Země: Finsko Žánr: melodic doom / death metal Datum vydání: 1.2.2012 Label: Spinefarm Records Tracklist: 01. Emerald Forest and the Blackbird 02. This Cut Is the Deepest 03. Hate, Lead the Way 04. Cathedral Walls 05. Hearts Wide Shut 06. Silent Towers 07. Labyrinth of London (Horror Pt. IV) 08. Of Dead and Corruption 09. April 14th 10. Night Will Forgive Us Hodnocení: Zajus – 7/10 H. – 6/10 Průměrné hodnocení: 6,5/10 Odkazy: web / facebook / twitter

Swallow the Sun jistě není třeba nijak dlouze představovat. “Emerald Forest and the Blackbird” je jejich pátá dlouhohrající deska a během čtyř předchozích si dokázali získat nemalé množství fanoušků. Daří se jim zejména v domácím Finsku, jejich desky se zde pravidelně umísťují v Top 10 žebříčku nejprodávanějších alb, ovšem ani za hranicemi této severské kolébky metalu nejsou neznámou veličinou. Sám mám Swallow the Sun v oblibě, přestože jsem si k ani jednomu z jejich předešlých alb nevytvořil silnější vztah. To se bohužel nezměnilo ani s novinkou “Emerald Forest and the Blackbird”, přestože jsem k tomu měl tentokrát opravdu blízko.

Ale vezměme to popořádku. Moje seznamovací oťukávání s albem trvalo nezvykle dlouho. První náznaky pochopení, o čem “Emerald Forest and the Blackbird” vlastně je, se dostavily až po pěti posleších. Jedno však bylo jasné od začátku, a to že Mikko Kotamäki stále patří mezi nejlepší metalové zpěváky. Jeho hlas je zde základním stavebním kamenem a Swallow the Sun by bez něj mohli fungovat jen stěží. Velká část atmosféry alba stojí právě na jeho mnohdy fascinující symbióze s hudbou, a já si tak nedokážu Swallow the Sun představit s jiným zpěvákem. Pokud vám tedy jeho hlas nesedí (a i o takových jsem slyšel), těžko byste si “Emerald Forest and the Blackbird” mohli užít, ale to jistě už víte z desek předchozích.

Album otevírá titulní skladba, která je z celé stopáže nejdelší. Mimoto jde (snad až na jednu výjimku, ke které se teprve dostanu) o skladbu nejvíce vybočující z řady. Po postupné gradaci vyvrcholí těsně za polovinou a pak už jen pomalu zvolňuje a doznívá. Jako celek je výborná a vytváří dojem dlouhého a masivního intra. Na ní navazující “This Cut Is the Deepest” na to jde úplně jinak. S pomocí akustické kytary (a později samozřejmě i její elektrické sestry) vytváří v poklidném tempu depresivní obrazy, přesto však překvapí svou chytlavostí a prchavou přívětivostí. A i další skladba “Hate, Lead the Way!” se od své předchůdkyně výrazně odlišuje (aniž by se však jakkoliv vracela k první písni). Jako jedna z nejtvrdších skladeb obsahuje paradoxně jeden z nejchytlavějších refrénů a také výborný chaotický závěr.

“Cathedral Walls” jistě mnoho z vás již slyšelo, jelikož se skladba i s videoklipem na internetu objevila již měsíc před samotným albem. Nejsem žádným velkým fanouškem Annete Olzon, ovšem právě zde mě rychle přesvědčila o svých kvalitách. Navíc ona poklidná (a dalo by se říci upřímná) poloha, ve které ji Swallow the Sun představili, se mi líbí mnohem víc než teatrálnost, se kterou se prezentuje ve své domovské kapele. I s jejím hlasem je však tato skladba překvapivě těžko proniknutelná. Po několika posleších, při kterých jsem nechápal zejména death metalovou sekci v druhé třetině, se ve mně však vše takříkajíc usadilo a dnes “Cathedral Walls” s chutí řadím mezi nejlepší skladby desky.

Takový výbuch kreativity jsem od Swallow the Sun v žádném případě nečekal a v tuto chvíli bych již nedočkavě sahal po desítce. Bohužel zklamání mělo již brzy přijít. Další dvě skladby symbolizují pomalý sesuv kvality a zejména druhá z nich (“Silent Towers”) již nemá nic zajímavého, co by mohla posluchači nabídnout. To je škoda, protože řemeslně jde opět o dobře vykonanou práci. Album se pak na moment zvedne spolu s “Labyrinth of London”. V ní (stejně jako v úvodní skladbě) hostuje Aleah Stanbridge (z Trees of Eternity, projektu kytaristy Swallow the Sun, Raivia) a dodává skladbě správný šmrnc křehkosti v refrénu. Kapela zda lehce zabrnkala na progresivní strunu a vážně se jí to podařilo. “Labyrinth of London” je také čtvrtou částí celku “Horror”, který kapela započala již na svém debutu.

Zklamáním jsou pak poslední tři písně. Všechny sice spadají do kategorie “dobře napsané, ale bez nápadu”, takže bych je leckomu odpustil, jenže právě v konkurenci zbytku alba působí vyloženě špatně. Předposlední “April 14th” alespoň vybočuje z řady a asi nejvíce z “Emerald Forest and the Blackbird” spadá do klasického doom metalu. Potřebovala by ovšem zkrátit alespoň na polovinu.

Ani pátou desku Swallow the Sun jsem si tak nezamiloval. Přitom nejméně polovina (první čtyři skladby a “Labyrinth of London”) je výborná. Zbytek skladeb je bohužel průměrný či lehce nadprůměrný. “Emerald Forest and the Blackbird” působí rozpačitým dojmem a nepomůže mu v tom ani bezchybná produkce, kvalitní instrumentace či výborný Mikko Kotamäki. Tak třeba příště.

Další názory:

Já mám doom metal sice hodně rád, ale poslední počiny Swallow the Sun mě nechávají absolutně chladným. Čím novější deska, tím více jméno kapely roste, ale zároveň se mi tím více jejich hudební produkce přestává zamlouvat. Nemohu si pomoct, ale zdá se mi to takové příliš ubrečené, což rozhodně není to, co bych chtěl u doomu slyšet – radši dávám přednost depresi a zatěžkanosti. Tento pocit jsem u Swallow the Sun poprvé začal mít už na “Hope”, ale tehdy to ještě bylo takové nenápadné a nic zvláštního se nedělo, avšak od “New Moon” už mi ta muzika opravdu neleze do uší, na čemž nic nemění ani novinka “Emerald Forest and the Blackbird”. I když podobné výroky nemám moc v lásce, přesto si nemohu odpustit zmínit, že období prvních dvou desek už Swallow the Sun nejspíš nikdy nepřekonají… Ve skutečnosti vlastně nemám “Emerald Forest and the Blackbird” moc co vytknout, jelikož objektivně (v uvozovkách) to dobré je, ale bohužel mi to nic neříká a přijde mi to trochu prázdné. A to jsem při poslechu třeba “Ghosts of Loss” nikdy nic podobného necítil. Škoda, ale nemohu jít nad šest…
H.