The Minerva Conduct – The Minerva Conduct

The Minerva Conduct - The Minerva Conduct

Země: Indie / USA
Žánr: atmospheric progressive metal
Datum vydání: 20.9.2017
Label: Transcending Obscurity India

Tracklist:
01. Vile
02. Desertion
03. Metanoia
04. Trip Seq
05. Appetence
06. Exultant
07. Unearth
08. Grand Arcane

Hrací doba: 47:49

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Transcending Obscurity

The Minerva Conduct je poměrně novým tělesem na hudební scéně, konkrétně té indické, většina zúčastněných se ale hudbě již nějakou tu dobu věnuje a společně působili třeba v Demonic Resurrection nebo Reptilian Death, což už jsou více méně zavedená dlouho hrající uskupení (ne, že bych snad jejich jména kdy slyšel). Značně potěšujícím faktem pro mě je, že trojice muzikantů na rozdíl od svých předchozích (respektive současných) počinů zvolila v případě toho stávajícího výrazně zajímavější a nutno říci i komplexnější přístup. Označení progresivní metal sice nemusí samo o sobě být nijak lákavým, ale v tomhle případě v sobě ono kouzelné slůvko „progresivní“ skrývá velmi širokou paletu nápadů, pro něž se tak prosté zařazení zdá být až násilným.

Hlavou celého projektu je jakýsi Prateek Rajagopal, podle Soundcloudového profilu teprve 22letý kytarista, a popravdě bych dal nevím co za to, abych měl v takovém věku alespoň poloviční kompoziční i hráčské dovednosti. Veškeré skladby jsou právě a výlučně jeho dílem a zbytek ansámblu se stává spíše prostředkem, ačkoli zdatným, k realizaci jeho nápadů. A jaké jsou to nápady!

Už famózní obal slibuje velmi košatý a bohatý zážitek a výsledná hudba mu zcela odpovídá. Každá jedna z osmi celkových skladeb je skvělá nadupaná záležitost koketující na pomezí metalcoru (případně i deathcoru), djentu a progresivního metalu doplněná o opravdu pestrou škálu všemožných elektronických zvuků a pazvuků, o něž se stará Navene Koperweis, mj. bývalý člen Animals as Leaders. Ty se velkou měrou podílejí na tom, že i po mnoha a mnoha posleších člověk s radostí objevuje stále nové detaily (a to klidně i po pěti měsících, jako je tomu v mém případě), a přesto stále nemá pocit, že odhalil všechno. Dalo by se to připodobnit k motýlímu efektu ve hrách, kdy vás každé rozhodnutí dovede někam trochu jinam – i v tomhle případě můžete k eponymnímu albu The Minerva Conduct pokaždé přistoupit trochu jinak a kdykoliv změníte přístup, odměnou uslyšíte něco jiného. A je jen dobře, že všechny skladby jsou čistě instrumentální (když nepočítám sampl na „Exultant“), poněvadž ať by byl zpěvák sebelepší, byl by už tak nějak navíc. Vjemů proudících do ucha posluchačova by bylo přehršel, což si naštěstí The Minerva Conduct uvědomují.

Nejsou to ale jen detaily, které dosud tak fascinovaně objevuji, kompozice jsou celkově výrazně proměnlivé, a byť žádná ze skladeb není vyloženě klidná a na člověka se téměř nepřetržitě valí zvuková masa nedozírných výšin, v podstatě v každé k určitému zklidnění dojde a v takových případech The Minerva Conduct předvádějí, že krom úderných propracovaných riffů zvládají i pomalejší atmosferické a někdy až hypnotické pasáže (naprosto unikátním je kupříkladu zážitek při poslechu úvodu „Grand Arcane“, která je i jako celek monumentálním a asi tím nejlepším možným uzavřením celé pouti).

The Minerva Conduct

Kapitolou samou o sobě je zvuk, který v podobných žánrech hraje poměrně výraznou a důležitou roli. Práce při mixování a následném masteringu byla v tomto případě odvedena naprosto perfektně, díky čemuž se The Minerva Conduct můžou pochlubit moderním a úderným zvukem, v němž se neztratí ani sebemenší vrznutí, jenž zároveň nezní tak odpudivě počítačově, jako je tomu v případě některých djentových uskupení („dobrým“ příkladem je třeba Bulb, vedlejší projekt Mishy MansooraPeriphery). Ten moderní háv naštěstí nezůstává zcela čistým a díky nazvučení basy je obohacen i o trochu té špinavosti a syrovosti.

Je pro mě opravdu těžké vybrat lepší či horší skladby, ale kdybych se měl rozhodnout, tak do role těch slabších bych pravděpodobně odsoudil „Vile“ a „Desertion“, které mezi zbytek zapadnou (přestože minimálně úvod „Desertion“ mne potěšil svou podobností s Vildhjarta). V žádném případě ovšem nejsou nudné, to ani v nejmenším. Horší už pro mě je vybrat si nějakého favorita, poněvadž všechno od „Metanoia“ po poslední „Grand Arcane“ je natolik originální a nabušené, že vybrat si jednu jedinou skladbu je takřka nesplnitelným úkolem (ačkoli když nad tím tak přemýšlím, asi nejvýrazněji mi v paměti utkvěla právě závěrečná „Grand Arcane“, případně ještě „Trip Seq“, přestože se jedná spíše o takovou mezihru).

Nepochybuji, že The Minerva Conduct se ode mě dočká při konečném ročním zúčtování zmínky, přestože v rámci nejlepší pětice alb to asi nebude. Buď jak buď, uběhlo pět měsíců a já jsem stále nenalezl ani jedinou výhradu, a to jakože jsem se snažil. Navíc, což se mi opravdu nestává často, mne poslech baví, i když na podobný druh hudby zrovna nemám náladu. Stejně tak si myslím, že tohle album nebude mít problém přežít zkoušku časem, při níž mnohá jiná pohoří. Takže… chci víc.


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.