Země: Finsko Žánr: rock Datum vydání: 7.2.2014 Label: selfrelease Tracklist: 01. Animal 02. Cenobite 03. Cum Out and Play 04. Cuntciller 05. Drunken Easy Night 06. Dusty Forms 07. Land of the Cloudycators 08. Pennywize 09. Wandering 10. When Rain Comes Down Hodnocení: 6/10 Odkazy: facebook K recenzi poskytl: Inverse Records

Jsou kapely, které nemusíte znát, abyste dovedli celkem přesně říct, jakou muziku tvoří – ostatně už jen na těchto stránkách se jich objevilo tolik, že se to fakt blbě počítá. Jenže občas je to zkrátka děsná loterie, protože prostě netušíte, co od dotyčné skvadry můžete čekat. Finští The Cloudycators jsou přesně ten případ, a kdykoli přeběhnu očima jejich název, vyskočí na mě pocit, že se za takovým názvem musí skrývat nějaká pošahaná variace na padesátkový surf rock a zástupy kapel, které začínaly určitým členem a končily vyjádřením plurálu. Jenže jak už to tak bývá, realita je samozřejmě někde úplně jinde…

Tahle partička z finského Tampere proti všem předpokladům drhne cosi, co se pohybuje na hranicích rocku a metalu, a aby těch překvápek nebylo málo, ještě to navíc vůbec, ale vůbec nezní finsky. Abych pravdu řekl, dokud jsem se trochu neinformoval, byl jsem přesvědčený, že mám co dočinění s další plus mínus moderní a drsně se tvářící americkou rockovkou, protože muzika, jaká se sešla na letošní desce “Land of the Cloudycators” skutečně zní, jako by se narodila za mořem, a hned potom ji zabalily do státní vlajky. Jestli vám z toho ale vychází, že jde o další arogantní sranec typu Five Finger Death Punch, tak to zase prrr. “Land of the Cloudycators” totiž rozhodně není špatné album.

Vzhledem k tomu, co zde už zaznělo, je možná trochu bezpředmětné rozebírat, s jakou muzikou jdou The Cloudycators na trh. Je to v podstatě obyčejný rock amerického střihu, který však přiostřují hutné a masité metalové riffy. Deska na hranici těchto dvou obecných žánrů balancuje velmi zdatně, a i když se čas od času nakloní víc na jednu nebo druhou stranu, její výraz nikdy nesklouzne ani sem, ani tam. Žánrová nevyhraněnost je ale naprosto podružná, a to zejména díky tomu, že ať už to, co hraje, nazveme rockem, metalem nebo třeba symfonickým noisem, nedá se tomu upřít úroveň. Instrumentální a kompoziční stránka “The Land of Cloudycators” je totiž překvapivě solidní. Nejde přeslechnout, že The Cloudycators vědí, co chtějí hrát, a také to umí zahrát. Tvrzení, že jde o neotřelou nebo nápaditou hudbu, by sice bylo dost mimo, ale to nic nemění na tom, že ta muzika dává smysl, je v rámci možností pestrá a zábavná a vzato kolem a kolem prostě funguje. Navíc je zřejmé, že jsou The Cloudycators poměrně zruční hráči, což celkové uvěřitelnosti nahrávky samozřejmě přidává.

Jestli ale instrumentální složka desky do značné míry určuje její náturu a výraz, nemenší podíl na tom má i vokál. Ačkoli to tak zejména v začátku úvodní klipovky “Animal” nevypadá, Juha-Matti Kiiskinen je opravdu nadaný zpěvák a jeho hlas odvádí vážně hodně práce. Rockový chraplák, kterým provází sloky, případně něco mezi tímhle chraplákem a regulérním growlem, je oukej, ale když v nějakém refrénu spustí parádně klenutý čistý zpěv, je to vážně radost poslouchat. Není tedy divu, že právě refrény na sebe v rámci “Land of the Cloudycators” poutají suverénně nejvíc pozornosti.

Co se vlastní kvality skladeb týče, “Land of the Cloudycators” je poměrně rozhádaný počin. Je tu řada takových proč ne songů, které sice k životu slyšet ani omylem nepotřebujete, ale v zásadě jim až na jistou bezvýraznost nejde vytknout nic konkrétního. Pak je tu pár takových, které prostě a jednoduše nebaví. Navzdory zřetelné snaze o změnu proti zbytku tím mám na mysli třeba trojku “Cum Out and Play”, ale ani “Cuntkiller” (ten název je vážně cool) nebo titulní “Land of the Cloudycators” na mě moc velký dojem neudělaly. Na druhou stranu jsou tu ale kousky “Drunken Easy Night”, “Pennywize” nebo “Wandering”, ve kterých The Cloudycators jasně dokazují potenciál svůj i své muziky. Tyhle songy jsou jasnými vrcholy celé desky, naprosto bez nadsázky baví a být celé album na jejich kvalitativní úrovni, pak se tu pohybujeme rozhodně na sedmičkové úrovni.

I když se tak kvůli zmíněné nevyrovnanosti neděje, “Land of the Cloudycators” je pořád slušná práce. I když bych to od podobně střižené muziky sotva kdy čekal, v podání The Cloudycators se v ní skrývá něco sympatického, díky čemu jsem se do jejího poslechu nemusel vůbec přemlouvat. Asi to bude zjevným nadšením pro věc, které je z toho všeho jasně cítit, a také nadhledem, jímž je kapela podle všeho vyzbrojena a který v podobných případech umí zvrátit vyvážené misky vah ve prospěch kapely… Pokud si “Land of the Cloudycators” necháte ujít, nemusíte toho nijak zvlášť litovat, ale pokud mu dáte šanci, jsem si dost jistý, že rozhodně nebudete pohoršeni, protože je to nakonec vlastně docela pohodová muzika, která umí i dost příjemně potěšit.