Země: USA Žánr: doom / death metal Datum vydání: 30.9.2014 Label: Rain Without End Records Tracklist: 01. The Embalmer’s Art 02. Savage Howl 03. Beyond the Ultimate 04. Invocation of Demise 05. To Carry This Corpse Evermore 06. Rot in Solitude 07. Exanimate Gaze 08. Bargain in Death Hodnocení: 5,5/10 Odkazy: facebook / bandcamp K recenzi poskytl: Rain Without End Records

Z Ameriky mnoho doomu neproudí. Tedy pokud pomineme stonerové záležitosti či tradiční kapely typu Trouble, Pentagram nebo Saint Vitus. Takových těch typických kapel snoubících doom s death metalem (tedy aspoň všeobecně známých) zase tolik není. Napadají mě namátkou Novembers Doom nebo Daylight Dies. Rok působící Temple of Void se svým debutem “Of Terror and the Supernatural” nabízejí svůj odlišný pohled na celou žánrovou problematiku.

Přitom první tóny otvíráku “Embalmer’s Art” nedávají zrovna znát, že by se tu mělo odehrávat něco jiného než oldschool death metalové běsnění. Hluboký brutální vokál tuto domněnku ještě potvrzuje. Po minutě a půl se však kry lámou a na světlo pricházejí doom metalové vyhrávky, pomalé tempo a zdrcující atmosféra. Myslím, že taková kombinace bude lákadlem pro mnoho milovníků staré školy. Jména zúčastněných jsou pro mě velkou neznámou a až na výjimky není známa předchozí zkušenost s nějakou zaběhnutější kapelou.

Úvodním songem jsou karty upřímně rozdány a mustr, který jest naznačen, Temple of Void neopouští. Hluboký growl bez skrupulí válcuje veškeré náznaky světla, prorážen tu rychlejšími, tu pomalejšími tempy a riffy. Občas se objevují záblesky naděje v podobě melodií, ale jsou to opravdu jen záblesky, i v těchto okamžicích je naprosto hmatatelné, že žádné osvobození nepřijde. Smyčka se stahuje poměrně nekompromisně.

Zvuk materiálu se mi líbí, není nějak přehnaně čistý, je sytý a málokteré hrábnutí do nástrojů zůstává schováno pod hradbou. Dost se mi líbí dřevní, přirozené nazvučení bicích. Jako taková mi však deska nenabízí příliš mnoho silných motivů. Nějaké pasáže mi v hlavě utkvěly, i melodie, ale vybavují se mi spíše při opakovaném poslechu, než že bych si na ně s oblibou vzpomínal i mimo samotný poslech. I když je vše do detailu promyšlené a harmonicky vše ladí dohromady, nějak mi styl kapely nejde pod čumák.

Za nejsilnější skladby tak považuji již zmíněný úvodník, valivou “Rot in Solitude”, která má nejspíš nejvýraznější melodický potenciál na celé desce již od svého úvodu, ale je prokládána i umnými vyhrávkami, dodávajícími monumentální atmosféru. Do třetice všeho nejlepšího zmíním závěrečnou “Exanimate Gaze”, která je notně načichlá psychedelií, valivým death metalem i melodiemi a katarzním závěrem. Zbytek mi tak nějak šumí ušima ale nezanechává silnější obtisk.

Debut Temple of Void určitě ostudu neutrhne, ale nejde o nic, k čemu budu mít do budoucna potřebu se vracet. Z doomového ranku mě momentálně baví jiní matadoři, ale i tak Američané nabízejí zajímavé pojetí, které můžu leckomu sednout o dost lépe než mně. Byť bude někomu připadat, že by si album zasloužilo vyšší hodnocení, můj pohled je takový, jaký je. Není to blbé, ale v poslední době jsem slyšel i zajímavější nahrávky.