Země: Německo Žánr: atmospheric black / doom metal Datum vydání: 5.5.2017 Label: Ván Records Tracklist: 01. Exuvia 02. Surtur Barbaar Maritime 03. Maere (On a Stillbirth’s Tomb) 04. The Pythia’s Pale Wolves 05. Towards Malakia 06. Takitum Tootem! (Trance) Hrací doba: 67:38 Odkazy: facebook / bandcamp K recenzi poskytl: Sure Shot Worx

The Ruins of Beverast pro mě osobně patří do té sorty kapel, které si napříč všemi svými alby udržují nadstandardně vysokou kvalitu a ještě ani jednou nešláply vedle. Hudební aura mě oslovuje a v patřičném rozpoložení mi dokáže poskytnout něco víc než pouhou zábavu či ukrácení dlouhé chvíle. Už nejednou jsem s The Ruins of Beverast zažil onu magickou chvilku, kdy všechno zapadne na své místo a soukolí se rozjede směrem k bodu, v němž vstřebávání hudby přestává být obyčejným poslechem a stává se zážitkem.

Od předcházejícího opusu „Blood Vaults – The Blazing Gospel of Heinrich Kramer“ uběhly již čtyři roky, ale nijak jsem nepochyboval o tom, že Alexander von Meilenwald během nich složí další hodinu strhujícího atmosférického black metalu. Již na sklonku loňského roku Ván Records pustili do světa EP „Takitum Tootem!“, na němž se nacházela ukázka z tehdy nadcházející dlouhohrající desky (titulní kus) a cover od Pink Floyd, a tento počin nezavdal jakoukoliv příčinu k pochybnostem, že by snad pátá dlouhohrající nahrávka „Exuvia“ měla podlézt vysoko nastavenou laťku.

Přijde mi, že prvotní ohlasy na „Exuvia“ byly poněkud vlažné, až nečekaně nenadšené. Po prvním poslechu – chápu. Při úvodním letmém seznámení mě „Exuvia“ rovněž nijak zvlášť na prdel neposadila, na prvním rande album působilo o poznání slabším dojmem než minulé „Blood Vaults – The Blazing Gospel of Heinrich Kramer“. Nicméně všichni víme, jak to funguje – první poslechy dokážou bezpečně určit kvality té které nahrávky jen velmi zřídka a jen u velmi triviálních a průhledných záležitostí, k nimž bych The Ruins of Beverast neřadil, byť se formálně nejedná o žádné instrumentální ódy na vytříbenou ekvilibristiku. Naopak, finální dojem z desky dělá až odstup v kombinaci s trochu poctivějším vstřebáváním, než je jeden poslech. A tento přístup mi jasně napovídá, že „Exuvia“ je opětovně skvělá záležitost.

Samozřejmě, že základní rozhraní toho, jak hudba The Ruins of Beverast funguje, už je dávno dané, takže se snad ani není nutné nějak obšírněji zdržovat povídáním o dlouhých kompozicích, rozvážném tempu s těžkými riffy, trpělivé gradaci a pečlivě budované atmosféře, jež patří k hlavním přednostem téhle skupiny. Nic z toho na „Exuvia“ nechybí. A ať mi nikdo kurva netvrdí, že novinka v tvorbě oné pověstné atmosféry selhává – já ji tam cítím stejně jako dřív. Ať mi nikdo netvrdí, že „Exuvia“ postrádá silné pasáže a působivě vygradované momenty – já jich tam nacházím dost na to, aby se mi album líbilo.

Nepopírám sice, že v konfrontaci se svým přímým předchůdcem „Exuvia“ nevyhraje, poněvadž i já si „Blood Vaults – The Blazing Gospel of Heinrich Kramer“ cením výše (a nejen toho)… dělá to však z aktuálního počinu špatnou záležitost? Dle mého nikoliv. Neslyším zde jedinou špatnou skladbu a třeba kusy jako „Surtur Barbaar Maritime“, „Maere (On a Stillbirth’s Tomb)“ nebo „Towards Malakia“ jsou jednoduše podmanivé takovým způsobem, že moc dalších kapel to takhle neumí. Co víc byste požadovali? Pokud bych chtěl za každou cenu kritizovat a hledat chyby, mohl bych říct, že bezmála čtvrthodinová „The Pythia’s Pale Wolves“ mohla být o nějakou tu minutku kratší, ale vlastně k jakémukoliv hnidopišství nemám důvodu. Veškeré dílčí nedostatky jsou nanejvýš marginální záležitostí a „Exuvia“ je hravě rozpustí ve své úchvatné atmosféře. Výsledek? Oněch téměř 70 minut ubíhá jako voda bez známek nudy. Jedinou výraznější výtku mám tedy k obalu, jehož podoba mi zrovna nesedla. Nicméně to dokážu velkoryse přehlédnout ve světle toho, jak moc se mi líbí vlastní obsah.

Kromě artworku za mě v případě „Exuvia“ panuje jednoznačná spokojenost. Osobně jsem dostal, co jsem dostat chtěl, a to v kvalitě, jakou jsem vyžadoval. Co víc bych měl chtít? Možná, že mě „Exuvia“ nedokázala překvapit, ale rozhodně si mě dokázala podmanit, což mi ke štěstí stačí. Možná ne strop v tvorbě The Ruins of Beverast, ale stále vysoce nadprůměrné a vysoce nadstandardní. Není radno minout.