The 11th Hour - Lacrima mortis

The 11th Hour – Lacrima mortis

The 11th Hour - Lacrima mortis
Země: Nizozemsko
Žánr: doom / death metal
Datum vydání: 27.1.2012
Label: Napalm Records

Tracklist:
01. We All Die Alone
02. Rain on Me
03. The Death of Life
04. Tears of the Bereaved
05. Reunion Illusion
06. Nothing But Pain
07. Bury Me

Hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
facebook

Uskupení s možná trochu nezvyklým jménem The 11th Hour mne zaujalo už před nějakými třemi lety se svým tehdy aktuálním debutem “Burden of Grief”, který nabídl velice dobrý doom metal se znatelnou příměsí deathu, a to dokonce aniž jsem věděl, že je The 11th Hour dílkem známého hudebníka Eda Warbyho, jenž se prohání či proháněl v kapelách jako Gorefest, Hail of Bullets, Demiurg, Ayreon nebo Star One, což jsem paradoxně zjistil až při bližším průzkumu po poslechu “Burden of Grief”. Každopádně tato situace – mám tedy na mysli to, že se mi první album líbilo – vedla k tomu, že když bylo ohlášeno vydání druhé desky s názvem “Lacrima mortis”, tak jsem se na ni i vcelku těšil.

Asi to nebude příliš originální, když řeknu, že novinka “Lacrima mortis” ve své podstatě nedělá nic jiného, než že rozvíjí cestu, jakou nastolilo “Burden of Grief”. Avšak, dalo se to čekat, vlastně dost pochybuji, že by si někdo, kdo slyšel debut, mohl myslet, že se The 11th Hour na další desce posunou někam kdoví kam. Nějaký progres je pouze na úrovni nepatrných kosmetických změn. Opět tedy máme co dočinění s čistokrevným doom metalem, podbarveným trochou kláves, se všemi žánrovými zákonitostmi a pravidly… pomalé tempo, atmosféra, že bys ji mohl krájet, a tak dále, však to jistě znáte sami. Aby to nebyla nuda, objeví se sem tam nějaký ten výpad valivého death metalu – což lze samozřejmě také čekat od člověka, který takové roky bušil u takových legend smrtícího žánru, jako jsou dnes již nefunkční Gorefest (škoda jich, moji velcí oblíbenci z holandské deathové školy).

Jednou z těch zmiňovaných kosmetických změn (ačkoliv, výraz “změna” je v tomto případě nejspíš příliš expresivní) je o něco plastičtější produkce a zvuk, díky čemuž ještě lépe vyniknou kontrasty mezi klidnějšími tklivými momenty s klávesami a čistým zpěvem a deathovými řezanci s grownlingem. Nutno ovšem dodat, že ani ty to “jeby” smrtícího kovu nikterak neruší celkovou náladu desky, takže když “Lacrima mortis” člověk doposlouchá, stále v něm zůstane pocit, že má právě za sebou 50 minut doomu.

Další věc, kterou bych ještě vcelku rád explicitně zdůraznil, je to, že celková atmosféra “Lacrima mortis” (a vlastně i “Burden of Grief” – v tomto ohledu zůstává vše na svém místě) je spíše “pouze” neveselá, posmutnělá – tento výraz dle mého album vystihuje nejlépe. Do čisté deprese mají The 11th Hour hodně daleko – od té tu jsou jiní, kteří to zvládnou o poznání lépe. Čili, není to ten typ desky, po jejímž poslechu by člověk měl chuť se jít oběsit, zastřelit nebo vyskočit z okna. Ne, že byste ve společnosti “Lacrima mortis” hopsali radostí po místnosti, ale i tak se v tomto ohledu nejedná o žádný extrém a podíváme-li se na album okem člověka žánrem nepolíbeného, patří The 11th Hour ještě k těm stravitelnějším záležitostem.

Z “Lacrima mortis” je na hony cítit fakt, že jej má na svědomí člověk s bohatými zkušenosti, který ví, co chce a proč to chce a také k tomu už při komponování míří. Mám na mysli to, že má hudebník od své vlastní tvorby patřičný odstup a je také vybaven nemalou dávkou sebereflexe, díky čemuž do světa vypustí album jedině vyzrálé. V samotných skladbách je to znát, všechny kusy jsou velmi silné a mají specifický náboj, umně balancují na hranici doomové zasmušilosti a deathové neurvalosti a ani na chvíli nesklouznou z lana do hlubin, protože je kompoziční ruka sebejistá.

Ze sedmi přítomných kusů bych si dovolil vyzdvihnout dva konkrétní. “Tears of the Bereaved” se zpočátku nese spíš v duchu death’n’rollu, ovšem s čistým vokálem. Zanedlouho se píseň zlomí a až dokonce pokračuje v rytmu doomového funebráku. Jako druhou bych zmínil předposlední “Nothing But Pain”, která se opět po většinu času nese v deathovějším duchu, a to dokonce do té míry, že až může dát vzpomenout na ty nejpomalejší kusy Warbyho další kapely Hail of Bullets. Ačkoliv jsem věnoval pět minut slávy těm spíše deathem nasáklým kouskům, nechtěl bych vzbudit dojem, že má death metal na “Lacrima mortis” navrch, pořád se totiž jedná o desku více doomovou a po většinu hrací doby album pluje právě v těchto vodách, zářným příkladem může být hned úvodní “We All Die Alone” (která má jen tak mimochodem opravdu výtečné kytarové sólo).

Komu lze “Lacrima mortis” doporučit? Vcelku logicky, hlavně fanouškům doom metalu – což je dost zřejmé, neboť doom metal je zrovna takový styl, že jej v podstatě nikdo jiný kromě samotných doomařů neposlouchá. Ve svém ranku se ovšem jedná o velmi kvalitní záležitost, která má co říct, řemeslně vypilovanou do opravdu přitažlivé podoby. Revoluce žádná, ale dobrá muzika až do poslední noty. Velmi silná 7,5/10.


11 komentářů u „The 11th Hour – Lacrima mortis“

  1. Mohl bys dát nějaký příklad desky “po jejímž poslechu by člověk měl chuť se jít oběsit, zastřelit nebo vyskočit z okna. ” Mě totiž toto spojení evokuje spíš působení nějaké psychotropní drogy :-). Teda v případě, že nejde o desku velmi malé umělecké hodnoty. Doom mám dost rád, ale na takovou desku jsem ještě nenarazil:-).

  2. Je to nutno brát samozřejmě s trochou nadsázky, taky záleží na úhlu pohledu, já osobně neskáču z okna ani po šílenostech jako Stalaggh nebo Yhdarl (to jsou třeba příklady), ale jinak z doomu jde obecně o funeral doom, namátkou třebas Esoteric, to je občas vcelku nápor, nově jsem teď narazil na Rusy Ea, jejichž poslední deska je taky docela extrém, ani Mournful Congregation není nic veselého, osobně mám hodně rád i málo známé a již nefungující Američany Asunder, jejichž obě desky jsou opravdu klenoty na poli pohřebního doomu, z domácích luhů stojí za zmínku Mistress of the Dead. Určitě by se toho našlo víc, ale hraje roli i to, jak moc je člověk doom-pozitivní. Každopádně dík za dotaz :-)

  3. A z ne-doomu samozřejmě Darkspace, Portal z Austrálie, Gnaw Their Tongues, Abruptum, zmiňované chlívy typu Stalaggh, Gulaggh, Yhdarl a jim podobní. Ani čistý drone v tomhle ohledu není k zahození, například Khanate…

  4. Moc díky za odpověď. Ten ne-doom je naprostý hudební extrém, co můžu soudit podle Stalaggh, který byli v hitparádě. A to jsem jaksi nedoposlouchal:-), takže težko můžu hodnotit. Jinak funeral doomu mi tak depresivní nepřijde (spíš těžký), pro mě prostě prima muzika a spíš mi teda zlepšuje náladu:-). Mě se teď dost líbí Colosseum a jejich trumpetky nebo co je to přesně za dechový nástroj. Naopak takový “lehčí” doom mi příjde o dost depresivnější. Takový 40 WATT SUN jsou naprosto skvělý, pro mě ještě lepší atmosféra než na debutu od Ahab, ale na tebe budou asi moc ubrečený:-). Jinak moc díky za ten ruský funeral doom, moc se těším až ho poslechnu.

  5. Jak říkám, záleží to i na tom konkrétním člověku a vkusu. Určitě je pravda, že i v tom klasičtějším doomu jsou skvělé věci, když pominu to, o čem se na Sicmaggot běžně píše (Candlemass, MDB, Kypck atd.), tak jsou hodně dobří třeba Semlah, The Wounded Kings, Mourning Beloveth (ty mám obzvlášť rád), Isole, samozřejmě Solitude Aeturnus, nebo taky Syrach. Jinak mě třeba poslední dobou hodně zaujali mladí Hamferd z Faerských ostrovů, kteří mají venku jedno půlhodinové EP a je to opravdu excelentní doom klasického střihu, vřele doporučuju, jestli neznáš :-) Jinak Colosseum mám taky rád, 40 Watt Sun znám jen název, ale ještě jsem to nějak nezkoušel – jsou na seznamu :-) Co se týče těch Stalaggh, to už je věc mimo veškerá měřítka, já mám od nich doma jedno CD (kompilaci Nihilistik Terrror) a taky mám hodně velkej problém dát 74 minut takovýho pekla v kuse…

  6. Jasně doom metal je rozsáhlý styl, což je jeho velké kouzlo. A horko těžko můžeš postihnout všechny kapely. Navíc něco ti taky nemusí sednout. Mě dost zaujala zasněnější verze, kterou bych charakterizoval pro mě skoro “pohádkovou” deskou Návaz od SSOGE. Nebo mě napadá Avrigus, Lethian Dreams. Je o dost dobrou hudbu, kterou moc lidí neposlouchá. Black\doomový Autumn for clippled childern mě dost dostali. I nový Woods of Ypres jsou dobrý, takže moc děkuji za nasazení do hitparády, jinak by mě trvalo ještě asi dlouho než bych se k nim dostal:-). Moc díky za typy na doomový skupiny.

  7. Není za co, já o doomu vždycky pokecám rád – už jen z toho důvodu, že málokdy je s kým :D Každopádně ty dvě kapely – Avrigus a Lethian Dreams – vůbec neznám a po progooglení to vypadá dost zajímavě, po tom se určitě podívám blíž :-)

  8. Aktuální zkušenost mi nedá jinak, než prohlásit, že by mě ke skoku z okna celkem spolehlivě přinutil poslech Freedom Call (protože Odraedir jsem už dlouho neslyšel) :-D

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.