Země: Velká Británie / Maďarsko Žánr: avantgarde metal Datum vydání: 4.5.2018 Label: Season of Mist Tracklist: 01. Hajnali csillag 02. Szamojéd freskó 03. Töltés 04. Gőte 05. Sárember 06. Hajó 07. Lágyrész 08. Sík 09. Balra a Nap 10. Tenger, tenger 11. Ének a búzamezőkről Hrací doba: 56:01 Odkazy: facebook / twitter / bandcamp

Když jsme se zde posledně bavili o Thy Catafalque, bylo to v době, kdy maďarský skladatelský génius Tamás Kátai prožíval nebývale plodné tvůrčí období, v němž během jediného roku stihl vydat hned čtyři dlouhohrající desky. Tamás sice alba průběžně vydává vcelku pravidelně, ale s poněkud většími rozestupy, taková kadence mu není podobná, byť i tehdy, mezi lety 2015 a 2016, si dokázal udržet svůj vysoký standard. Nebylo však překvapení, když se poté na nějakou chvíli zase odmlčel. A vyplatilo se. Dal si dva roky pauzu a v letošním roce opět naservíroval další fantastickou desku, která bude patřit k ozdobám závěrečných žebříčků.

„Sgùrr“ z roku 2015 jsem v době jeho vydání považoval za bez debat skvělé album, ale trochu jsem cítil, že mírně zaostává za předchozími majstrštyky „Tűnő idő tárlat“, „Róka hasa rádió“ a „Rengeteg“. Dnes už si to tak úplně nemyslím, protože „Sgùrr“ mi postupem času ohromně přirostlo k srdci a přinejmenším obě čtvrthodinové skladby jsou naprosto fenomenální. Zato následnou desku „Meta“ (2016) podobný osud nepotkal. Přestože i ona nepochybně obsahuje několik nádherných momentů a v dílčích pasážích se dotýká hudební dokonalosti, jak je pro Thy Catafalque typické, v porovnání s ostatními nahrávkami projekty se drží víc vzadu (i když stále vysoko nad většinou toho, co v metalu vychází).

Snad to bylo dáno právě vysokým skladatelským vytížením, kdy si Tamás možná „vyplýtval“ hromadu nápadů hlavně na „Sgùrr“ a bezejmenný debut dalšího projektu Neolunar, plus část jich samozřejmě dodal i na svůj druhý sólový počin „Slower Structures“. Lze tedy říct, že letošní novince „Geometria“ menší odstup jenom prospěl, poněvadž tohle album už nenechává žádný prostor pro jakékoliv pochyby o tom, zda Tamásovi dochází dech. Ani náhodou.

Thy Catafalque sice stále zůstává primárně metalovou skupinou, nicméně se jedná spíš o formální zařazení díky hojnému použití elektrické kytary. Přístup ke komponování jde nad rámec obyčejné metalové písničky. Popsal bych to asi tak, že na Tamáse Kátaie sedí mnohem víc pojmenování hudební skladatel než metalový hudebník. Snad lze tomu významovému rozdílu rozumět. V souvislosti s tím můžu dodat, že Thy Catafalque je svým pojetím a náladou mnohem víc umění než rock‘n‘roll. Myšleno v tom nejlepším slova smyslu.

„Geometria“ právě načrtnuté myšlenky jednoznačně podporuje a potvrzuje. Žánry mimo metalové mantinely zde nejsou kořením, nýbrž jednou z mnoha tváří a vyjadřovacích prostředků Thy Catafalque, a pokud se kytara náhodou v nějaké stopě neozve, pořád jde o plnohodnotnou položku alba, nikoliv nějakou mezihru.

Tamás na „Geometria“ opětovně mísí metal (zde si můžeme dovolit pojmenovat obecně, protože tentokrát to příliš nezavání black metalem), folklórní nádech i jemnější elektroniku v neodolatelný a organicky fungující celek plný nádherných momentů, dech beroucích nápadů a odzbrojujících melodií. A přitom je ta hudba nevtíravá, vše plyne naprosto přirozeně bez zbytečné okázalosti nebo patosu. Jakkoliv jsou po desce rozesety hromady kouzelných pasáží, ve finále to není o dílčích jednotlivinách, vše pracuje pro vyšší celek, z něhož plyne dojem prakticky bezchybného a dokonalého alba. Není ani stopy po planých chvílích, lepidle mezi stěžejními nápady nebo vatě, vše vybroušeno do perfekcionismu, aniž by se vytrácela duše.

Thy Catafalque je dle mého názoru zcela unikátní skupina. Rukopis i atmosféra jsou neopakovatelné a neznám nikoho dalšího, kdo by dokázal zprostředkovat podobné emoce v tak sugestivní a hluboké formě, jako se to daří tomuhle původem maďarskému chlapíkovi. Vtipné na tom je, že každá nová deska platí za osobité dílo i v rámci Thy Catafalque, a byť gró zůstává zachováno, nedochází k opakování sebe sama. Skvost.