Země: Polsko Žánr: dark ambient / experimental Datum vydání: 1.10.2015 Label: Unquiet Records Tracklist: 01. n/a/k 02. p/m/g Hrací doba: 47:33 Odkazy: facebook / bandcamp

První pohled (H.):

Nutno uznat, že polští Thaw skutečně nezahálejí, činí se opravdu pilně a svou diskografii rozšiřují docela slušným tempem. Poprvé na sebe výrazněji upozornili na jaře 2013, kdy do světa vypustili svůj eponymní debut, na němž předvedli skvělý black metal s hojně dávkovanými vlivy noisu a obecně dalšího experimentu. O rok a půl později, tedy na podzim 2014, jim pak vyšla druhá dlouhohrající deska s názvem „Earth Ground“. Na té Thaw svůj zvuk trochu vyčistili a až na několik experimentálních záchvěvů představili svou spíše black metalovou tvář, byť se jinak stále jednalo o parádní záležitost.

Uplynul sotva rok a Poláci se hlásí o slovo znovu se svým třetím zářezem do řadové diskografie, který byl pojmenován „St. Phenome Alley“. A s nadsázkou by šlo říct, že se s ním Thaw skoro snaží zpátky umravnit to black metalové směřování předchůdce, protože tentokrát se jedná o experimentální záležitost. Ve skutečnosti však obě přítomné skladby vznikly ještě předtím, než bylo natočeno „Earth Ground“, pouze vycházejí se značným odstupem.

Než se ale pustíme do samotné muziky, určitě bude stát za to ztratit ještě několik málo slov o pár zajímavostech okolo „St. Phenome Alley“. Tou asi nejdůležitější je fakt, že obě kompozice, tedy „n/a/k“ a „p/m/g“, jsou produktem čistokrevné improvizace. Vedle toho je také (v tom dobrém slova smyslu – podle mě) zvláštní, že „St. Phenome Alley“ vyšlo pouze na audiokazetě a navíc ve velmi limitovaném nákladu. Bylo totiž vyrobeno pouhých 120 kopií, z nichž 80 bylo na černé kazetě a 40 na bílé kazetě. Pokud byste však o tuhle raritku měli zájem, asi vás moc nepotěší, že už je to rozebráno do posledního kousku.

Minimálně dvakrát už jsem vlastně naznačil, oč na „St. Phenome Alley“ půjde – to když jsem řekl, že se tentokrát jedná o experimentální záležitost a že jde o dílo improvizace. Ačkoliv jsou Thaw přece jen považováni především za black metalovou skupinu, na jejich novince se žádný metal nenachází. Jde o čistě dark ambientní nahrávku, již provází až na dřeň ohlodaný minimalismus. Skutečně není na místě očekávat jakékoliv melodie, kytarovou agresi nebo cokoliv na tenhle způsob. Náplní „St. Phenome Alley“ je takové to pověstné „skoro-ticho“, plíživý šum a tajemné (pa)zvuky. V obou skladbách však k nějaké gradaci přece jen dojde, když se do všudypřítomného minimalismu začnou přidávat bicí, a v obou případech jde o vrcholné momenty nahrávky, a to ať už se bavíme o 13. – 15. minutě „n/a/k“ nebo 19. – 20. minutě (kam se ale postupně směřuje už někdy od 15. minuty) „p/m/g“. A ve druhé jmenované se v oné nejnátlakovější chvíli dokonce přidají i hutnější kytary.

Z výsledné podoby „St. Phenome Alley“ mám ovšem poněkud rozporuplné pocity. Výše zmiňované pasáže jsou rozhodně výborné. Dále se mi obecně líbí hodně temná, skoro až dusivá atmosféra, již se Thaw podařilo zhmotnit a ještě vyšperkovat skvělou obálkou, která k vyznění alba určitě sedí. Na jeden pokus je tohle všechno dost na to, abych si „St. Phenome Alley“ regulérně užil. Nicméně při dalším poslechu se ten účinek kolikrát nedostaví a deska se víceméně zvrhne jen v potemnělou kulisu, která si o pozornost nedokáže říct. A tyhle dva protichůdné názory se ve mně trochu mlátí a pořád se vlastně nedokážu rozhodnout, zdali mě „St. Phenome Alley“ baví, anebo spíš nebaví. A i když je mnohdy pravda uprostřed, tady to neplatí, protože zde je pravda jednou tam a podruhé na úplně opačné straně.

Thaw jsou určitě hodně zajímavou kapelou a ani „St. Phenome Alley“ na tom nic nemění. Přesto se ale nemůžu ubránit dojmu, že jsem doufal, že ta deska bude víc strhující. Hodně jsem se na novinku těšil, protože představa čistě experimentálních Thaw mě lákala, ale do té vyložené spokojenosti mi tam ještě ždibec schází. Když to srovnám s tím, co Poláci předvedli ve svém předchozím experimentu, uhrančivě rytmické „Earth Grounded“ (která navzdory názvu nepochází z desky „Earth Ground“, nýbrž ze splitu s kolegy Echoes of Yul), pak „St. Phenome Alley“ bohužel prohrává. A budu-li srovnávat čistě jen s řadovými deskami, pak „Thaw“ i „Earth Ground“ si s odstupem pustím asi radši a debut stále zůstává nesesazen ze svého trůnu. Navzdory tomu všemu by však bylo trochu neférové označit „St. Phenome Alley“ za špatnou věc, protože do toho má zase daleko, a aby to nevyznělo jen jako srabácké couvání před koncem recenze, můžu tenhle názor podložit prohlášením, že jsem stále upřímně rád, že jsem si stihl uzmout jednu z oněch 120 kazet pro sebe.

Druhý pohled (Atreides):

Thaw potřetí během tří let, opět docela jinak a opět na výbornou. Precizní, úderný buchar z černého kovu tentokrát vystřídaly nebývale rozměrné ambientně-dronové plochy, čímž se „St. Phenome Alley“ postavila do přímého protikladu „Earth Ground“. Dvě skladby, každá natažená do délky více než dvaceti minut, ukazují posluchači odlišnou tvář kapely, která byla prozatím nejvíce patrná na eponymním debutu, ale ani zdaleka v jeho rámci nedostala takový prostor jako na letošním počinu.

Jak to bývá v žánru zvykem, obě rozsáhlé kompozice postupně bobtnají a nabalují na sebe vrstvu za vrstvou. Úvodní ruchy ozvýající se do nicotného prázdna prvních minut „n/a/k“ střídá naříkání kytary a následný nástup monotónních bicích čarujících hypnotickou atmosféru. Stupňující se napětí však jen poleví v oblouk vyskládaný z hluku a ruchů, které překlenou klidnou část mezi první a druhou skladbou, přičemž plynule navazující „p/m/g“ se noří ještě hlouběji do vod drone ambientu. Omamný úvod alba přechází ve fyzicky nepříjemnou paranoiu a depresi, které se během poslechu nelze zbavit. Kytara na pozadí čím dál víc skřípe a lomozí, zatímco bicí tepou v rytmu skomírajícího srdce, aby následně prolnuly s hlukovými výjezdy a nakonec umlkly docela. Vrchol doprovází vědomí, že již brzy nastane konec, zánik, že nezbude nic než prázdnota, hlubina, do níž se vše vybudované zpět propadne a nevyjde zpět. Katarze a střízlivění.

Pokud „Earth Ground“ bylo spalující slunce, které sežehlo půdu se vším živým, co po ní kráčelo, „St. Phenome Alley“ je vodní masou. Pohlcující objetí, z něhož se člověk nevymaní, dokud jsou Thaw u slova, je již nepsanou samozřejmostí, na kterou je člověk u Poláků zvyklý, jen tentokrát je mnohem méně destruktivní… tedy, alespoň fyzicky. Zároveň však přináší rozmazané kontury a nejasný směr, kterým se ubírá, a tedy i poněkud nejisté uchopení nahrávky, pro jejíž hlubší obsažení je potřeba více poslechů. Přesně ten moment, kdy album dohraje, a člověk si řekne: „Bylo to dobré, ale…“

Ale. Něco tomu chybí. Nebo snad přebývá. Ale co? Smysl? Význam? Nedostatek instrumentů? Nápadů? Nelidského řevu? Většina takových pověstných „ale“ se vyjasnila s důkladným seznámením, které zabralo mnoho hodin. Nicméně i tak si myslím, že nějaký výraznější, možná agresivnější, ničivější závěr by rozhodně slušel a dal tak posluchači něco, nač celou dobu čeká a k čemu podvědomě směřuje. Ale i přesto mě „St. Phenome Alley“ uchvátila – především prostorem, který poskytuje pro vlastní běsy posluchačovy. A pokud se takhle zapsala skupina, jejíž hlavní doménou budiž především industriální black metal, rozhodně to není vůbec, vůbec špatné. Podobě jako v případě Progenie terrestre pura a jejich ambientně-vesmírného ípka „Asteroidi“ mi tedy nezbývá než doufat, že se Thaw podobným směrem vydají v budoucnu znovu, protože jak je vidět, na výborné nápady tahle kapela rozhodně nestrádá.