Země: Maďarsko Žánr: avantgarde metal Datum vydání: 11.11.2011 Label: Season of Mist Tracklist: 01. Fekete mezők 02. Kel keleti szél 03. Trilobita 04. Kő koppan 05. Vashegyek 06. Holdkomp 07. Kék ingem lobogó 08. Az eső, az eső, az eső 09. Tar gallyak végül 10. Minden test fű Hodnocení: Ježura – 9/10 H. – 10/10 Zajus – 9/10 Průměrné hodnocení: 9,3/10 Odkazy: facebook / twitter / bandcamp

Co se vám vybaví, když se řekne Maďarsko? Drtivé většině asi světoznámé kulinářské speciality, milovníkům architektury překrásná renesanční budova Budapešťského parlamentu a politologům třeba tahanice se Slovenskem nebo problémy s extrémní pravicí. Že by se jednalo hudební velmoc, o tom rozhodně nemůže být řeč. Když pominu rockery Omega, kteří dali světu kultovní a mnohými převzatý song “Gyöngyhajú lány”, máme tu ještě Sear Bliss, folkaře Dalriada, ale dál ticho po pěšině. Anebo ne? Jak se to vezme. Thy Catafaque je projekt rodilého Maďara Tamáse Kátaie, který však v současnosti žije a tvoří ve skotském Edinburghu. Mám však za to, že každý Maďar, který to má v hlavě v pořádku, by neměl o národnostním ukotvení Thy Catafalque pochybovat, protože kdyby tak učinil, distancoval by se od hudebního tělesa, které na svém aktuálním počinu předvádí divy vpravdě nevídané…

Ale pěkně popořadě. Kdo by čekal, že se za starosvětsky a vznešeně znějícím jménem Thy Catafalque skrývá nějaký nově vzniknuvší pokusný projekt, ten je na omylu. Kapela (dá-li se tak toto těleso nazývat) funguje už více než dvanáct let a na kontě má pět řadových desek, z nichž si každá jedna vysloužila pochvalné reakce fanoušků i kritiky. Na rozdíl od předchozích je však “Rengeteg” plodem skladatelského umu a instrumentální zručnosti jen a pouze Tamáse Kátaie, který veškerou hudbu jak složil, tak i nahrál. Potom je to právě on, kdo si zaslouží vynést na Olymp, nebo alespoň k jeho branám, neboť jak přiblížím na následujících řádcích, “Rengeteg” je vskutku mimořádné dílo…

Proč? Z mnoha důvodů. Tak třeba naprostá originalita. I když by se album dalo přibližně zařadit někam do vod avantgardy a post-blacku, na první poslech je jasné, že nevzniklo v Norsku, kde se obdobným stylům daří velmi dobře. Ta originalita je tak zjevná, že je dokonce možné, že bych i bez jakéhokoli vědomí o původu Thy Catafalque po nějaké době snad dovedl odhadnout, ze které země pochází. Nejednou jsem se totiž přistihl, že celková melodika a nálada alba mi to Maďarsko prostě nějak připomínají. Je to tak, ať už to zní sebevíc směšně – obzvláště s přihlédnutím ke skutečnosti, že je album nazpíváno kompletně v maďarštině. A to je další plus. Čím dál tím více totiž oceňuji nahrávky, jejichž tvůrci přistoupí k použití rodného jazyka. Pokud je totiž sama hudba dobrá, neanglické texty dodají celku na přitažlivosti. Thy Catafalque pak budiž zářným příkladem, jak skvěle to může dopadnout. A když už tu opěvuji originalitu alba, nemohu nezmínit kytaru a klávesy. Jejich zvuk v kombinaci s občas použitým lehce ambientním samplem působí dokonale odlišně od všeho, co jsem doposud slyšel, a to si troufám tvrdit, že jsem toho neslyšel málo. Přidejte skvělý Tamásův vokál, jehož barva rovněž vykazuje notnou dávku svébytnosti, a máte album, v němž se snoubí všechny předpoklady pro fenomenální úspěch a dost možná i status legendy.

Ale i když předpoklady slibují zázraky, ne vždy na ně dojde. V případě “Rengeteg” se však není třeba obávat, protože tady se všechny dobré fragmenty poskládaly ve zcela fenomenální celek. Vezměte si obsah předchozího odstavce a pak si zkuste představit, že se všechno v něm obsažené promítlo do deseti skladeb, z nichž nejsou dvě stejné. Jste z toho trochu zmatení? Pak vězte, že “Rengeteg” není klasické album, na kterém je k nalezení nějaká ta vypalovačka, balada a epické finále. Asi nejbližší realitě bude, když album přirovnám k příběhu, který je vyprávěn samotnou hudbou a její postupnou proměnou. Jak to vypadá v praxi? První skladba “Fekete mezők” působí jako jakési intro z vypravěčovy současnosti. Následuje razantní změna a vlastní příběh se začíná odvíjet na necelých osmi minutách, které náleží skladbám “Kel keleti szél” a “Trilobita” – až bych řekl v optimistickém duchu. Vrcholem optimismu je skladba číslo čtyři – lyrická, něžná a fantasii jitřící “Kő koppan”.

Dále však ona radost čím dál tím více ustupuje jakési plíživé temnotě. Následující skladby tak představují gradující ticho před bouří, které vrcholí v okamžiku, kdy se do pochodového rytmu “Holdkomp” ozve hlas, který poznají ruští pamětníci druhé světové války. Takto zněl z rádií rozkaz k mobilizaci a naprosto stejným dojmem působí celá skladba. Vzápětí upadá ona pochmurnost a je nahrazena jakýmsi odhodláním, optimismem vojáka, jdoucího na frontu s přesvědčením, že zvítězí a přežije. Následuje však vystřízlivění a jakýsi symbolický pád do kómatu nebo podobného snového stavu vědomí. A finále? Black metal. Ve dvou závěrečných skladbách je přítomna jak temná, tak světlá strana emočního spektra a příběh končí. Jak? Nevím. A vlastně ani nevím, jestli tam nějaký příběh je. Ale i kdyby nebyl, já nejenže ho vidím, já ho vnímám snad všemi smysly. Vedle hudby samotné je pro mě pak asi tím hlavním, co dělá “Rengeteg” tak výjimečným albem…

Myslím, že kdybych chtěl, najdu ještě mnoho komplimentů, které bych mohl Tamásovi Kátaiovi za tak fenomenální dílo složit. Ve světle přecházejících řádků se to však jeví jako bezpředmětné. Kdo se nechá touto recenzí přemluvit k poslechu, ten dříve či později propadne, a kdo ne, toho by ani další ujištění asi nepřesvědčila. Jedno je však jisté. “Rengeteg” je naprosto fenomenální deska, v níž nachází “Róka hasa rádió”, tedy předchozí počin Thy Catafalque, důstojného nástupce. Pokud jste jen trochu ochotni naslouchat neortodoxní a skutečně jedinečné hudbě, “Rengeteg” je pro vás jasná povinnost. Povinnost, která se dost možná stane posedlostí…

Další názory:

Jsou věci, o nichž se prostě nediskutuje – slunce je žluté, tráva je zelená a Maďaři (resp. Maďar) Thy Catafalque po excelentním “Róka hasa rádió” stvořili další famózní klenot. “Rengeteg” je vskutku nádherná věc, opravdu, deska úžasná, že by toho člověk o ní chtěl napsat tolik, že ani neví, kde začít – možná to bude tím, že je to nahrávka, o níž by člověk mluvit ani neměl, spíš by ji měl oslavovat neustálým poslechem každý den, včera, dnes i zítra, pořád, dokola, znovu a ještě jednou až donekonečna. Alespoň já to tak praktikuji – snad už měsíc “Rengeteg” poslouchám doslova každý den, vlastně i několikrát denně, sice jsem to nepočítal, ale věřím, že minimálně takovou padesátku (ale spíš o dost víc, nechci ovšem zbytečně přehánět) poslechů jsem tomu již dal – a přesto nemám dost a chci ty unikátní skladby slyšet znovu a znovu. Nestává se mi to často, ale u nejnovějšího výtvoru Thy Catafalque se mi nedostává slov, věřím však, že mé nejvyšší možné hodnocení bude dostatečně výmluvné samo za sebe. Kdo tvrdí, že v roce 2011 už nevzniká výjimečná hudba, ten by se měl uráčit poslechnout si “Rengeteg”!
H.

Thy Catafalque jsem si oblíbil s jejich třetím albem “Tűnő idő tárlat”, bylo to však až následující “Róka hasa rádió”, kterým si mě tato maďarská kapela omotala kolem prstu. Thy Catafalque oplývají opravdu originálním zvukem, který jsem zatím neslyšel u žádné jiné kapely. Jejich hudba zní velmi zasněně, v některých pasážích skoro relaxačně. Vždy vám však alespoň náznakem dává najevo, že pod elektronickou slupkou tepe kytarové srdce, které může kdykoliv převzít řízení. Ty jemnější, elektronické pasáže, se mi však na hudbě Thy Catafalque líbily nejvíce. Obě předchozí alba oplývala silnou dvacetiminutovou skladbou, v jejímž středu dřímal opravdový elektronický klenot. Nejdelší skladbou na “Rengenteg” je “jen” čtrnáctiminutová “Vashegyek” a už to mě naplnilo nejistotou, přestože k ní nebyl nejmenší důvod. A bohužel musím prohlásit, že ona nejistota byla zčásti oprávněná. Sebevíc se ovšem snažím pochopit proč, tím víc zjišťuji, že vlastně nevím. Vše je, jak má být, Thy Catafalque stále hrají naprosto unikátní hudbu a navíc znějí o zase o kus vyspěleji. Autor veškeré hudby, nedoceněný génius Tamás Kátai, na “Rengenteg” posunul svou tvorbu opět o něco dále. Elektronické a kytarové části jsou lépe propojené a častěji než kdy dřív se spíše překrývají, než aby se střídaly. Jenže já se do něj jednoduše nemohu dostat a při poslechu se na něj nejsem schopen soustředit tak, jak to šlo s minulými alby. Ty si mou pozornost jednoduše vynutily, aniž bych chtěl. Nenechte se zmást, “Rentgenteg” je pořád jedním z nejlepších alb roku a hudba na něm dosahuje úrovně, na jakou se 99,99 % kapel nikdy nevyšplhá. Jenže já čekal víc.
Zajus