Země: Rakousko Žánr: occult darkwave Datum vydání: 21.6.2019 Label: aufnahme + wiedergabe Tracklist: 01. Orange Sunshine 02. Turn Off, Tune Out, Drop Dead 03. Dream Machine I 04. Altamond Apocalypse 05. Spahn Ranch 06. 1969 07. Dream Machine II 08. Satanic (Don’t) Panic 09. Kalis Tongue 10. Revelation Hrací doba: 39:52 Odkazy: web / facebook / bandcamp

The Devil & the Universe jsou na poli darkwave a ambientu poměrně specifickým tělesem. Žánry, které si v první řadě zakládají zejména na atmosféře a všeobecné serióznosti, bere uskupení v kozlích maskách za opačný konec. Atmosféra je stále přítomna. Projekt ji ale staví na roveň s dalšími, v tomto spektru poněkud neotřelými elementy. Ambientně-darkwavové plochy nejčastěji doprovázejí rituální vybubnovávání, které však tempy, rytmy a hutností evokují namísto spirituálních seancí spíš rozdováděnou diskotéku. Esence okultna a ritualistična je nicméně stále přítomna, a to i přestože přístup k ní připomíná spíše Ghost než například Aghast. Už jen vizuální stylizace kapely napovídá, že The Devil & the Universe se nebudou brát zase až tak moc vážně.

Ujetá žánrová koketerie je více přítomna na každém dalším albu. V začátcích se kapela věnovala spíše tvorbě ambientních ploch. Do těch posléze začala implementovat grandiózní neoklasicko-darkvawové prvky jako od Dead Can Dance. Nakonec došlo na hru s drivem. The Devil & the Universestále více sahají po výrazných bicích, které pomocí různých rytmů dokáží hudbu překlopit do stylově odlišných žánrů, třeba i do post-punku. S žánrovým ohýbáním dochází i ke ztrátě vážnosti. The Devil & the Universe ubírají kozlímu ksichtu na přísnosti. Daní je fakt, že to kapele stále více ujíždí ke grotesknosti.

„:Endgame 69:“ je důkazem tohoto rostoucího nešvaru, byť většina materiálu je stále hozena na serióznější notu. Když však dojde na hašteřivější tón, hudba trpí. Důkazem může být klipová „Satanic (Don’t) Panic“, jejíž debilita u názvu žel nekončí. Skladba začíná nefunkčně primitivním vyprděným synťákem, přes který po chvíli začíná deklamovat vysamplovaný hlasatel o rizicích oddávání se satanismu. Kvazi-vtipnost by se i dala tolerovat, kdyby nenarušovala jinak tajemný tón desky. Stejně působícím, ale ještě daleko horším případem je skladba „1969“ připomínající špatný devadesátkový disko hit s nesnesitelnou ženskou halekačkou, který by po týdnu vyhodila i Pergnerová z Esa.

Při opomenutí příležitostné směšnosti je „:Endgame 69:“ nicméně z pohledu řemesla dost kvalitní. Zvuk je bezchybný a kapela po většinu času velmi funkčně vrství jednotlivé hudební prvky do smysluplných celků. Důkazem je například „Turn Off, Tune Out, Drop Dead“, která hezky kombinuje pulzující beat s jemnými orientálními nástroji. V téhle rovině deska funguje. „:Endgame 69:“ každopádně nabídne i momenty, při nichž The Devil & the Universe používání středovýchodních hudebních motivů tak zdařile nekrotí. Už úvodní „Orange Sunshine“ v určitých momentech připomíná namísto rytmického podmazu k sabatu spíše soundtrack z Aladdina.

The Devil & the Universe umí. To už ostatně párkrát stvrdili a nejdůrazněji na předposlední „Folk Horror“. Na „:Endgame 69:“ se kvalitativní krok vpřed nekoná. V místech, kde se nesabotuje sterilně znějící pseudo-grandiozitou a neefektivní komičností, je srovnatelná se svým předchůdcem. Kvůli zmíněným kiksům jej ale nepřekonává.