Země: USA Žánr: sludge / doom metal / noise Datum vydání: 18.3.2016 Label: Thrill Jockey Records Tracklist: 01. Wanderings 02. Shelter Is Illusory 03. For You 04. Hallow / Hollow 05. Two Snakes 06. Adamah 07. Starving Deserter 08. The Fall and the Guilt 09. Prescience 10. The Myth Arc Hrací doba: 47:47 Odkazy: facebook / bandcamp

O The Body jsme si tu již párkrát povídali, ať to bylo při příležitosti někdejšího živého vystoupení v pražském Chapeau Rouge či vydání donedávna poslední řadovky „I Shall Die Here“, na níž spojili síly s The Haxan Cloak, takže tuhle dvojici dřevorubců sídlící v americkém Portlandu asi netřeba zdlouhavě představovat, stejně jako jejich silně depresivní, sludge-doomové vize. Pro úplnost je však třeba doplnit, že mezi předchozí řadovkou stihli vydat asi tři kolaborace a po jednom splitku a EP, což jen dokazuje, jak hyperaktivní Lee Buford a Chip King jsou. Nicméně teď už k meritu věci.

Za letošní desku „No One Deserves Happiness“ všechno říká už jen název a přebal zdobený neveselou kresbou na růžovém podkladu. Na druhou stranu neříká nic moc nového, protože The Body nikdy nedrhli pozitivní hudbu. Jen lámali kosti a tlačili mozek z hlavy… což se, nepřekvapivě, děje i tentokrát. Album otevírá čistý ženský vokál, který chtě nechtě připomíná tři roky starou fošnu „Christs, Redeemers“ a její tajemnou, nábožnou atmosféru vystavěnou právě na ženských chorálech, z nichž mám dodneška husinu až na zadnici. Nicméně stále mluvíme o The Body a jejich tendencí nesedět na jednom místě příliš dlouho, takže ačkoliv užívají ženských vokálů i tentokrát, dosahují jimi docela odlišných cílů… což obecně platí pro všechny stavební prvky, kterých The Body používají.

Takže ačkoliv se zpočátku může zdát, že na „Christs, Redeemers“ duo na „No One Deserves Happiness“ volně navazuje, následující skladby dávají jasně najevo, že The Body se posunuli jinam a pustili se do dalších experimentů. Stále vás drtí brutálně podladěnou kytarou a hlukem vrstveným do masivních stěn, Chip King z vás odkrajuje svým nechutně vysokým jekotem maso zaživa, ale z nahrávky je cítit, že je řada věcí jinak. Celek na mě oproti starším počinům působí přístupnějším, místy až zvráceně melodickým dojmem, čemuž hodně přispívají právě čisté ženské vokály, jež v některých skladbách dostávají mimořádný prostor. Člověk ovšem pochopí ve chvíli, kdy si vybaví prohlášení, že The Body chtějí nahrát nejodpornější popovou nahrávku všech dob… a v jeho světle pak všechno začíná zapadat do sebe a časté zapojování ženského zpěvu je jen jednou ze změn, jakou Lee Buford a Chip King udělali.

Vyjma svého běžného výraziva totiž použili i řady samplů a beatů. Na ploše padesáti minut vedle sebe existuje celá škála nejrůznějších vlivů, jež se vzájemně mísí a vytváří místy silně melodický a podmanivý masiv, jindy naopak působí až zvráceně a perverzně. Takže zatímco romantika „For You“ vás mele na fašírku osvědčenými nástroji, následující „Hallow / Hollow“ působí v závěru jako skutečně nepovedená kombinace brutality a popového zpěvu… která je ovšem tak přitažlivá, že si jí nejspíš budete pouštět pořád. „Two Snakes“ zase nemá daleko k výrazivu Dälek, jen s tím rozdílem že místo MC Däleka řve do mikrofonu Chip King, v předposlední „Prescience“ je pro změnu obskurní hlukovou variací na zpěvačky typu Enya a šestá „Adamah“ je dle mého soudu regulérní noise pop. A zatraceně dobrý… což v kontextu The Body opravdu působí perverzně.

Nejvíc ujetá mi na tom všem ale připadá skutečnost, že to celé nějakým způsobem opravdu funguje. Nechápu, jak to tahle dvojice dělá, ale „No One Deserves Happiness“ je přímočarosti a úchylnosti navzdory až příliš návyková deska, která by do „nejodpornější popové nahrávky všech dob“ neměla daleko, kdyby to všechno nebylo tak… krásné a pohlcující. Znepokojující. Schizoidní stavy tentokrát The Body nepůsobí tím, že vás prostě zaživa svléknou z kůže, nýbrž prostým snoubením sludgového hnusu a popové pomíjivosti. Pokud jste tuhle desku ještě neslyšeli, tak byste to měli napravit, protože něco takového jinde asi neuslyšíte.