The Flight of Sleipnir - V

The Flight of Sleipnir – V.

The Flight of Sleipnir - V
Země: USA
Žánr: stoner / doom metal
Datum vydání: 24.11.2014
Label: Napalm Records

Tracklist:
01. Headwinds
02. Sidereal Course
03. The Casting
04. Nothing Stands Obscured
05. Gullveig
06. Archaic Rites
07. Beacon in Black Horizon

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

První pohled (Atreides):

Třetí hodina ráno, cesta nočkou plnou individuí, od kterých byste se jinak drželi přinejmenším na vzdálenost odchytové tyč a jejichž pronikavému zápachu se nelze vyhnout. Naprostá katarze podpořená únavou a démonem alkoholu. Střih. Hluboké lesy, stejná hodina. Nikde ani noha, jen skrz větve prosvítá zářivý koláč úplňku a nad hustým jehličnatým porostem kráká havran. Odkudsi z dáli se ozývá zpěv a hluboký buben udávající rytmus šamanského rituálu. Střih. Zlatavé slunce vrhá své paprsky skrze padající listí, aby o kus dál měkce pohladilo zčeřenou hladinu jezera v údolí. Vzduchem líně poletují jemné pavučiny babího léta a přenáší silně nakažlivé nicnedělání na každého, na kom spočinou byť jen na pár okamžiků.

Je zajímavé, jak v některých případech dokáže hudba perfektně vystihnout podstatu určitého místa a při poslechu vás do něj přenést, jakkoliv ono místo nemá s právě prožívanou realitou společného zhola nic, snad krom myšlenky, že někde tam by člověk byl mnohem raději než tady a teď. Popravdě neznám moc kapel, které něco takového dokážou, nicméně po seznámení s americkou dvojicí David CsicselyClayton Cushman, jež tvoří The Flight of Sleipnir, se můj soukromý seznam takových uskupení o jednu rozrostl, neboť jejich hudba zrovna tohle zvládá naprosto s přehledem.

Naše pomyslné poprvé proběhlo, když se mi do spárů dostala jejich pátá řadovka, pro jednoduchost nazvaná „V.“, která vyšla loni na podzim. Než se zastavím u hudby, musím zmínit vizuál  – nádherně vyvedená valkýra napovídá mírně secesní stylizací, k jakému žánru se duo hlásí, a k mému štěstí nemůžu tvrdit, že je lepší než hudba samotná. The Flight of Sleipnir na své páté řadovce míchají, stejně jako na předchozích albech, specifickou směsici stoner rocku a doom metalu kořeněnou (neo)folkem. A bez obalu vám říkám, že tak činí na výbornou.

Album staví ze zatěžkaných doomových riffů, kytarových sól, psychedelických výjezdů a folkových vyhrávek. Nad těmito čtyřmi prvky se rozléhá blackový skřehot s čistým vokálem a celá scenerie je zahalena do závoje mystična a drog. Ve středním tempu, které se za celé album takřka nemění, pak na bahnitých základech budují nádherné, barvité kompozice, jejichž základem je přelévání poměru základních ingrediencí mezi jednotlivými pasážemi. V jádru nejde o skladby nijak složité, rozhodně nelze tvrdit, že The Flight of Sleipnir hrají nějak technicky náročnou či objevnou muziku.

To ostatně ani není potřeba, neboť dvojice sice míchá již dobře známé, ale činí tak ve všech případech citlivě a přirozeně, s ohledem na podstatu užívaných žánrů. Jejich síla tkví v citu pro detail, vrstevnatosti a především pohlcující atmosféře, kterou dokážou vytvořit. Z ženského vokálu v úvodu „Archaic Rites“ téměř mrazí, ale flétna o pár minut později dokáže navodit zcela odlišnou, posmutnělou náladu. Skvělý je i rozhovor klidných pasáží a hutných riffů v „Nothing Stands Obsured“, avšak každá skladba má v tomhle ohledu něco do sebe a deska je díky tomu silně náladotvorná.

Zároveň jsou všechny prvky na „V.“ v rovnováze. Ničeho nepřebývá, nic neschází, vše je perfektně seskládané dohromady a album funguje jako celek. Jednotlivé skladby malují atmosféru vrstvu po vrstvě, a i když chybí zřetelnější koncepce, jejich vývoj dává smysl. Postupně posluchače vtahuje hlouběji a hlouběji do svých útrob a ze svých osidel pouští ještě pomaleji. Vikinské příběhy a mýty uchopené psychedelickým žánrem jsou vpravdě nezvyklou kombinací, avšak jsou o to návykovější a na rozdíl od pagan metalu z nejrůznějších koutů Evropy je The Flight of Sleipnir zpracovávají více rovinách, než jen coby výpravné eposy.

V závislosti na náladě a prostředí tvoří nejrůznější obrazy podobně, jak jsem naznačil v úvodu, samotné příběhy se promítají především v textech a spíše v celkové náladě, než přímo v hudbě, která víc než severem načichla spíš uměním indiánských šamanů a jejich halucinogeny. Nejvíc mě na tom celém fascinuje fakt, že k celé věci přistupuje dvojice s citem a pokorou, vše působí přirozeně, uvěřitelně. Žádný kýč, žádná křeč nebo faleš. Přistupují k příběhům vlastním způsobem, který však není o nic horší než pojetí kapel ze starého kontinentu, spíše jich valnou většinu předčí o několik délek, že by se od The Flight of Sleipnir mohly učit, jak se to má vlastně dělat. Až mám občas pocit, jako bych poslouchal stonerovou odpověď na irské Primordial.

„V.“ má jediný, zato však výrazný kaz: produkci a postprodukci, jejíž úroveň kvalitě hudby hrubě neodpovídá. Špinavý a zašuměný zvuk sice vytváří určitou patinu, jakýsi punc zašlosti a stáří, čímž podtrhuje už tak melancholickou atmosféru alba, pokud mu ale něco schází, je to hloubka a dynamika. Kontrast mezi hutným stoner/doomovým riffem a jemnou akustickou pasáží je takřka neznatelný, schází mi výraznější baskytara, protože se ztrácí rozpitá kdesi na pozadí rozostřených kytar. Ty by ostatně také zasluhovaly trochu péče, protože jsou seřízlé tak nechutně, že to mlátí dveřmi. Zasiflenost a nakřáplost snad nemusí nutně neimplikovat mizerný dynamický rozsah a dost se divím, že tomu tak je. Člověk by čekal, že když někdo vydává u Napalm Records, mohl by v tomto ohledu dostat adekvátní servis.

Když ale pominu zvuk, tak „V.“ prakticky nemám co vytknout. Tahle deska si mě omotala kolem prstu a odmítá mě pustit a upřímně mě baví jako málokterá jiná. The Flight of Sleipnir totiž hrají přesně ten druh hudby, který tak nějak podvědomě hledáte a chodíte kolem něj po špičkách, dokud vám z ničeho nic nedá pěstí do obličeje. „V.“ je prostě atmosférická lahoda a jasná povinnost pro všechny kluky a holky, kteří se kdy nechali alespoň trochu omámit stonerem či severskou mytologií. Rozhodně doporučuji a doufám, že do příště kapela něco vymyslí se zvukem, aby to bylo perfektní po všech stránkách.

The Flight of Sleipnir


Druhý pohled (H.):

Podobně jako pro kolegu, i pro mě je „V.“ prvním skutečným seznámením s tvorbou The Flight of Sleipnir, přestože ponětí o existenci téhle kapely mám již nějakých pár let. A ačkoliv stonerové žánry povětšinou nejsou tím, v čem bych si dennodenně liboval a bez čeho bych nedokázal žít, i mně se tohle album hodně zalíbilo.

Bilance „V.“ je ve své podstatě docela jednoduchá – sedm vysoce vyrovnaných skladeb, rovná hodina muzika a výtečná atmosféra, na jejíž síle nahrávka stojí především. Jeden z hlavních důvodů, proč je deska tak zábavná, je dozajista jemný folklórní feeling, který je znatelný takřka po celou dobu trvání, ale až na absolutní výjimky jej The Flight of Sleipnir dokážou vytvořit jen za pomoci metalových prostředků a bez berliček folkových nástrojů. Když už ale nějaká výjimka v podobě nástrojového či vokálního ozvláštnění nastane, lezou z toho jedny z nejvýraznějších momentů „V.“ (sice to vedle výše zmiňované vyrovnanosti může znít trochu jako protimluv, ale není). Zářným příkladem budiž zejména předposlední „Archaic Rites“ se skvělým ženským zpěvem a flétnou – jednoduše stoner/doomový opus jak víno. Hodně povedená je ovšem třeba i „The Casting“, jež rovněž patří k mým oblíbeným kusům. A když už jsme u toho, tak jako svého třetího favorita bych nominoval čtvrtou „Nothing Stands Obscured“, jež je svým způsobem esencí toho, co se mi na „V.“ tak líbí, zejména díky koncentrované atmosféře, pomalu se převalujícím melodiím, skvělým klidnějším pasážím a v neposlední řadě také výborně vygradovanému závěru.

Další nespornou výhodou „V.“ je to, že se jedná o album, které dokáže člověka zaujmout a vlastně skoro i podmanit už během prvního poslechu, ale naštěstí mu nedojde hned vzápětí dech. Tedy alespoň já jsem s nahrávkou docela solidní množství času, aniž by se mi ohrála, což se rozhodně počítá. Z mého pohledu tím pádem jednoznačná spokojenost.


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.