![]() |
Země: Island Tracklist: Hrací doba: 47:32 K recenzi poskytl:
|
První pohled (H.):
Začínat recenzi na islandský black metal povídáním o islandském black metalu je asi to největší klišé, jaké lze v posledních letech vysypat z rukávu, když člověk píše recenzi na islandský black metal, ale zrovna u druhého alba Svartidauði se to vcelku hodí. Důvod je vcelku jednoduchý. Zdá se mi, že to jsou právě Svartidauði, kdo se mohutnou, ne-li tou největší měrou postaral o to, že se z islandského black metalu stal během pár let takový malý fenomén, jenž hodně nahlas promluvil do žánrového dění, přestože se v reálu jedná jen o pár kapel, v nichž navíc pořád dokola hrají pořád ti samí lidé.
O Svartidauði bych si dovolil tvrdit, že tuhle vlnu spustili. Ne snad, že by byly první, kdo na Islandu vyndal na veřejnost nějaké blackmetalové album. Ale vysoká úroveň jejich debutu „Flesh Cathedral“ z roku 2012 a následné intenzivní koncertování vyšlapaly cestu i dalším formacím. Publikum si posléze smlslo na dalších jménech jako Sinmara, Misþyrming, Naðra, Wormlust, Skáphe a dalších, v některých případech už méně viditelných formacích. Samotní Svartidauði si ale s dalším materiálem dávali dost na čas. Sice v mezičase vydali hned tři ípíčka „The Synthesis of Whore and Beast“, „Hideous Silhouettes of Lynched Gods“ a jedno nepojmenované, ale řadovka je řadovka a na ty se hraje především. „Revelations of the Red Sword“ dorazilo na konci loňského roku s o trochu menším humbukem, než bych v předstihu očekával, a nakonec to čekání vlastně stálo za to. Pojďme na věc!
„Revelations of the Red Sword“ mi hned na první poslech přišlo přístupnější než „Flesh Cathedral“, což ostatně mohl naznačovat i vyšší počet skladeb při hrací době kratší o celých deset minut. Výjimečně tohle prohlášení nemyslím v pejorativním slova smyslu. Svartidauði to s tímhle přístupem nakonec vlastně dost sluší. Dokonce bych se nebál vyslovit kacířskou domněnku, že je „Revelations of the Red Sword“ ještě lepší než debut. „Flesh Cathedral“ je určitě výborné album, ale totálně v rauši jsem z něj zase nikdy nebyl a na Islandu mám větší favority, o čemž ostatně svědčí i to, že jsem se doteď nedonutil si jej koupit. Oproti tomu „Revelations of the Red Sword“ si mě s přibývajícími poslechy získalo opravdu hodně, a i když první rande ještě vypadalo všelijak, nakonec mohu vyhlásit jednoznačnou spokojenost.
Důvody nejsou nikterak složité. Zajímavých pasáží se tu najde poměrně dost, přičemž ty nejlepší jsou vážně pekelně dobré. Zmínit mohu třeba závěr „Burning Worlds of Excrement“, skvělé melodie ve dvou třetinách „The Howling Cynocephali“ nebo několik výborných momentů v „Reveries of Conflagration“. Což všechno samozřejmě stojí za pochvalu, ale svým způsobem ještě důležitější je, že celkově nejde jen o zdlouhavé čekání na ty nejvýraznější momenty, že ty stěžejní momenty nejsou poslepovány pouhou vatou. Jednak i ty nejmenované songy dokážou nabídnou dostatečně poutavou muziku, jednak si Svartidauði udržují rozumně vysokou kvalitativní úroveň prakticky po celou dobu, co „Revelations of the Red Sword“ trvá. Jistě, určitě se najdou pasáže, které nejsou zrovna dvakrát strhující, zároveň tu ale není prakticky není žádný moment, jenž by mi vyloženě nesedl.
Celkové dojmy z „Revelations of the Red Sword“ jsou tedy veskrze kladné. Netvrdím, že by se mělo jednat o album roku, to zase není nutné přehánět, ale zcela jistě jde o velmi nadprůměrnou nahrávku, s níž Svartidauði potvrzují, že patří do vyšší ligy.
Druhý pohled (Dantez):
Jak bylo zmíněno, jedním ze zásadních uskupení, která se na definici dnes již tradičního islandského zvuku signifikantně podílela, jsou právě Svartidauði. Jejich debut „Flesh Cathedral“ je toho jasným důkazem. Kroucené riffy, přidušené vokály a všudypřítomná disonance se nesou skrze čtyři monumentální hymny.
Po silném debutu následovaly tři EP, která nabídla solidní materiál, avšak kvalit „Flesh Cathedral“ nedosahovala. Kapela si zde snaží vypomáhat špinavější produkcí a kratší stopáži skladeb. Lo-fi přístup ubírá materiálu na debutem nastoleném gravitas, a tak se materiál i přes zřetelné kvality po většinu doby moc nezarývá.
„Revelations of the Red Sword“ pracuje s rovnicí nastolenou na EPkách a za mě je to trochu škoda. Atmosféra tady sice rozhodně je a jde perfektně ruku v ruce s album artem uvnitř gatefoldu, který je jako vystřižený z Boschova Triptychu. Songwriting však není tak konzistentní jako na debutu. Grandiózní začátek finální „Aureum Lux“ otevírá nejepičtější věc desky, ale v porovnání s intrem skladby „Flesh Cathedral“ je o kus slabší. Podobný případ lze slyšet v „Burning Worlds of Excrement“, která si skvěle hraje s nepředvídatelnými tempy a abruptními breaky, avšak celkově není tak dokonale vyšponovaná jako třeba „Sterile Seeds“ z prvotiny.
„Revelations of the Red Sword“ je sama o sobě dobrá deska, která své kvality odkrývá s opakovanými poslechy a alespoň za pár rotací rozhodně stojí. Věřím však, že s trocha více nápady a čistším zvukem mohla být skvělá.