řeknete, že prozatím to zní všechno docela pěkně, ale že už by se to přece jenom chtělo konečně přenést od abstraktních pojmenování k nějakým konkrétním popisům hudby, abyste si dokázali představit, co od Stolen Babies, potažmo “Naught” čekat, pokud jste neměli tu čest s “There Be Squabbles Ahead”. Ale co vás nemá, vždyť je to přece avantgarda! Pokud po mně nebudete chtít další přísun nějakých neurčitých přívlastků jako chytrá, neotřelá, nápaditá a po všech stránkách úžasná hudba, pak už toho ze mě bohužel víc nedostanete. Album poslouchám už nějaký ten pátek horem dolem, přesto tak nějak nevím, jak jinak bych jej popsat než tím stylem, jak jsem to doteď činil, čili kulometnou salvou nic neříkajících přídavných jmen. Bezpečně ujistit vás však mohu o jiné věci – je to vážně fantastické, neustále, ze všech stran a po celou dobu. A že byste rádi alespoň nějaké songy, na něž byste se mohli při případném poslechu zaměřit? Ano, to bych mohl tu na vás pár názvů vysypat, ale proč zbytečně duplikovat tracklist, který je dole, když vím, že bych stejně nakonec skončil vyjmenováním všech skladeb?