Země: Německo Žánr: avantgarde black metal Datum vydání: 3.2.2017 Label: I, Voidhanger Records Tracklist: 01. Ebne Graun Hrací doba: 46:22 Odkazy: web K recenzi poskytl: I, Voidhanger Records

Todesstoß je jméno, okolo něhož jsem už delší dobu kroužil a výhledově jsem vždy plánoval se na jeho hudbu postupně podívat. Až doposud se tak ale nestalo, ačkoliv mi cosi říkalo, že tohle by mohla být záležitost přesně pro mě. Lákadlem byl zejména příslib netradičního a avantgardního přístupu k black metalu, který doplňoval i dobrý dojem z velmi zajímavých obálek (to nesměřuji ani tak k aktuálnímu „Ebne Graun“ nebo k předchozímu „Hirngemeer“, jako spíš k surrealistickým výjevům na nahrávkách jako „Unverweslich“, „Todesstoß“ či „Würmer zu weinen“).

No, asi už tušíte, k čemu má tohle směřovat. Až donedávna tomu okolnosti ještě nechtěly (což chápejte jako eufemismus pro sdělení, že jsem brutálně líné hovado a sral jsem na to), ale tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne, a pomyslné ucho se utrhlo nyní s „Ebne Graun“. Tak pojďme na věc.

Hned na začátek musím říct, že „Ebne Graun“ svým způsobem skutečně je dost zvláštní deska. A tím určitě nemám na mysli holý fakt, že se zde nachází jediná píseň, jejíž délka přesahuje třičtvrtěhodinku. Samozřejmě, že i tohle je asi do jisté míry zajímavé, ale ta zvláštnost pořád pramení především z hudební stránky. Kolem nahrávky se prostírá opar dekadence plynoucí z opilých, líně se převalujících kytarových linek. Ty mnohdy působí skoro až ledabyle či dokonce „amatérsky“, ale něco v sobě mají a nelze je setřást. Za své ostatně mluví i to, že mnohé motivy se v průběhu kompozice třeba i několikrát rozplynou a posléze zase vrátí, ale nuda se nedostavuje. Ani s takhle vysokou délkou jedné (a jediné) stopy ne.

Tím ovšem arzenál „Ebne Graun“ nekončí. Ztrápený vokál blížící se na dohled depresivnímu black metalu ještě není něco, co by vás výrazněji zarazilo, ale pasáže, které se dotýkají například psychedelického rocku nebo folku, už jsou jiné kafe, o nemalém počtu dalších motivů, co se tu a tam jen na chvíli mihnou, ani nemluvě. Celé je to sympaticky šibnuté a vyšinuté, což myslím jako pochvalu. Je vidět, že Martin Lang, jenž za Todesstoß stojí jakožto hlavní persóna a mozek, není svázán standardními provařenými žánrovými postupy. Což samozřejmě také myslím jako pochvalu.

Nakonec ani netrvá příliš dlouho, aby člověku došlo, že „Ebne Graun“ určitou zajímavost prostě upřít nelze – k tomu dojde již při úvodních posleších. Pak ale nastává období jakési nejistoty, kdy se člověk nemůže rozhodnout, co je „Ebne Graun“ vlastně zač a jak se k němu postavit. Místy ta kytara zní opravdu divně a lacině, na jednu stranu i díky lehce zašpiněnému zvuku, jenž to ale na druhou stranu i tahá nahoru. Jenže poslech baví, a tak jsem ono kruciální rozhodnutí, jestli se mi to teda vlastně líbí nebo nelíbí, vždycky odložil zase na příště. A to až do doby, dokud si mě nahrávka přece jenom nedokázala podmanit.

Vycítit zajímavost je lehké, „Ebne Graun“ první drápky zasekne velmi rychle, ale na plné docenění si album prostě žádá čas. Máte-li ho a dojde-li k naladění na stejnou vlnovou délku, na níž Todesstoß vysílá, pak se jedná o parádní záležitost. Nikoliv geniální a fenomenální, rozhodně však poutavou a ne úplně tradiční. Cosi tam pod povrchem tiše dřímá a navozuje posluchači pocit nervozity, jehož se nejde zbavit a díky němuž deska „žije“ i dlouho poté, co se počet společných dostaveníček vyšplhá na dvouciferné hodnoty. A to není málo. To vůbec není málo.

První setkání s Todesstoß tedy dopadlo hodně dobře. Nebyl to takový ten případ, kdy vás to chytne hned, ale to lze z jistého úhlu pohledu považovat za další plus. Vždyť někdy je cílem sama cesta. Každopádně, Todesstoß mě má, budu se těšit na průzkum minulosti.