Země: Německo Žánr: progressive metal Datum vydání: 15.2.2014 Label: Melodic Revolution Records Tracklist: 01. Awakening 02. The Deep Forest 03. Desperation 04. Light 05. Voices from Heaven 06. No Way Out 07. The Mire 08. Death of a Dream Hodnocení: 8,5/10 Odkazy: web / facebook / bandcamp K recenzi poskytl: Metal Promotions

Za tu dobu, co píši pro náš blog, jsem už měl na stole hned několik italských prog metalových alb, díky kterým jsem nabyl dojmu, že tahle scéna si pomalu a jistě buduje svůj vlastní, jedinečný sound, pod nějž se poslušně řadí všechny party a je tak nemožné si je splést s někým jiným. Zatím mi tato domněnka fungovala, jenže pak se objevili Thoughts Factory a základy této teorie byly nabourány. Obyčejně se při poslechu promáče ujmu zjišťování informací o dané skupině až v době před sepsáním recenze, protože do té doby je mi vlastně jedno odkud kapela je nebo kolik členů v sobě pojí, a stejně tomu bylo i s “Lost”. Nějaký ten týden jsem tedy žil v domnění, že je to další italská parta, protože ten zvuk a melodie tam prostě jsou. S překvapením jsem následně zjistil, že Thoughts Factory je skupina z Německa, která se po šesti letech od svého vzniku v roce 2008 vytasila s debutovým albem. Samozřejmě, že země původu na konečné vyznění alba nemá žádný vliv, ale mířím tím obloukem k představení hudební náplně desky s minimalistickým obalem, jemuž vévodí mozek, jako by snad kapela chtěla upozornit, že nedá nikomu nic zadarmo a do detailu promyšlený progresivní metal bude potřebovat trochu víc pozornosti.

To už ale trochu předbíhám. Jak jsem řekl výše, “Lost” je debutovým zářezem této pětice a protože se za dosavadní existenci nedopracovala k žádným EP či demosnímkům, tak o to příjemnějším překvapením je jeho vyzrálost, z níž by neznalý posluchač neměl v žádném případě nabýt dojmu, že má co dočinění prvním albem, na němž se obyčejně kapela ještě tak trochu hledá. Thoughts Factory se našli v kombinaci tvrdých kytar, vokálních a klávesových melodií a to vše je propleteno dohromady pod taktovkou neustálé změny nálad. Jasně, není to nic světoborného a výsledek zní (nečekaně) jako kombinace Dream Theater, Symphony X a čehokoli od Neala Morse, ale od každého z těchto jmen si Thoughts Factory berou jen to, co se jim hodí. Od Dream Theater je to košatá stavba písní a technické parádičky, od Symphony X zase ostré kytary a tah na branku. Neala Morse lze zaslechnout v melodických prog rockových pasážích, kterých je na “Lost” dostatek, a právě díky vyrovnanému spojení toho vše jsem nezískal z jeho poslechu dojem jednotvárného, profesorského progresivního metalu, kterému chybí duše a z nějž se už vytratilo to hlavní, a to je hudba samotná. “Lost” je oproti tomu velmi osobní album, kde hlavně díky emocemi nabitému vokálu Marcuse Beckera není o – abych tak řekl – intimní momenty nouze.

Sama kapela představuje své dílo jako koncepční album, kde je onen koncept tvořen lyrickou náplní motající se kolem mentality opuštěného člověka, což bych sice nepoznal, ale budiž. Hlavní je hudba a té je na “Lost” dostatek. Celkem osmička skladeb pří hodinové stopáži se zdá na první pohled dost, ale když jsem ani já, jakožto nevděčný remcal na přemrštěné hrací doby, neměl žádný problém, tak nevěřím, že by album na jeden zátah nezkousl kdekdo jiný. Ne, že bych si říkal ještě o pár minut navíc, ale na druhou stranu si nemyslím, že by album mělo nějaká hluchá místa, což i pro mě bylo překvapení, protože obvykle se balady postarají o své…

Pojďme ale k tomu hlavnímu a tím je “Lost” jako takové. Je běžné, že prog metalové bandy dají na album dohromady několik klasičtějších skladeb standardní hrací doby, které má pak v samém závěru trumfnout rozmáchlá kompozice, v níž se kapela naplno ukáže jak z kompozičního, tak v mnoha případech i instrumentálního hlediska. Thoughts Factory se s tím nemažou a takové písně mají na své prvotině hned tři. A nutno dodat, že je jedna lepší než druhá. Není pochyb o tom, které kousky jsou středobodem celé desky, protože esence toho nejlepšího se skrývá hlavně v trojici “The Deep Forest”, “Voices from Heaven” a “Death of a Dream”. Tak trochu stranou od svých dvou kolegyň stojí “Voices from Heaven”, která netěží vyloženě z kombinace tvrdších a melodicky odlehčených pasáží, ale takřka po celou dobu skrz sebe nechává promlouvat progresivní rock, kdy se i díky hammondům ocitmene na chvíli někde v sedmdesátkách. Hodně se v úvodu vyřádí klávesák Sven Schornstein, jenž má v průběhu celého “Lost” dosti výraznou úlohu, nicméně mě zaujal právě v tomto kousku. Jeho klávesové sólo z deváté minuty nemá chybu. I když není po celou dobu takhle v popředí, tak jeho hřejivé melodie, jež dobarvují jak kytarové, tak akusticky uvolněné momenty, jsou jedním z poznávacích znamení “Voices from Heaven” a staví ji do pozice jedné z nejlepších písní desky.

Dvojice “The Deep Forest” a “Death of a Dream” už jsou z mého pohledu klasičtější kusy, které přináší přesně to, co posluchač od kapel této váhové kategorie očekává. Nechybí samozřejmě hutné metalové kytary, jež však nejdou cestou jednotvárného riffování, takže Markus Wittmann neustále skáče po hmatníku a s lehkostí vystřihne nějakou tu vzdušnou vyhrávku nebo kytarové sólo, ovšem není to pravidlem, protože třeba v prvně jmenované se individuálním výstupem blýskne jen Sven za svými klávesy. Při prvním poslechu “The Deep Forest” mě překvapilo letmé využití samplů v šesté minutě, které sice zapadají, ale přesto je člověk běžně uprostřed obdobné skladby nečeká. Marcus se v obou písních předvádí jako rozmanitý vokalista, jenž se drží melodické LaBrieovské polohy, ale když už se do toho trošku opře a posadí svůj hlas do přírodního chrapláku, jemuž však nechybí melodická lehkost, tak nemá chybu. Jediná poloha, kterou mu nevěřím (pokud to tedy není práce některého z jeho kolegů) a která mi ani po dlouhé době nejde přes uši, je pokus o growling, nebo jak mám nazvat to, co několikrát na moment vykoukne v druhé polovině “The Deep Forest”.

Na konec jsem si záměrně nechal “Death of a Dream”, která je mým osobním vrcholem “Lost”. Začíná se poměrně jednoduchým riffem, jenž skladbu táhne dlouho kupředu a ve spojení s výrazně frázujícím Marcusem, jenž se po chvíli opře i do majestátních výšek, ale naštěstí nepřipomíná bezpohlavního eunucha, takže proč ne. Zatímco první třetina závěrečného eposu plyne pomalu, ale jistě, kupředu pod tíhou hlavního kytarového riffu, tak ta druhá už postrádá stavbu klasické písně a na své si přijdou milovníci instrumentálních orgií, protože jen co skončí klávesový part à la Jordan Rudess, tak se otěží ujme Markus, jenž má v kytarových sólech přeci jen menší prostor, takže o to víc se na ně těším. Poslední třetina už opět za doprovodu podivného growlingu plyne k vypjatému závěru s orchestrálními aranžemi, který album uzavírá ve velkém stylu.

Na základě doposud uvedeného se může zdát, že zbylé skladby, kterým do vínku nebyla nadělena tak dlouhá stopáž, můžou oproti svým třem kolegyním působit obyčejně, ale není tomu tak, protože když se na ně podívám, tak i skoro-instrumentální “Awakening”, která víc než běžnou píseň připomíná intro k “The Deep Forest”, je skvěle vystavěná věc, jež staví na kontrastu mezi hutným kytarovým riffem a klávesovými plochami. Sice mě v ní trochu irituje zpěv ptáčků v uvolněném závěru, ale budiž. Jako předzvěst věcí následujících nemá tato píseň žádnou chybu. Doposud nepadlo ani slovo o rytmické části Thoughts Factory, což je chyba, protože ani bubeník Christ Maldener, ani basák Bernd Schönegge nejsou žádná ořezávátka, jen nemají tolik prostoru, aby ukázali všechno, co v nich vězí. Zvláště nevýrazná basa, kterou lze při pozorném poslechu sotva vytušit, by si zasloužila větší prostor, protože když už se na krátkou chvilku nadechne ke svobodě jako v polovině třetí minuty “Awakening”, tak to stojí za to.

Dvojice dalších kratších skladeb “Desperation” a “Light” jsou jedna druhé přesným opakem. Zatímco druhá jmenovaná je “pouze” dvouminutovým spojením kláves Svena a vokálu Marcuse a není tak ničím jiným než úvodem k “Voices from Heaven”, tak “Desperation” patří houpavému kytarovému riffu, který jí protkává po celou její délku, a díky jednoduché struktuře je to nejpřístupnější píseň “Lost”. Další z top momentů se skrývá v závěru v podobě rockově neurvalé “No Way Out”, která se žene v rychlejším tempu. Zpomalení přijde jen díky prog rockové pasáži v páté minutě, jež uvádí rychlé klávesové sólo, za něž by se ani Ruudes z Dream Theater nemusel stydět. Na konec nám zbyla “The Mire”, která graduje od Gilmourovsky táhlého kytarového sóla v úvodu k velkolepému závěru, a přiznám se, že kdyby album v tuto chvíli skončilo, tak bych se vůbec nedivil, protože “The Mire” si na to půdu připravila opravdu božsky.

Koukám, že jsem se rozepsal trošku víc, než jsem původně zamýšlel, ovšem “Lost” je jedno z těch alb, o nichž se toho dát říct strašně moc a přesto člověk pořádně nezachytí jeho podstatu. Přiznám, že mi trvalo poměrně dlouho, než jsem do desky pronikl (proto taky recenzi odevzdávám s asi měsíčním skluzem, i když moje lenost v tom taky hraje nemalou roli), ale ten čas, který jsem Thoughts Factory musel obětovat, nevnímám v žádném případě za ztracený, protože svým debutem mě nadchli a tohle je jeden z těch momentů, kdy je hudební scéna hezky nevyzpytatelná, neboť i takhle mladá parta, jejíž věkový průměr je někde pod třicítkou, může staré mazáky, z nichž si bere nepřeslechnutelnou inspiraci (ano, mám na mysli hlavně Dream Theater), strčit hravě do kapsy a jejich posledním albu nakopat prdel. Thoughts Factory je jméno, které si určitě budu pamatovat, a příště očekávám ještě něco většího, protože z “Lost” se stal můj soukromý adept na jeden z nejlepších prog metalových počinů letošního roku.