Země: Německo Žánr: atmospheric black / doom metal Datum vydání: 30.1.2021 Label: Ván Records Tracklist: 01. Ropes into Eden 02. The Tundra Shines 03. Kromlec’h Knell 04. Mammothpolis 05. Anchoress in Furs 06. Polar Hiss Hysteria 07. Deserts to Bind and Defeat Hrací doba: 69:26 Odkazy: facebook / bandcamp K recenzi poskytl: Sure Shot Worx

První pohled (Dantez):

Hudební směřování The Ruins of Beverast nabývá postupem času hladších kontur. Alexander von Meilenwald upouští od hnusné produkce a žánrové obskurnosti. Od „Blood Vaults – The Blazing Gospel of Heinrich Kramer“ směřuje nejen k lepšímu zvuku, ale i k otevřenosti vůči žánrům. Kapela sice stále míchá zejména doom s černým kovem, black metal se ale stále více vytrácí, zatímco náklonnost vůči doom metalu roste. Vlivy již nekončí u ultrapomalých, pohřebních pasáží. Meilenwald jde více po stopách pomalé gotiky, sem tam i za progresí.

Otevřenější, více user-friendly tendence představilo „Exuvia“ – do té doby nejpřístupnější deska The Ruins of Beverast, jež navzdory přijatelnosti nesmrděla kýčem nebo zaprodaností. Hudba totiž rezonovala s tématikou šamanismu, kterou nesdělovaly pouze texty, ale i rituální bubny a další elementy ceremoniální muziky. Díky chytrému songwritingu se dá „Exuvia“ – minimálně z pohledu řemesla – považovat za nejlepší desku kapely.

„The Thule Grimoires“ jde ve zmíněných ohledech dále. Přebírá žezlo přístupnosti, black metal je takřka pryč, doom stále sílí. Mnozí posluchači na první poslech vycítí vliv Type O Negative, v určitých pasážích se deska dotkne třeba i Paradise Lost. Přijatelnější aspekty stále často balancují hudební prvky, s nimiž kapela pracuje odjakživa – nízko posazeným vokálem, hutným kytarovým tónem a zhoubnou atmosférou.

„The Thule Grimoires“ je dosud nejměkčí deskou The Ruins of Beverast, o totálním popíčku se ale hovořit nedá, protože z větší části zachovává dlouhé stopáže, na nichž se rozehrává komplexní songwriting. Skladby jsou sice místy libozvučné, strukturou a postupy ale často překvapivé. Sofistikovanost dosvědčí hned první „Ropes into Eden“ plná hudebních zvratů a prostá opakování jednotlivých partů.

První vypuštěná ukázka „Kromlec’h Knell“ naopak představuje The Ruins of Beverast ve vší přijatelnosti. Track si většinu času jede v opatrném středním tempu a staví na melodických vokálech, které se přednesem občas dotknou kultovního Petera Steela. Barytonové posazení Meilenwaldovi sedí, hůře vyzní ve vyšším registru, kdy hlasu chybí charakter i melodické cítění. Obdobné ladění lépe fungovalo na „Exuvia“ – zejména proto, že koketovalo se zmíněným šamanistickým výrazivem.

Dokážu si představit, že přístupnost novinky bude hodně lidí srát, jedním dechem si však troufám říct, že nejde o hlavní zub úrazu desky. The Ruins of Beverast totiž stále zachovávají svou hudební podstatu – z poslechu je hned jasné, o koho jde. Problém „The Thule Grimoires“ spíše vidím v nedostatečném tematickém ukotvení. Pojící prvek není tolik výrazný jako u předchůdců. Deska se tak ztrácí pod lepšími „Blood Vaults – The Blazing Gospel of Heinrich Kramer“ a „Exuvia“, na kterých hudební kvality stvrzoval silný koncept, jenž nenudil ani navzdory dlouhým stopážím.

Byť se „The Thule Grimoires“ dá považovat za slabší desku katalogu The Ruins of Beverast, nejde ji považovat za průser. Meilenwald holt nasadil v minulosti laťku vysoko. Příznivci se budou vracet spíše ke starším albům. Na „The Thule Grimoires“ se tak dá spíše pohlížet jako na solidní pokus o hru s přístupnějšími žánrovými postupy bez silnější koncepční linky a specifického zvuku.

Druhý pohled (H.):

Nemůžu si pomoct, ale mě „The Thule Grimoires“ prostě ne a ne chytit. Výše popisovaný příklon k větší stravitelnosti už se za mě dostal za hranu a v některých momentech se mi novinka vyloženě nelíbí. Typicky v těch, kdy jde muzika The Ruins of Beverast až na dohled gothic metalu.

Průser v tom smyslu, že by se album nedalo poslouchat, „The Thule Grimoires“ samozřejmě není. Rukopis The Ruins of Beverast se v tom pořád nachází a že by počin neměl žádnou atmosféru, to se také tvrdit nedá. Tím pádem se těch pár nepříliš povedených momentů v celku tak nějak rozpustí a to lepší výrazně převládá. Nicméně ani v téhle poloze to tentokrát není stoprocentně. Jednoduše mi přijde, jako kdyby „The Thule Grimoires“ nedokázalo přinést intenzitu a navodit trans, díky nimž jsem si dřívější tituly The Ruins of Beverast oblíbil. A to mi vadí ještě víc než těch pár slabých pasáží.

Jestli něco „The Thule Grimoires“ definitivně podrazí nohy, je to srovnání se staršími deskami. Ať vezmu jakoukoliv řadovku, novinka mi ze souboje vyjde jako to horší album. Nebál bych se tedy mluvit o nejslabším dlouhohrajícím počinu The Ruins of Beverast a vlastně prvním zklamání v diskografii. Což jsem nečekal, protože ještě loňská splitka s Almyrkvi a Mourning Beloveth mě fakt bavila.