Timo Tolkki's Avalon - Angels of the Apocalypse

Timo Tolkki’s Avalon – Angels of the Apocalypse

Timo Tolkki's Avalon - Angels of the Apocalypse
Země: Finsko
Žánr: symphonic power metal
Datum vydání: 16.5.2014
Label: Frontiers Records

Tracklist:
01. Song for Eden
02. Jerusalem Is Falling
03. Design the Century
04. Rise of the 4th Reich
05. Stargate Atlantis
06. You’ll Bleed Forever
07. The Paradise Lost
08. Neon Sirens
09. High Above of Me
10. Angels of the Apocalypse
11. Garden of Eden

Hodnocení:
Kaša – 3/10
H. – 2,5/10

Průměrné hodnocení: 2,75/10

Odkazy:
facebook / twitter

Je obrovská spousta alb, u kterých můžete bez vyslechnutí jediné ukázky alespoň obecně popsat, jak budou znít, ale pak je tady skupina alb, která můžete takto dopředu popsat téměř do nejmenšího detailu. Nenechte se zmást tvrzením, že každý umělec se snaží vytvořit si svůj jedinečný zvuk a poznávací skladatelský rukopis, který brousí klidně celý život a pak už jej pouze leští a nemá tak důvod opouštět své těžce získané pozice. Jako jo, je to sice do jisté míry pravdivé, ale ne vždy to výše uvedené omlouvá. Timo Tolkki byl jedním z těch druze jmenovaných. Jeho kytarový power metal ještě v řadách Stratovarius je žánrový pojem a základní jednotka pro měření dobrého, ale pak jako by se v něm něco zlomilo a svými odchody a následnými návraty se proměnil ve figurku, která se víc než jako muzikant hodí jako karikatura sebe sama.

Nebudu vyjmenovávat všechny držkopády, kterými si prošel na poli sólových a jiných hudebních aktivit, ale aktuální projekt Timo Tolkki’s Avalon měl být jakousi sázkou na jistotu a odpovědí na Sammetovu Avantasii. Náplní měl být epický příběh, spousta hostů, velkolepé aranže, mohutné refrény a já nevím co všechno se hodí pro popsání toho, co Tolkki zamýšlel. A v tom je ten kámen úrazu. Zamýšlel. První album “The Land of New Hope” bylo diplomaticky řečeno špatné. Ať se na mě nikdo nezlobí, ale až na pár výjimek byl epický pokus spíše prázdným výkřikem do tmy, kde bylo všechno nablýskané, rádoby velikášské, ale v hloubi to bylo obyčejné power metalové album se symfonickým nádechem, avšak hudebními nápady čistý průměr až podprůměr. Ovšem nejspíš se to prodávalo dobře, takže po loňském debutu je nutné kout železo, dokud je žhavé, a Tolkki tak přispěchal s novinkou “Angels of the Apocalypse”, na níž platí to, co padlo v úvodu. Je to totiž jedno z těch alb, u kterých můžete úplně přesně říct, jak bude znít v celé své délce.

Výrazně se sice obměnil seznam vokálních hostů, ale jádro je stejné. Oproti minulejšku ubylo prostoru pro Elize RydAmaranthe a přibylo vokálů pro nové tváře Floor Jansen (Nightwish, ReVamp) a Simone Simons (Epica), které jsou určitě logičtější volbou do podobně laděné hudby. Fabio Lione (Rhapsody of Fire) se naproti tomu stal hlavním mužským představitelem za mikrofonem a nahradil celkově nevýrazného Roba Rocka. Toť vše. Tedy, to jsou takové ty hlavní změny, v nichž se “Angels of the Apocalypse” liší od svého předchůdce. Jinak Tolkki sází na osvědčené postupy a dokonce i zvuk mi přijde takřka totožný, jen naladěný směrem víc ke klasickému metalu, což lze přisuzovat i volbě zpěváků. Jejich výkony jsou koneckonců tím hlavním, co mi na desce přijde vyloženě zajímavé a poutavé. Fabio Lione se vytáhl hlavně v druhé “Jerusalem Is Falling”, která je jinak obyčejnou heavy metalovou hymnou. Floor Jansen se mi nejvíce líbila v “You’ll Bleed Forever” a klipové “Design the Century”, čímž neříkám, že skladba jako taková je dobrá, protože pompézní aranže a chorály jako by se vytratily z posledních alb Nightwish.

Při výčtu vyloženě povedených skladeb bychom mohli pomaličku přejít k závěru recenze, protože si nemůžu pomoct, ale krom “Jerusalem is Falling” se mi líbí už jen ostřejší “Rise of the 4th Reich” s jako vždy neotřelým Davidem DeFeisem (Virgin Steele) u mikrofonu, velmi chytlavá “You’ll Bleed Forever” a hard rocková klasika jménem “Neon Sirens” se Zakem Stevensem (Circle II Circle) v roli hlavního zpěváka. To záporů by bylo daleko víc a téměř vždy bychom jako u hlavního problému skončili u skladatelské stránky, protože chytlavé blbosti jako “Design the Century” jdou mimo mě, plytké balady “The Paradise Lost” a “High Above of Me” nemají naprosto nic, čím by mě dokázaly překvapit, a při jejich poslechu jsem se upřímně těšil na konec. O roztahané “epické” titulce, která baví jen díky vokální spolupráci všech hlavních zúčastněných hvězd, ani nemluvě. Když už se začne něco dít a přijde povedený moment, jako ten v šesté minutě, tak je záhy vystřídán zklidněním a poklidnou pasáží s piánem, která však nemůže trvat věčně, protože dle všech žánrových pouček musí takováto kompozice končit za zvuku sborů a orchestru, což platí i zde. Prostě vše průhlédné jak sklo.

Já vím, že v mém hodnocení hraje nemalou roli fakt, že symfonickému metalu vyloženě neholduji a krom opravdu velkých jmen jako Nightwish, Within Temptation nebo starých Rhapsody a Therion mi tahle hudba nic neříká, ale ať se na “Angels of the Apocalypse” snažím dívat sebevíc nekriticky a bez předsudků, tak si nemůžu pomoct, ale to album je obyčejný blábol, který si nezaslouží víc než jeden poslech. Při tom druhém už beztak i ti opravdu pravověrní poznají, že Tolkki stále nemůže najít dříve ztracenou pohodu a servíruje velké kýčovité neforemné nic, akorát je to podávané na zlatém podnose, takže řada lidí nabude dojmu, že je všechno v nejlepším pořádku. Ale není. Sice to není tak špatné, jako “Saana – Warrior of Light, Part 1: Journey to Crystal Island”, ale letošní počin “Avalonu” nesahá ani tomu nejhoršímu od Stratovarius (eponymní album z roku 2005) po kolena. Za sebe říkám: ruce pryč.


Další názory:

Na to, že by měl Timo Tolkki stále ještě být jedním z největších jmen na power metalové scéně, tak po svém odchodu ze Stratovarius vydává tak neskutečné sračky, že by mu měl někdo soudně zakázat přibližovat se k jakýmkoliv hudebním nástrojům a nahrávacím studiím. “Angels of the Apocalypse” je prostě… no, naprostý blábol. V nejeden moment jsem si připadal, jako kdybych poslouchal nějakou lokálku, ne muziku od chlápka, který má být vlastně něco jako legenda svého žánru. Většinu stopáže vyplňuje naprosto generická rádoby epická nuda, kterou nedokážou zachránit ani slušné výkony početné řádky hostujících vokalistu. Od začátku do konce je “Angels of the Apocalypse” naprosto průhledné a předvídatelné, slušnější nápady aby člověk hledal lupou (třeba rozjezd “Design the Century” je na pohodu, jako jeden z mála), a aby toho náhodou už takhle nebylo dost, navrch nesmí chybět dvě naprosto příšerné patetické balady “The Paradise Lost” a “High Above of Me”, které jsou tak špatné, že jsou ještě o třídu horší než všechno okolo. Být “Angels of the Apocalypse” ještě o kousek blbější, tak už by to bylo na úrovni A Hero for the World (kteří se mohou oficiálně pyšnit titulem první kapely, jež od nás kdy dostala 0/10)…
H.


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.