Země: USA Žánr: progressive rock Datum vydání: 10.2.2015 Label: InsideOut Music Tracklist: 01. The Call 02. The Grand Experiment 03. Waterfall 04. Agenda 05. Alive Again Odkazy: web / facebook / twitter

Na úvod dnešní recenze si krátce procvičíme matematiku, ale nemusíte se ničeho bát. Počty jsou to opravdu neškodné. Neal Morse je nesmírně plodný autor. Jeho prvním výrazným počinem byl debut Spock’s Beard v roce 1995 a od té doby je k nezastavení. Za posledních 20 let sám napsal těžko uvěřitelných 24 alb. A myslím opravdu napsal, jeho kapely Transatlantic a Flying Colors, v nichž se na psaní podílejí (alespoň papírově) všichni členové, vůbec nepočítám. Jeho alba nejsou krátká, v průměru mají lehce přes hodinu. I bez kalkulačky je tak jasné, že Morse produkuje od roku 1995 ročně okolo 75 minut hudby. A to je sakra hodně. Jistě, značnou měrou se na výsledku podílí jeho série křesťanské rockové hudby, kterou zkušený mazák určitě sází z rukávu bez námahy a o které navíc beztak nikdo neví. I tak je jeho produktivita obdivuhodná.

„Hey, hey Joe
There’s a place I know
Where the grace won’t blow away
And everything is fine
In the summertime
And the battle lines are grey“
(Agenda)

V loňském roce vyšla Morseovi hned trojice alb. Nejprve v lednu spatřilo světlo světa čtvrté album „superskupiny“ Transatlantic a já si ještě dodnes pamatuji, jak rozpačité mi „Kaleidoscope“ připadalo. Na začátku září přišla řada na Morseův sólový počin matoucně pojmenovaný „Songs from November“, byť ten se řadil právě do výše zmíněné křesťanské tvorby. Konec září pak přinesl ještě druhý počin Flying Colors, „Second Nature“.

Morse však neotálel, a tak ještě než stihlo přijít jaro dalšího roku, vypustil mezi fanoušky další výtvor, tentokrát již plnohodnotně progrockový. „The Grand Experiment“ je však v jistém ohledu novinkou, na což odkazuje i jeho název. Jestliže všechny dosavadní sólové počiny Neala Morse vycházely pod signaturou Neal Morse, „The Grand Experiment“ nese značku The Neal Morse Band, a opravdu tak nejde o Morseův sólový počin.

Před více než třemi roky si Neal Morse postavil pro živá vystoupení kapelu, která se následně podílela i na povedeném albu „Momentum“. Právě tato kapela se stala základem pro The Neal Morse Band, v její sestavě tak nalezneme jak staré známé (Mike Portnoy a Randy George), tak dosud čerstvé tváře (Eric Gillette a Bill Hubauer). A opravdu, „The Grand Experiment“ zní mnohem více jako album kapely než jako sólový počin. Tato semknutost (která je zde výraznější než třeba na posledním albu Transatlantic) je asi největší změnou, jakou Morseova hudba za poslední roky prošla.

V ostatních ohledech je totiž vše prakticky při starém. Úvodní „The Call“ je asi nejslabším kouskem alba. Najdou se v ní sice silné momenty (instrumentální sekce s dramatickou basou okolo čtvrté minuty, metalový riff o pár minut později, solidní závěr), zbytek je však vata. Zejména klávesy hrají, chtělo by se říci, tužku a mohu-li ocitovat své vlastní poznámky, jde o „takové dlouhé plácání o ničem“. Mít „The Call“ čtyři, pět minut, nemohl bych si stěžovat, deset minut je však naprostá vražda.

To titulní skladba je přeci jen o něco lepší, neboť si nehraje na progresi a do posluchače rovnou natlačí příjemný rock s folkovou melodií na pozadí. Bohužel i zde musím podotknout, že by poloviční hrací doba neuškodila. První opravdu povedená je tak teprve balada „Waterfall“, která je sice sama o sobě ohromný kýč, ale její nosná melodie je vážně hezká a Morseův zpěv v jedné (bohužel krátké) chvíli krásný. Snad jen trochu variace v textu by neuškodila.

„Agenda“ dokázala vytočit posluchače už ve chvíli, kdy byla před dvěma měsíci vypuštěna jako druhý singl. Krátká chytlavá píseň připomínající to nejhorší z osmdesátkového rocku, doplněná o vrcholně hloupý text (u kterého nejsem schopen bohužel určit, zda jde o ironii, neboť z řady nijak výrazně nevyčnívá) a snad ještě hloupější videoklip, je pro mě však jedním z vrcholů alba. Morseova hudba je i přes všechny technické kudrlinky a dlouhé stopáže už roky stejná a ve své podstatě jednoduchá. „Agenda“ to pouze dává okatě najevo.

„Sometimes
In the dark night of my soul
In the corner of my life
I see the man inside“
(Alive Again)

Nebyl by to Morse, kdyby si odpustil alespoň jednu skladbu s monumentální stopáží, a tou písní je na „The Grand Experiment“ závěrečná „Alive Again“. A dopadlo to vlastně jako obvykle. „Alive Again“ v sobě skrývá ty nejlepší momenty z celého alba, bohužel rozředěné do téměř půlhodiny hudby. Úvodních pět minut je ve znamení instrumentálního rozjezdu. Prostor tak dostane jak výborný kytarista Eric Gillette, tak prověřený tlučmistr Mike Portnoy. Výsledek se (jako obvykle) poslouchá dobře, zvlášť když vše svou proradnou basou pohání Randy George. Zde však vyvstane problém, který mám i na jiném místě alba. Dokud klávesy zůstávají v pozadí a takříkajíc tvoří atmosféru, nelze moc namítat. Když se ale pustí do zběsilé jízdy, je to těžká nuda, která dokáže ve větším dávkování zabít vše, na co sáhne. Ještě o něco níže píseň klesne s nástupem zpěvu a probere se až dlouhým táhlým kytarovým sólem, jež nastartuje dramatické zlepšení. Další díl kompozice je ve znamení chytlavých trumpet a dobré nálady, a pokud existuje důvod, proč se k „Alive Again“ vracet, je to právě její střední sekce. Vše vygraduje do ohromně veselé „barokní“ sólovačky, v níž si Morseova kapela poprvé zaslouží označení progresivní. K dobré části písně se přidá i příjemná akustická sekce se zpěvem Billa Hubauera, jež však měla skladbu, která se ještě jednou nezáživně rozjede, uzavírat.

Vlastně se obávám, že tak detailní popis vůbec nebyl na místě. Morse už asi navždy zůstane stejný a já popravdě nevím, zda těch pár výborných momentů, v jejichž případě opravdu není potřeba šetřit chválou, vyváží jinak průměrný zbytek. Ani nová kapela, ani nový způsob psaní totiž nepřinesly výraznou změnu, kterou by Morse potřeboval jako sůl. Nebo by stačilo materiál nechat uzrát tři roky a poskládat desku jen z toho nejlepšího. Pak bychom měli jistotu „desítkového“ materiálu. Bohužel bude asi trvat ještě dlouho, než se o něco podobného Morse pokusí.