Země: USA Žánr: hard rock / alternative metal Datum vydání: 22.10.2012 Label: Roadrunner Records Tracklist: 01. Gone Sovereign 02. Absolute Zero 03. A Rumor of Skin 04. The Travelers, Pt. 1 05. Tired 06. RU486 07. My Name Is Allen 08. Taciturn 09. Influence of a Drowsy God 10. The Travelers, Pt. 2 11. Last of the Real Hodnocení: Maggot – 9/10 H. – 7/10 Kaša – 8/10 Průměrné hodnocení: 8/10 Odkazy: web / facebook / twitter

Kdo by čekal, že se pro ten pravý, hořkostí nasáklý příběh budeme muset vydat do Iowy, do neméně hořké domoviny Corey Taylora, charakteru s (opět) neslavně hořkým dětstvím. On a jeho pětičlenná hard rocková smečka Stone Sour na konci října vypustili do výběhu s hlodavci hladovou kočku jménem “House of Gold & Bones – Part 1”, první část konceptuálně naladěné desky, jež má potenciál ohýbat hudební průmysl. Pokud hledáte takřka perfektní zvukový projev osobnosti blízké géniovi, noví Stone Sour vás o svých kvalitách přesvědčí mírou vrchovatou.

A tak se sluší “House of Gold & Bones” sjet hezky postupně, možná až lineárně. Píseň po písni, slovo po slovu. Pokud nemáte srdce z kamene a mozek absolutně odkrvený, ať už z jakékoliv příčiny, s plynutím desky by se vám měl v mysli odehrávat strastiplný příběh člověka, jenž by vám měl být z určitého pohledu blízký. Na základech této premisy deska vznikla, Taylor a spol. měli jasnou vizi, která v praxi funguje na výbornou a není žádný tajemstvím, že Corey, jakožto autor lyriky, vychází ze svého nejhlubšího nitra a zkušeností.

Což z nové image Stone Sour nedělá vyměklou pozérskou břečku. Pokud “House of Gold & Bones” něčím vyzařuje, je to právě nepopsatelně originální a precizní aura vyspělé kapely, kterou nelze popsat konvenčními slovy. Písně “Gone Sovereign” a “Absolute Zero” otevírají celé představení více než přesvědčivě, a zatímco první jmenovaná jde přímo k jádru pudla, “Absolute Zero” útočí jedním z nejchytlavějších refrénů poslední doby. Ostatně, téma “neutrálního člověka” je stále na pořadu dne.

Zbylá část desky jasně odkazuje na sílu Taylorova vyčištěného i silně zrnitého hlasu, mezi jehož tóny přeskakuje stejně precizně, jako řezník bourá prasata. Dlouho před vydáním desky se ovšem mluvilo o tom, že bude tento počin odkazovat i na klasiky typu Alice in Chains, což se v aktuální realitě mohutně projevuje zejména na instrumentální podobě desky, speciálně tedy na kytarách. Ne vždy budete mít pocit, že se do určité pasáže hodí, o to více si přítomnost pisklavých a ostrých riffů užijete v moment, kdy jim bezvýhradně podlehnete.

Stone Sour se vynikajícím způsobem podařilo pospojovat normálně neslučitelné hard rockové až metalové vály s baladami, které vám při hlubším poslechu vženou slzy do očí. Ve všech případech a za doprovodu všech těch rozdílů ovšem platí, že vše, od vokálů, přes kytary až po bicí, je nahráno s chirurgickou precizností a sterilní čistotou dámských toalet. Příkladem budiž (můj osobní vítěz) například song “Tired”, jehož příběhové pozadí dokonale vychází ze života každého z nás – strach z dospívání, strasti běžného života a zříkání se zodpovědnosti. Doprovod v podobě smyčcového orchestru jen vyzdvihuje harmonické až orgastické pocity při poslechu písně.

Abychom jen nehráli na tu ladnou strunu, Stone Sour mají na skladě i několik šlapavých… “RU486” je perfektním příkladem rychlé a nekompromisní skladby s potenciálem pohřbívat zaživa a ještě tančit na hrobech. Doprovázená silně egoistickou “My Name Is Allen” tvoří dokonalý pár na páteční bály v doprovodu vybrané společnosti.

Potemnělá “Influence of a Drowsy God” je pak přesným protikladem takové “The Travelers” (přítomná v ostrém i akustickém provedení) a náznakem toho, jakým směrem se může myšlení člověka jako jedince během zlomku vteřiny stočit. “House of Gold & Bones” není jen hudební album, je to audiovizuální majstrštyk. Proč zrovna vizuální? S troškou představivosti si na jeho základech vytvoříte příběh stejně temný jako prosluněný nadějí, což ostatně vyzdvihuje i komiks, který příští rok vyjde po boku druhé části. Pokud vám tedy někdo řekne, že Stone Sour vytvořili nudnou, nebo nedejbože špatnou desku, máte bezvýhradní právo jej udeřit nejbližším tupým předmětem.

Další názory:

Sice nemůžu tvrdit, že by “House of Gold & Bones – Part 1” bylo špatné, přesto ani náhodou nesdílím tak obrovské nadšení jako kolega nade mnou, dokonce ani takové jako kolega pode mnou. V žádném případě v nahrávce nevidím nic výjimečného nebo převratného, je to jen vcelku pohodová rocková deska, která se dobře poslouchá, nic víc, nic míň. I tak je ovšem rozhodně lepší než předcházející “Audio Secrecy”, z něhož si sice už moc nepamatuju, jelikož nejsem takový masochista, abych to měl potřebu znovu poslouchat, ale vím dost jistě, že mě album opravdu hodně nudilo a že bylo na můj vkus plné teplých cajdáků. Těm se sice v pár případech nevyhlo ani “House of Gold & Bones – Part 1” – ostatně je to v tomhle žánru asi taková povinnost – nicméně zde nejsou až tak moc otravné, aby je člověk nepřežil (vlastně kromě “Taciturn”, kterou jsem při poslechu nemilosrdně přeskakoval – to je hnůj). Zbytek songů už má ale docela solidní odpich a poslouchá se úplně v pohodě, byť to není nic, z čeho bych si sednul na zadní kapsy kalhot. Pokud bychom se měli bavit o nějakých vrcholech, asi bych volil úvodní dvojici “Gone Sovereign” a “Absolute Zero”, dále pak “RU486” a nakonec “Last of the Real”.
H.

S každým dalším albem zní ostřílení mazáci ze Stone Sour vyzráleji a vyzráleji. První díl koncepčního dvojalba “House of Gold & Bones” je toho jasným důkazem. Po povedeném, leč trošku rozmělněném “Audio Secrecy” je novinka trefou do černého. Nemůžu sice potvrdit velkohubá prohlášení Coreyho Taylora, který nové album popsal jako srážku “Dirt” od Alice in Chains a “The Wall” od Pink Floyd, ale borci se rozhodně nemají za co stydět. Skladby na “House of Gold & Bones – Part 1” jsou téměř dokonalým spojením hutnějších metalových pasáží s melodickými rockovými momenty. Parta kolem pěvce maskovaných Slipknot dokazuje, že i mainstreamový metal se dá dělat chytře a bez nějaké vlezlosti. Úvodní singlovou “Gone Sovereign” dokonce považuji za nejlepší skladbu kapely vůbec. Teď nemluvím jen o zmíněné skladbě, ale o albu jako celku – vývoj od minula je znatelný jak v rovině skladatelské, tak v Coreyho hlasu, který doslova zraje jako dobré víno. Ať si kdo chce říká co chce, ale má našlápnuto k tomu, aby se stal jedním z nejvýraznějších vokalistů své doby (pokud jim už není). Při poslechu jsem se neskutečně bavil a těžko bych hledal slabší momenty. Uvidíme, jak dopadne pokračování, které je v plánu na příští rok, ale pokud pětice dokáže, že druhý díl nebude pouze kolekcí zbytků a nedodělků, tak se máme opravdu na co těšit.
Kaša