Země: Norsko Žánr: death / thrash metal Datum vydání: 25.10.2010 Label: Nocturnal Art Productions Tracklist: 01. Intro 02. Red Forest Alienation 03. The Armageddonist 04. Last Judgement 05. Of Men and Wolves 06. Numbered Days 07. With Ravenous Hunger 08. Fleshbomb 09. Human Corporation 10. Residing in Limbo 11. The Juggernaut Theory 12. Zoo Human Syndrome Hodnocení: 7/10 Odkazy: facebook

Ačkoliv legendární Emperor vzešli z prostředí podzemního norského black metalu, zanechali v metalové scéně znatelný otisk, v rámci samotného black metalu jeden z největších. Po ukončení studiové činnosti v roce 2001 a jakékoliv činnosti v roce 2006 však už posluchačům nezbývá nic jiného než zaměřit pozornost na projekty, do nichž se jednotliví členové postupem času rozutekli. Za posledních pár let bylo nejvíce slyšet o frontmanovi Ihsahnovi, který nabízí vysoce sofistikovaný progresivní metal na svých sólových albech (poslední „After“ vyšlo letos v lednu), nás dnes ale zajímá jiná část černěkovového Císaře – kytarista Samoth…

Už je to nějaký ten pátek, co Samoth zformoval projekt Zyklon (neplést se Zyklon-B, kde Samoth společně i s Ihsanem kdysi dávno rovněž působili, to je úplně jiná kapela), který dokonce nějaký čas fungoval i souběžně s Emperor. Roku 2007 se však Zyklon postupně uložili ke spánku, aby byl letos v lednu oficiálně ohlášen rozpad. Tyto události celkem logicky vedly Samotha ke zformování projektu nového, jímž je (pozor, přijde zápletka) právě The Wretched End. A aby to nebylo jen tak, přizval si k sobě Samoth i další dva známé hudebníky – bubeníka Nilse Fjellströma, jehož si asi většina z vás bude pamatovat jako Dominatora z Dark Funeral (od nichž jen tak mimochodem letos odešel), a baskytaristu, kytaristu a zpěváka Cosma z MindGrinder (jako host se ale třeba objevil i na několika albech Windir). Zasvěcené úvahy o all-star projektech tentokrát vynecháme a podíváme se rovnou na zoubek desce, kterou toto trio vyplodilo…

Kdo by si myslel, že ze spolupráce tří de facto blackmetalových hudebníků vznikne dalšíblack metalový projekt, ten bude možná po poslechu debutu „Ominous“ překvapený. Samotní The Wretched End ale už relativně dlouho dopředu avizovali, že se bude jejich nové působiště pohybovat na pomezí thrash a death metalu, a slibovali, že by se na desce měla tříštit moderní i oldschoolová tvář obou zúčastněných stylů. A světe div se, ono tomu tak opravdu je. Většinou hudebníci plácají všelicos, ale tentokrát, musím uznat, mi vcelku usnadnili práci, jelikož lépe se asi „Ominous“ vystihnout nedá. Vážně totiž zní jako střet oldschoolového death metalu, jeho modernější odnože a stejně tak obou podob thrash metalu.

A co dál od „Ominous“ čekat? Především opravdu vydatnou nálož riffů, které tu a tam zajíždějí více do death metalu, támhle zase do thrashe, a o kousek dál zase drtí v přirozené fúzi obou. Výjimečně vystrčí růžky i lehký odér black metalu (např. „The Armageddonist“), ale nejde o nic velkého. K tomu si domyslete královskou porci melodií a přihoďte v pozadí jedoucí blastbeat (jak někdo pár let cvičí v Dark Funeral, tak se mu ty hnáty jen tak nezastaví…). Máte to? Dobrá, navrch ještě přihoďte ukázkově „vychlastaný“ vokál a dostanete… „Ominous“ v celé své kráse.

Zatím to zní celkem dobře, co říkáte? Ono to totiž celkem dobré je, jenže druhá stránka věci je fakt, že „Ominous“ toho v podstatě o moc víc nenabízí. The Wretched End do toho sice buší ukázkově, to ano, ale po celou hrací dobu takřka stejně. Netvrdím, že není potřeba si čas od času vyklepat mozkovnu o pořádně rubačky, ale já osobně jsem od takových kapacit čekal možná o malý kousíček víc. Nechápejte mě však špatně, pořád je to dobré album. Snad víte, jak to myslím. Nic to nemění na faktu, že každý song má ve své podstatě ty nejlepší předpoklady natrhnout vám kaďák, přičemž některé kousky se vážně povedly. Já osobně jsem si oblíbil nejvíce již zmiňovanou „The Armageddonist“, valivou „Numbered Days“ (vrchol!) nebo předposlední „The Juggernaut Theory“ s opravdu skvělým závěrem s vynikajícím sólováním a melodiemi.

Sečteno, podtrženo, výsledek několikrát zkontrolován – „Ominous“ je solidní album, poslouchá se vážně skvěle a na nějaký čas člověka zabaví. Žádná supernova, která by vám ustřelila palici až na Měsíc, se však nekoná. Každopádně to ale celé minimálně za jeden poslech stojí, o tom žádná. Jako osvěžení mezi neustálým sjížděním novinky Deathspell Omega je to celkem v pohodě (smích). Dobrá, tohle už bylo trochu mimo mísu, takže to radši pro dnešek už utneme…