Sweven - The Eternal Resonance

Sweven – The Eternal Resonance

Sweven - The Eternal Resonance

Země: Švédsko
Žánr: progressive metal
Datum vydání: 19.3.2020
Label: Ván Records

Tracklist:
01. The Spark
02. By Virtue of a Promise
03. Reduced to an Ember
04. The Sole Importance
05. Mycelia
06. Solemn Retreat
07. Visceral Blight
08. Sanctum Sanctorum

Hrací doba: 60:27

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sure Shot Worx

Jestliže někdo sleduje dění na deathmetalové scéně, určitě musel před pár lety narazit na jméno Morbus Chron. Ti sice začali jako klasická švédská rubačka uctívající nejen tamní žánrové legendy a zombie kulty, ale nedlouho po vydání prvotiny „Sleepers in the Rift“ už se začali poohlížet po něčem docela jiném. Jemné progresivní vlivy na EP „A Saunter Through the Shroud“ ještě nedávaly moc tušit, s čím Morbus Chron nakonec přijdou na další řadovce nazvané „Sweven“. A právě toto album položilo základy dnešní stejnojmenné kapele – Sweven.

Morbus Chron se v roce 2015 rozpadli. Zatímco se kytaristé z poslední sestavy, Edvin Aftonfalk (nevlastní bratr Nickieho Anderssona) a Dag Landin, uchýlili ke speedmetalovému Tørontu a bubeník Adam Lindmark přesedlal do rockového uskupení Dead Lord, hlavní skladatel, kytarista a zpěvák Robert Andersson založil kapelu Temisto. Ta byla ke zvuku Morbus Chron nejblíže, ale zároveň stále daleko od toho, čím se jeho bývalá formace prezentovala na svém posledním opusu. K tomu se Andersson přiblížil až se Sweven.

Album „Sweven“, vydané roku 2014, je ve svém pojetí death metalu unikátní. Vlivy, které tento zvuk stvořily, jsou sice zřejmé, avšak výsledek je originál. Ze zlověstné a agresivní metalové smrti se posunuli k rozvážnějším až surreálným polohám. Psychedelické vyznění protkalo celou tvorbu jak hudebně, tak textově. Konec byl hororovým báchorkám o kýchání v rakvi. Morbus Chron se nyní soustředili na poznávání neznáma, což k novým kompozicím sedlo na výbornou. Nelze opomenout ani silnou progresivní stránku, v níž se projevily zejména rockové kapely sedmdesátých let. Mísení různých stylů samozřejmě patří k hudební tvorbě od nepaměti a i v tomto případě můžeme najít několik jmen, které to dělaly/dělají podobně. K nejvýraznějším lze zařadit Chapel of Disease, Reveal, Tribulation, Venenum, poslední Obliteration nebo třeba Speglas, uskupení, v němž působí zbylí členové Sweven, tedy kytarista Isak Koskinen Rosemarin a bubeník Jesper Nyrelius. Chceme-li jít dále do minulosti, musí se zmínit také průkopníci experimentů na extrémním poli jako Atheist, Death a především Cynic. I přesto je pojetí Morbus Chron a nyní také Sweven dosti svojské.

Sweven na Morbus Chron navazují, to je zcela zjevné už ze samotného názvu kapely. Důležité ale je, že na něj skutečně navazují. Nesnaží se předešlé formaci vyrovnat, ani ji opakovat. To si dovolím říci, že by byla cesta k neúspěchu. Sweven na „The Eternal Resonance“ berou album „Sweven“ a pokračují v něm dál. Hlavní rozdíl mezi oběma nahrávkami je v tom, že v případě „Sweven“ se stále bavíme o death metalu, zatímco na „The Eternal Resonance“ je toho ze smrtícího žánru minimum. Jako obecný popis nejlépe poslouží označení progresivní metal. Samozřejmě, z hlediska návaznosti tu velikou roli stále hraje také psychedelie a progresivní rock.

Sweven

Skladby na „The Eternal Resonance“ lze otevřeně popsat jako krásné. Díky minimálnímu kytarovému zkreslení působí deska klidným až relaxačním dojmem. Touha po něčem vyhrocenějším se výrazněji zažehne pouze ve skladbě „Visceral Blight“, která nabídne i chvilku blastbeatů, ale spíše v blackmetalovém duchu. Ostatně i to byl prvek na desce „Sweven“ slyšitelný. Z death metalu zůstal nanejvýš vokál, ovšem to neznamená, že by hudba nemohla být rychlá a znít temně. Nálada nahrávky je převážně melancholická, vykreslující vícero obrazů a zabývající se filozofickými otázkami, čímž rovněž volně navazuje na předchozí práci „Sweven“. Atmosféra jednoduše funguje skvěle a nabídne hned několik vrcholů, z nichž za ten úplně nejsilnější považuji závěrečnou majestátní věc „Sanctum Sanctorum“.

Ze skladatelského pohledu jsou písně progresivní, ne nijak technicky náročné, avšak velice pečlivě vybudované. Práce s přechody – nejen hudebními, ale i pocitovými – je parádní, ostatně vše se naplno projeví už s úvodním intrem a následující „By Virtue of a Promise“. Bohaté kytarové linky a dramatizující se rytmika dokáží zapůsobit zvláštním dojmem, aniž by sklouzávaly do připosraného kýče. Má to v sobě jazzovou preciznost, ale není to zaprděné, jak by se s tímto příměrem mohlo zdát. I díky trefné produkci je „The Eternal Resonance“ živočišným dílem neztrácejícím nic z metalové podstaty a s přetrvávajícím otiskem bývalé extrémní esence. Pohled na uhrančivou obálku od Raúla Gonzáleze pak vše jen umocňuje.

„The Eternal Resonance“ dosahuje hodinové stopáže. Podobné číslo mě většinou děsí, ale v tomto případě mi všechny poslechy utíkají nebývale rychle. Do alba jsem se dostal vcelku snadno, stačilo pár pozorných poslechů, až mě to překvapilo, jak dokázalo pohltit. Schválně jsem zkusil ho na několik dní vyřadit z přehrávače a dát si trochu pauzu. Po opětovném nasazení se ale moje zalíbení v novince Sweven nijak nezmenšilo.

Do kvalitativního porovnávání „Sweven“ a „The Eternal Resonance“ se pouštět nechci. Užívám si je obě. Obě žijí svým vlastním životem, přestože k sobě neodmyslitelně patří. Nejsou ani zcela bezchybné, ale tady by byly připomínky spíše malichernostmi, které na tom, že tohle by měl každý zkusit, nic nemění. „The Eternal Resonance“ poslouchám jako odpočinkovou hudbu. Možná, že má až meditativní účinky. Nerad bych Sweven přechválil, uvidím, jak budu mluvit za půl roku nebo u ročního zúčtování, avšak v současnosti si mě plně získali.

Sweven


26 komentářů u „Sweven – The Eternal Resonance“

  1. Tak jsem si to pustil s tím, že jen tak ochutnám a vydržel jsem to až do konce. Občas jsem si vzpomněl na starou Anathemu. Drží to jako celek hezky pohromadě a nenudí. Zajímavá kapela, díky za objev !

  2. Dobrý den, dobrá recenze i dobrá kapela. Až na to pro mne nepříjemné až hnusné slovo “svojské”. Pište raději originální, netradiční, jedinečné, svérázné, … Ať žije Negative Plane a podobné jedinečné kapely. RYHA

    1. Zajímavý rozhovor se zajímavým muzikantem. Některé rozhovory prostě mají význam a odkryjí třeba věci, které pak vtáhnou posluchače do větší hloubky. Nechci být impertinentní milí SicmaggotoHáčkoMetacykloaostatnísynové, ale rozhovory mají význam…. ???

      1. Háčko má své důvody, bo kapely na odpovídání nějakému sicmaggotu z Česka sraly a veškerá mrdačka s tím spjatá vyšla vniveč.

        Já teď asistuji se vznikem prvního čísla jedné tištěné nesvatosti a dostal jsem tak šanci vyzpovídat pár srdcových záležitostí. Třeba to do konce roku bude venku.

        1. Mozno by stacilo prekladat rozhovory z Bardo Methodology do cestiny? Samozrejme aj s povolenim autora.

          1. Za mě osobně je lepší nemít nic než přebírat cizí práci.

        2. Tak MORTEMzine byl taky nějaký tentonoc z Česka a fungovalo to, ale rozumím jak to myslíš.
          Na tištěnou nesvatost budu zvědav. Jakoby se pomaloučku potichoučku tištěné věci vrací do módy. Na Slovensku Unholy Pagan Fire, u nás obnovil Paramba svůj zin. Ještě aby se zase začaly vracet do kurzu fyzické nosiče….

          1. Beny: Mortem si u labelů a kapel vypracoval jméno a v té kvantitě rozdělaných rozhovorů pak zanikalo, že určité procento zaslaných otázek se nikdy nevrátilo zpět. A taky tam bylo v redakci podstatně více lidí, jak překladatelů, tak redaktorů, co ty rozhovory bavilo dělat.

            Anonym: S tou myšlenkou jsem si pohrával, ale ten čas, který by to zabralo, musím investovat jinde.

          2. Ono to vypadá docela hezky že se to polehoučku vrací ale jako když sem viděl třeba obsah toho nového čísla Parambazinu tak bych do nákupu nešel.Nic proti Bigbovi ale louskat si tam rozhovor o té jeho životní storry co zhudebnil to fakt neee.

      2. Ha, já jsem věděl, že tu byl ještě nějakej komentář, na nějž jsem chtěl odpovědět, a nemohl jsem si vzpomenout, kde byl…

        První věc je, že mě dělání rozhovorů moc nebaví. Podobně jako mě nebaví psaní reportů, který jen tak mimochodem považuju za nejzbytečnější rubriku na všech zinech. Vymýšlení otázek mi nikdy k srdci moc nepřirostlo, plus se mi ještě nelíbí ta nejistota výsledku, kdy se člověk musí spoléhat na solidní jednání a dodržování slibů někoho dalšího. Jinak řečeno, s rozhovorem souhlasí vždycky všichni, ty do toho vložíš hromadu úsilí, aby to za něco stálo, a oni se na to pak beze slova vyserou.

        Jeden čas jsem to i navzdory svojí nelibosti zkoušel hecnout a rozhovory dělat. Rozhodnul jsem se jít cestou míň okoukaných formací, jimž vyšlo jen minimum rozhovorů v českém jazyce nebo žádné. Stalo se to, o čem už mluvil kolega. Odpovědi nepřišly skoro od nikoho. To už tak nízkou motivaci se s tím jebat srazilo na úplnou nulu. Ale kdo ví, třeba jsem jen nikdy neuměl vymyslet zajímavé otázky, aby to někomu stálo za odpovědi, to je taky možné…

        1. Že se do toho zas montuju -ale to já dělám furt a všude, holt nějaká mentální porucha asi:(… Co to zkusit nějak “moderněji”? Myslím, že se lidem moc nechce něco sepisovat a takové ty klasické otázky už je třeba pruděj, ale třeba by jim nedělal problém rozhovor, kterej by se dal následně sepsat ze záznamu. Vycházím z představy (možná naivní), že kvákat do telefonu řadě lidí tak náročné nepřipadá. Písemně by se jen požádalo o kontakt a čas, kdy by se dalo dovolat a následně o schválení výsledku. To ale vyžaduje trochu schopnosti hovorové Aj na obou stranách. Mohlo by to být živější, než takové ty standardní předem sepsané otázky, které se furt opakují (a třeba byste si i našli nějakýho chlapa).

          1. Jednoduše si myslím, že když to nejdřív slíbili a pak se na to vyflákli, tak patrně proto, že jim to přišlo v něčem moc náročné. Ale asi to musí bavit i toho, kdo ty rozhovory dělá, jinak nemá smysl se do toho tlačit a dělat něco navzdory nelibosti.

          2. Jo, když to píše někdo záživnej, tak se dá číst i o čunění, jen to nemá mít moc informační hodnotu a každej není Bukowski.
            Ty reporty, kde někdo otrocky rozebírá každý song – si tam snad musí v kotli dělat poznámky do notýsku:D – jsou zas dobrý pro fanoušky kapely, co se tam buď nedostali, nebo chtějí vědět jestli se to tak hrozný/skvělý zdálo i někomu jinému než jim. Jinak je to nuda.
            Nejzbytečnější mi připadají reporty z Brutalu, protože jich je každý rok všude hejno a stejně tam skoroi každej byl… ale o to víc se asi čtou.:D

          3. Uznávám, že telefonická forma by možná pomohla ke snížení počtu těch rozhovorů, které nakonec nedopadnou kvůli lenosti druhé strany. Rozhodně by to ale nebyl lék na absenci motivace, kór když by s tím byla ještě větší jebačka, protože by přibyla nutnost přepisu rozhovoru do psané formy ve dvou jazycích. Angličtina je ten nejmenší problém. Pracuju u amerického korporátu, takže v tomhle mám trochu cvik.

        2. to mi chceš říct, že tě nezajímá, kdo jel na koncert vlakem, jestli si dal piva (a KOLIK?!) a jak se zčunili s kámošem ze střední?! reporty jsou kvlt jak piča!

          1. Report nemusí být nudnej a zbytečnej. Problém je v tom, že je většinou píšou debilně, jak podle šablony. Mně by se třeba bavil kočkopes mezi reportem a rozhovorem: tedy jdu na koncert a tam přepadnu někoho z kapely s tím, že když mi odpoví na pár otázek, tak mu koupím pivo (nebo provedu felaci) a hned by čtenář věděl nejen to, že se kapele večer moc nedařilo, ale věděl by i proč.

          2. Reporty jsou paráda. V době kdy vyjdou, si je přečtou sice akorát lidi, co na tom koncertě byli, aby si pokejvali hlavou nebo se ti ozvali jakej seš debil, že to bylo dobrý, ale po deseti, patnácti letech takovej zápis z koncertu jako když najdeš. Zavzpomínáš jak to bylo tehdy všechno jinak, tys taky stál míň za hovno, Finntroll byli vlastně dobrá kapela a ještě ve čtyři ráno s lahváčem pak fňukáš před monitorem nad starýma časama jak stará kurva. Vono upřímně v současný době univerzálního přístupu všech ke všemu můžeš takhle napadnout na zinu asi libovolnou rubriku. Za sebe rozhodně stojim za reportama, kde se čuní s kámošema ze střední, protože nejhorší jsou právě ty, kde se akorát vyjmenuje kolik songů z kterýho alba se hrálo, jakej byl zvuk, kolik přišlo lidí a de se domů.

          3. Teď jsem ten komentář hodila omylem výš. Takže tu dělám bordel.

          4. Smutný je, že právě té pasáži s pivem a cestou vlakem se mnohdy věnuje ta největší péče, že jo.

            U drtivý většiny reportů mám pocit, že představu o tom, jaký to na tom koncertě bylo, získám hlavně kvůli tomu, že jsem kapelu už někdy viděl, případě z fotek. Ty kecy k tomu většinou bývají k hovnu.

            Pořád ale radši suchej report se songama nebo report s pivem a cestou vlakem než ty úplně nadšený fanouškovský kvazi reportáže plný výkřiků o životním zážitku a bourání Prahy. Hrozná rakovina.

            V určitým smyslu souhlasím s Lomikarem. Největší hodnotu reportu skutečně vidím v jakémsi deníčkovém záznamu samotného autora. Ale pro všechny ostatní mi to přijde nepoužitelný.

        3. S těmi reporty absolutně souhlasím a nechuť vymýšlet otázky pro rozhovory taky chápu. Ale kdyby bylo veřejné hlasování o obnovení této rubriky, tak hlasuji pro.

          1. Reporty = zbytečnost? Tak jasně, pro člověka, kterej tam byl to bude pěkné počtení jen v případě, že má pisatel stejný názor. Jinak je to přece hluchý idiot, případně osoba, co na takové akci nemá co pohledávat. Recenze = zbytečnost? Taky ano, protože jakmile pisatel nemá stejný názor je to přece hluchý idiot. Pokud se mu líbí to samé, pak je vše v pořádku, ale proč o tom psát, že? Vždyť dnes už si každý toho poslechne kvanta a silně pochybuju o tom, že někdo nakupuje dle hodnocení recenzenta. Rozhovory = zbytečnost? Ano, protože mi občas přijde, že tvůrci otázek jsou pro danou věc kolikrát zapálenější, než samotná kapela. Psaní = zbytečnost? Vlastně jo :D …berte to trochu s nadhledem ;) Ale za ty roky, co tu zinařskou scénu sleduju je to stejně o pár lidech, co se de facto vzájemně plácaj po ramenou. Čtenáři, buď jen nadávají (protože pisatel nemá stejný názor) nebo nereagují, protože je vše řečeno. Tak kde pak má člověk brát energii… asi jen kvůli tomu, že je svým způsobem grafoman.

Napsat komentář: Beny Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.