Tau Cross - Pillar of Fire

Tau Cross – Pillar of Fire

Tau Cross - Pillar of Fire

Země: international
Žánr: heavy metal / crust punk
Datum vydání: 21.7.2017
Label: Relapse Records

Tracklist:
01. Raising Golem
02. Bread and Circuses
03. On the Water
04. Deep State
05. Pillar of Fire
06. Killing the Kinh
07. A White Horse
08. The Big House
09. RFID
10. Seven Wheels
11. What Is a Man

Hrací doba: 50:29

Odkazy:
facebook / bandcamp

Originalita je něco, čeho si v hudbě cením čím dál více. Je vlastně hnací silou pro další objevování dosud nepoznaného. Mezi kapely s jistou osobitostí bezesporu patřili také Britové Amebix. Ti se definitivně rozpadli roku 2012, rok poté, co vydali silnou desku „Sonic Mass“. Zpívající basák Rob Miller, „The Baron“, se na to však nevykašlal (díky bohu) a takřka rok poté se představil s kapelou Tau Cross, která je dnešním tématem. Ve skupině figuruje další významné jméno, Michel Langevin, tedy bubeník AwayVoivod. Další originální partička. Abych sestavu dokončil – kytary obsluhují Jon Misery a Andy Lefton a basuje Tom Radio.

Eponymní debut sklidil myslím vcelku kladné ohlasy. Pro ty, co nemají tucha, jak tahle skupina zní, vězte, že zmínka o „Sonic Mass“ na začátku nebyla jen tak pro nic za nic. Pro ty, co toto album neznají, doporučuji co nejrychleji napravit. Přesto… sice zde působí Away, ale nevypočítatelnost Voivod tu nehledejte, vše spočívá především v dolování odkazu Amebix. Škatulkovat tuto hudbu je trochu oříšek, avšak možná trochu překvapivě ji nejlépe vystihnu termínem heavy metal. Ano, teď to zní možná prostě, ale asi je to fakt nejpřesnější. Samozřejmě to není jen tak. Tau Cross navazují právě na album „Sonic Mass“, což je punk/metalový hybrid. Je tu hodně crustu, industrialu, vše je obaleno v post-formě a zahaleno zvláštní atmosférou. A přesto je to vlastně klasický heavík.

Novinka „Pillar of Fire“ není zas až tak odlišná od dva roky staré prvotiny. Možná je o něco více odlehčená, přesto stále velice temná. Právě atmosféra je tím, co se daří zvládnout na výbornou. Ani vlastně nevím proč, ale při poslechu tohoto alba mám různé představy o staré Anglii a nejrůznějších okultních rituálech, třeba v prostorách Stonehenge. Hodně dělá také signifikantní vokál Millera, nabroušený jako břitva, avšak schopný zvládnout i čistě melodické pasáže, které se tu také najdou.

Už od první skladby „Raising Golem“ se celá placka dostává do těch správných otáček a šlape jako hodinky. Když to vezmu trochu hopem, prvních šest zářezů je opravdu parádních. Laťka je nastavena hodně vysoko a ani po mnoha posleších to nepřestává bavit. Mohu vyzdvihnout takřka cokoliv, ať je to právě zpěv, včetně skvělých melodií, které v syrovém podání Millera znějí lépe než kdy jindy, nebo chytlavé riffy, v nichž sice není mnoho originality, ale do výsledného celku to zapadá výtečně. Důležitým prvkem Tau Cross je rytmus, tedy rytmická sekce, kde úřaduje Langevin. Ten si svou práci vůbec nekomplikuje, ba naopak to dělá tak jednoduše, jak to jen jde. Nesnaží se vynalézat nic složitého, prostě jede základní rytmy a klape to. Trochu mi to připomíná jeho styl např. z období „Katorz“ (tak jo, trochu Voivod tu asi je).

Mezi moje nejoblíbenější momenty patří přímočaré fláky jako „On the Water“, „Deep State“ anebo třeba ryzí hitovka „Killing the King“. Ale jak jsem již napsal, úvodní šestice je opravdu kvalita. Hypnotické riffy, klasické rychlejší nasazení, které nevypadává z tempa, vlastně ideální hudba do auta. I titulní baladická titulka, přestože má lehký náběh na kýč, je povedenou záležitostí dobře obohacující našlapanou první polovinu alba. Vše se mění právě s jmenovanou „Killing the King“. Ta přesně definuje podstatu vrcholu, jelikož po vrcholu musí logicky nastat pád. A ten opravdu nastává.

Tau Cross

Šestá „A White Horse“ není vyloženě špatná, ale působí poněkud rozpačitě a neobsahuje nic zajímavého. Trochu lepší je „The Big House“ lehce připomínající titulní pomalou skladbu. Té ovšem nedosahuje. Vyloženě punkovou záležitostí je pak další „RFID“. Už její stopáž, kratší než tři minuty, je pro toto album nezvyklá (prvních šest skladeb mělo kolem pěti minut). Jediným zajímavým momentem je však vyštěkávání onoho zkratkovitého názvu. Vyloženě divně působí desátá „Seven Wheel“ a snadno ji označím za nejslabší kus „Pillar of Fire“. Ani epické ukončení v podobě „What Is a Man“ závěr desky nijak nevylepší.

Co dodat. Myslím, že z předchozích řádků je to jasné. Jednoduše; první polovina = výtečná záležitost, druhá polovina = rozpačité zklamání. Když to celé převedu na minuty, vychází, že těch dobrých momentů je, díky dlouhé stopáži první šestky, více. Vždyť touto optikou se jedná o půl hodinu výborné muziky! Možná to tak nevypadá, ale můj výsledný dojem z „Pillar of Fire“ je dobrý. Překonává svého předchůdce a už to samo o sobě je dobrou vizitkou. Bez okolků ho doporučuji a vím, že se k němu budu ještě dlouho vracet a kdoví, třeba si to časem sedne úplně celé.


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.