Země: Austrálie Žánr: progressive death metal Datum vydání: 15.4.2013 Label: High Roller Records Původní vydání: 22.7.2012, selfrelease Tracklist: 01. The Longest Path Possible 02. Manipuliar 03. Scratch a Line, Find a Thief 04. Depresedemic 05. Internal Chatter 06. A Breathing Aparatus 07. Breaking Point 08. Flirting With Schizophrenia 09. Dream Deficit Hodnocení: 6/10 Odkazy: web / facebook / twitter K recenzi poskytl: High Roller Records

Při prvním seznámí se s kapelou, a následném poslechu, pro mě byli The Levitation Hex pouze další no-name kapelou, o které jsem do té doby neměl páru. Zlom přišel ve chvíli, kdy jsem se začal pročítat biografií a zjistil, že hlavním tahounem této australské party je Adam Agius, který stál dlouhá léta v čele progresivních death metalistů Alchemist. Ti se sice nedokázali prosadit v absolutní modly žánru, ale orientálními motivy načichlá tvorba, kterou produkovali, mi nebyla úplně cizí. Zejména jejich labutí píseň v podobě alba “Tripsis” z roku 2007 mě svého času dost bavila. O rozpadu kapely jsem neměl vůbec ponětí, takže nové jméno, které vzniklo do jisté míry jako pohrobek této party, pro mě bylo docela překvapení.

Agius se v nové kapele obklopil bývalými členy Alarum a Aeon of Horus, přesněji řečeno kytaristou Scottem Youngem, basákem Markem Palfreymanem a bubeníkem Benem Hockingem. Sice jsou to všechno neznámá jména, ale své nástroje ovládají bravurně, protože debut “The Levitation Hex” je po instrumentální stránce bezchybným počinem. Vzhledem k tomu, že hlavní otěže převzal v kapele na úvod zmiňovaný Agius, tak je celkem logické, že jeho nová kapela pokračuje téměř na krok přesně ve šlépějích, které v minulé dekádě vyšlapali Alchemist. Deska je nasáklá death metalovými momenty, takže náladotvorné kytary, bicí a vokály šlapou spolu neúnavně vpřed s pořádnou dávkou razance. Nebylo by však úplně přesné škatulkovat kapelu jako progresivní death metal, protože své nezastupitelné místo na albu mají odlehčenější, ne úplně rockové, ale čistší momenty, díky kterým se z poslechu “The Levitaiton Hex” nestala běžná rutina, jež by se po několika dnech změnila v nudu.

Vím, že to vůči kapele není fér, ale ono se prostě srovnání s předešlým působištěm lídra nejde vyhnout. Jejich tvorba si je dost podobná s tím rozdílem, že aktuálně je Agius ostřejším vokalistou a vlastně i skladatelem. The Levitation Hex jsou víc deathoví než Alchemist, kteří občas, tu a tam, koketovali s avantgardou. Zůstala však záliba v elektronických efektech a samplech, které už nehrají tak podstatnou úlohu, ale občas se nečekaně vynoří, aby zase stejně nenápadně zmizely pod hladinou. Jako třeba v “The Longest Path Possible”, která se nabaluje pomalu až do fáze dvoukopákového běsnění kolem druhé minuty, ze které už se výrazněji nepoleví. Střídání vokálů Adama a Marka funguje podobně jako u HC legend Biohazard, sice jiný styl, ale výsledný efekt je podobný. Každý si našel nějaké místo, kam jeho vokál zapadne líp, zatímco Adam je tím hlavním tahounem, Mark funguje spíš v odpovídačkách a rozvíjení motivů, které jeho parťák načal.

Co se jednotlivých skladeb týče, tak přestože jsou si všechny svou stavbou velice podobné, tak se dá najít několik stěžejních momentů. O úvodním kousku již byla řeč, takže k tomu nemá cenu se vracet. Nerad bych opomněl “Scratch a Life, Find a Thief”. Jedná se o jednu z přímočařejších skladeb, jíž nechybí drive a snadno zapamatovatelný sloganový refrén. Temná “A Breathing Aparatus” si na začátku vezme chvilku oddech, ale jakmile se spustí v plné parádě, tak se jen těžko zastavuje a ani orientální kytarové “sólo” v samém závěru její finiš nemůže ohrozit. Na úplný konec zbyla nejdelší věc z celého alba, “Dream Deficit”, která začíná v prog-rockovém zasněném hávu, ale druhá půle už je instrumentálně nabroušený metal s death metalovými vlivy, který v tomto případě rozřeďuje nadprůměrné množství melodického vokálu. Kupodivu to funguje líp než bezútěšné řvané pasáže, které sice úplně neomrzí, ale do konce života u nich člověk taky nezůstane.

“The Levitation Hex” není vůbec špatná deska. Až na několik skladeb, které mě prostě nijak nezasáhly (přestože jim nelze upřít objektivní kvalitu), je deska vyrovnaná a při jejím poslechu by i náročnější posluchač neměl nijak výrazně trpět. Osobně si radši pustím některé z pozdějších alb Alchemist, kteří mi svým pojetím death metalu byli o něco málo bližší, ale to je pouze můj subjektivní dojem. Nevidím důvod, proč bych kamaráda při žádosti o doporučení chytré death metalové kapely neměl odkázat právě na The Levitation Hex.