Země: Itálie Žánr: ambient / electronica / drone / experimental Datum vydání: 8.11.2018 Label: Supernatural Cat Tracklist: 01. Hedy Lamarr 02. Salvator Mundi 03. Hate One I Hate 04. Blut 05. Relics 06. Souloop 07. Her 08. Doppelleben Hrací doba: 42:40 Odkazy: bandcamp K recenzi poskytl: Rarely Unable

Začít recenzi na formaci jako The Mon je velice jednoduché. Jen těžko to totiž lze uvést něčím jiným sdělením, že se jedná o sólový projekt Urla z Ufommamut, kde zpívá a hraje na baskytaru a klávesy. Ufomammut si během let vybudovali dost slušnou pozici na poli alternativního metalového extrému. Jejich (řečeno dost ve zkratce) psychedelický sludge zachutnal velkému množství lidí a zdá se mi, že od dvojalba „Oro: Opus Primum“ / „Oro: Opus Alter“ (obě 2012) je po jejich muzice docela hlad. Což asi nebude náhoda, když právě s těmito deskami Ufommamut poprvé vydávali na silné a zavedené značce Neurot Recordings, pod jejímiž křídly ostatně zůstali i pro další počiny „Ecate“ (2015) a „8“ (2017).

Věřím, že už jen tahle spojitost s Ufommamut bude mnohým stačit, aby se o The Mon začali zajímat a zatoužili debutovou desku „Doppelleben“ slyšet. Pokud se tak stane, pak tito mnozí udělají jedině dobře, jelikož „Doppelleben“ je velice dobrá záležitost, která za nějaký ten poslech nepochybně stojí.

Říct ale nějak jednoduše a ve zkratce, o co se z hudebního hlediska jedná, nebude vůbec lehké. Svým způsobem jsou ale tyhle žánrově neurčité desky, které rozmazávají hranice mezi různými světy, velice lákavé, přičemž ani „Doppelleben“ v tomto ohledu není výjimkou. Třeba úvodní „Hedy Lamarr“ v sobě míchá drone, industrial i ambient. Druhá „Salvator Mundi“ hned vzápětí mění výhybku a stojí na podmanivé baskytarové lince, do níž vstupuje jednoduché ambientní vyťukávání. „Hate One I Hate“ je zpočátku minimalistická, ale ve své druhé polovině se nezalekne hlučivějšího finále, zatímco čtvrtá „Blut“ je vlastně vágně řečeno docela chytlavá elektronika podmazaná kytarou.

Jak vidno, nálady a přístupy se mění prakticky s každou skladbou, a to jsme teprve v polovině celého tracklistu. Druhou částí už se asi nemá cenu probírat stopu po stopě, ale můžete mi věřit, že i tady se toho najde dost lákavého k poslechu, vždyť třeba taková „Souloop“ patří k nejlákavějším písním na celé desce, stejně jako finální titulní kus. Shrnout to ale jedním termínem se mi moc nedaří. Kdesi jsem zachytil docela hezký pojem synťákový drone, který se mi líbí a svým způsobem k „Doppelleben“ sedí, rozhodně ale album plně nevystihuje. Obzvlášť když se ve své podstatě jedná o vlastně písničkovou nahrávku, což je věc, jakou si ve spojení se žánry jako drone, ambient či psychedelika většina z nás asi nevybaví.

Navzdory vysoké rozmanitosti a různým přístupům v jednotlivých skladbách se nicméně nejedná o nějaký nesoudržný nebo rozhádaný počin. Vždycky jsem měl z „Doppelleben“ dojem, že to celé nějak drží pohromadě a že jakási vnitřní integrita tomu neschází. Za což si The Mon zaslouží pochvalu. Je prostě znát, že Urlo to má v malíku a „Doppelleben“ zkomponoval s docela jasnou vizí, jak by měl výsledek vypadat.

V souvislosti s touto vizí můžeme krátce pohovořit také o myšlenkovém pozadí alba. „Doppelleben“ znamená v němčině „Dvojí život“, což stručně vystihuje ústřední myšlenku desky, že každý z nás se postupem času mění a vyvíjí (anebo naopak), až se z něj nakonec stává někdo jiný.

Z hudebního hlediska je každopádně „Doppelleben“ dost zajímavá věc. Sice ne mimořádná nebo výjimečná, najde se na ní i pár slabších momentů (jisté motivy v „Her“), ale pořád se jedná o nadprůměrnou práci, jejíchž pár nedostatků člověk rád přehlédne, poněvadž odměnou za to mu bude převaha výborné hudby. Stojí za slyšení.