Země: Česká republika Žánr: hardcore Datum vydání: září 2014 Label: selfrelease Tracklist: 01. Klacky pod nohy 02. Zůstaň hladovej 03. Nebudu stejnej 04. Zpověď 05. Sedm vteřin 06. Tři směny 07. Můj život moje volba 08. Hymna ztracených duší 09. Jinak než bych chtěl 10. Sever 11. Triky Hodnocení: 7/10 Odkazy: facebook / twitter / bandzone K recenzi poskytl: Streetmachine

Když se řekne tuzemská hardcorová scéna, tak pardubičtí Streetmachine by měli být jménem, které si člověk, jemuž tato hudební odnož není vyloženě cizí, vybaví jako jedno z prvních, takže když přišla šance napsat si recenzi u příležitosti novinkového alba “Kult”, nebylo co řešit. Tahle parta má za sebou pět placek a v posledních letech si drží relativně vyrovnanou laťku co do kvality, a logicky jsem tak byl zvědavý, kam se kapela posune s novým pěvcem Valdou, jenž nahradil Míru, který se pakoval po vydání předešlého “Ber nebo nech bejt” v roce 2011.

Bylo by bláhové čekat, že Streetmachine, kteří v podstatě představují tuzemskou odpověď na zahraniční party jako Madball a Hatebreed, by na svém šestém albu něco měnili. Zvlášť, když to doposud tak dobře fungovalo. Pokud pominu změnu ústředního vokalisty, která je takovou změnou-nezměnou, protože Valda má barvu hlasu dosti podobnou Mírovi (snad jen není tak řízně agresivní, ale to je pouze můj dojem), tak je vše hezky pěkně při starém. Jádrem hudby Streetmachine jsou samozřejmě skočné podladěné hardcore kytary a rytmika, na kterých tenhle styl prostě stojí. Je nutno dodat, že Streetmachine se zhlédli v metalickém pojetí hardcoru, takže své nezastupitelné místo mají až thrashově rychlé riffy, jež činí jejich songy přeci jen o trochu zábavnější, protože takhle jsou většinou míchanicí rychlých pasáží s pomalejšími zasekávanými breakdowny, což je spojení, které už dnes nikoho nepřekvapí, ale pokud budu mluvit sám za sebe, tak od hardcore metalu vlastně ani nic víc ke spokojenosti nepotřebuji.

Technicky a papírově je tedy vše v pořádku, a když říkám vše, tak včetně zvuku ze studia StreetSound, který je oproti minulému studiovému zářezu hutnější a… jak bych to řekl… roztažený do šířky. Neřeže možná tak hluboko jako ten, jímž bylo ošetřeno “Ber nebo nech bejt”, ale i navzdory tomu si dovolím tvrdit, že by snesl srovnání se zahraničními produkty, protože nebýt toho, že Valda pěje česky (mimochodem, není vůbec špatný a je slyšet, že v kapele se rychle zabydlel), tak běžné ucho nepozná rozdíl od zvučnějších jmen ze zahraničí, což je pro tuzemskou partu dobrá vizitka.

Ale pojďme pomalu k samotnému “Kultu”. Jedenáct písní, 35 minut a žádné přestávky a úlevy. Takhle bych to nejlíp popsal. Celkem desítka nových songů Streetmachine, které doplnil cover vlastního válu “Triky” z debutu “Konec hry”, je poctivou prací na doposud popisované téma. Je pravda, že některé ze skladeb nemají takovou tu vnitřní chytlavost a agresi, která by z nich učinila podobné tutovky, jako jsou “Klacky pod nohy”, “Sedm vteřin” nebo klipová “Zůstaň hladovej”, ale jedná se o přehlédnutelné množství. Jmenovitě mluvím pouze o “Jinak než bych chtěl”, jež působí utahaně, nebo “Zpověď”, která je nevýrazná a ani po opakovaných posleších mi v hlavě neutkvěla. Jinak je to všechno poctivá testoteronová řežba, proti níž nelze najít křivého slova. Mohutné sbory jsou ke slyšení snad v každém úderném refrénu, ale kde mě ty vokální odpovídačky baví nejvíc, je “Nebudu stejnej”. Jeden z vrcholů “Kultu” se skrývá v podobě sedmé “Můj život moje volba”, kterou zdobí slayerovská kytarová vyhrávka a jejíž rychlý kytarový riff bude v živém provedení lámat vaz. Skvělá palba je taky “Sever” nebo “Můj život moje volba”, nicméně, když tak nad tím přemýšlím a koukám na tracklist, tak bych mohl na jejich místě uvést většinu z jeho položek.

Rád bych tady popisoval jednu skladbu za druhou, protože mám hardcore rád, ale ruku na srdce, pro nezasvěceného jsou všechny tyhle songy (a v pojetí Streetmachine to platí úplně stejně) naprosto stejné a stejně tak by taky dopadl jejich bližší rozbor. A to by byla škoda, protože to, co je na albu největší devízou, tedy její agresivita a zdravá chytlavost by se ztratila pod opakováním stejných přídomků pořád dokola, což nechci. Většině skladeb stačí hrací doba tří minut, aby solidně zlámala vaz, takže je snad jasné, že nějaké experimenty se od “Kultu” očekávat nevyplatí a řeknu to tak, že jestli hardcoru případný posluchač nepropadl díky největšímu jménu současnosti, kterým jsou Hatebreed, tak čeští Streetmachine na tom nic zřejmě nezmění, ale to neznamená, že by “Kult” měl zůstat bez povšimnutí, protože jestli někdo dělá tuhle hudbu u nás zatraceně dobře, tak jsou to zcela určitě Streetmachine.