 |
| Země: Švýcarsko Žánr: black / death / doom / gothic metal Datum vydání: 23.3.2010 Label: Century Media Records Tracklist: Hodnocení: 10/10 Odkazy:
|
Právě vycházející „Eparistera Daimones“ je sice debutem Triptykon, přesto bych se nebál označit tuto kapelu za legendární. Jak je to možné? Odpověď není těžké najít – stačí jen letmo prohlédnout sestavu a máte jasno. Triptykon je totiž skupina založená nikým menším než samotným Thomasem Gabrielem Fischerem, který je jednou z nejdůležitějších persón extrémního metalu. K odkazu jím vedených legendárních formací Hellhammer a Celtic Frost se dodnes hlásí cca 90 % všech black- a deathmetalových kapel. Triptykon byli zformování potom, co se Fischer rozešel se zbytkem Celtic Frost a následném rozpadu.
Na „Eparistera Daimones“ byl použit rovněž materiál, jenž byl původně určen pro nástupce „Monotheist“, jediné nahrávky, kterou Celtic Frost po svém znovuobrození v novém miléniu vydali. A je to znát. „Eparistera Daimones“ totiž pokračuje v relativně podobných kolejí, aniž by však opakovala v minulosti vyřčené věci. Jenže ono pokračování v cestě nastolené „Monotheist“ v tomto případě rozhodně není nevýhodou, protože – při vší úctě ke kultovním starým počinům – právě tento opus byl tím nejlepším, co kdy Celtic Frost vydali, a také – a to myslím bez jakékoliv nadsázky – jednou z nejlepších nahrávek, které kdy vznikly. A o „Eparistera Daimones“ musím prohlásit to samé…
„Eparistera Daimones“ má totiž neuvěřitelnou sílu. Zapomeňte na všechny pochvaly, které jsem tu letos napsal o jakékoliv jiné skupině nebo desce, tohle je ALBUM ROKU. Fischerova hudba je zdánlivě jednoduchá, ale jenom zdánlivě, je v ní totiž něco výjimečného a nepopsatelného, co z ní činí nenapodobitelnou záležitost. Něco navíc oproti veškeré jiné hudbě, něco, co se nedá vyslovit, co se musí slyšet.
„Eparistera Daimonesx“ je obludná nahrávka. Obludná a monstrózní. Obrovská černá díra schopná pohltit vše živé. Je v ní cosi majestátního a neuchopitelného. Atmosféra je podobná oné chladné prázdnotě, která vyvěrá rovněž z děl H. R. Gigera, ne nadarmo je to právě jeho obraz „Vlad Tepes“, jenž zdobí obálku „Eparistera Daimones“. Giger a Fischer. Dva výjimeční umělci. Ti se hledali, až se našli. Oba vyjadřují ty samé sugestivní a nestvůrné pocity, jeden sochami a obrazy, druhý hudbou.
Hned s úvodní kolosální kompozicí „Goetia“ začíná něco, co nemá obdoby. Dílo, které boří světy. Už jen ty názvy hovoří za vše. „A Thousand Lies“ („Tisíc lží“). „Abyss Within My Soul“ („Propast uvnitř mé duše“). Z nich přímo dýchá ta mohutnost. Zde veškerá přirovnání selhávají. Skvost vedle skvostu. Jediná skladba nemá chybu. Každičká jediná vteřina tohoto veledíla se rovná něčemu dokonalému.
Hned s prvními pomalými mrazivými riffy „Goetia“ vás vtáhne ta temně surrealistická atmosféra, jakou jinde nenaleznete. Můžu tu vyjmenovat klidně celý tracklist – úvodní 11minutový chaos, zatěžkanou „Abyss Within My Soul“, sugestivní a nádherně gradující „In Shrouds Decayed“, rychlejší „A Thousand Lies“ – všechny mají své pevné místo, účel a význam. Dokonce i mezihra „Shrine“ má své opodstatnění.
Čím déle desku člověk poslouchá, tím víc jej vtahuje do svých hlubin. Napětí roste doslova geometrickou řadou a lehce experimentálnější závěr už je jako výbuch supernovy. Stačí vzpomenout jen „Myopic Empire“, která předvádí opět něco úplně jiného. Excelentní vokály, geniální klavírní intermezzo, z něhož běhá mráz po zádech. Není co dodat. Předehrou před tím nejabsolutnějším je uhrančivá „My Pain“, která svým pojetím může matně připomenout takovou „Drown in Ashes“ z „Monotheist“. Konec všeho však nastává s 20minutovou „The Prolonging“. Já nemám co dodat, neznám dostatečná superlativa, která by něco takového vystihla.
Opus nade všechny opusy. Veledílo nade všechna veledíla. Tady slova nestačí, 10 bodů je málo pro něco takového. Legenda zůstává legendou a na jménu, pod kterým tvoří, nesejde. Celtic Frost, Hellhammer anebo Triptykon, na tom nesejde, Tom G. Warrior je génius jako málokterý další a to mi nikdo nevymluví. Kdo „Eparistera Daimones“ neslyšel, jako by nežil.
P. S. Pozornost věnujte rovněž stejně skvělým, lahůdkovým textům!
Podobné články
18.5.2014 Triptykon – Melana Chasmata Recenze
15.11.2010 Triptykon – Shatter Recenze
21.9.2017 Spectral Voice – Eroded Corridors of Unbeing Recenze
24.9.2017 Morguenstern – Праздник смерти Minirecenze
15.9.2017 Nephilim’s Howl – Through the Marrow of Human Suffering Recenze
16.9.2017 Vesicant – Shadows of Cleansing Iron Recenze
H. nám zase dostal psycho náladu, a tak nám označil to to album za skvost. :P
To se stává…ale aspoň vím, že když H. něco ohodnotí 10/10 tak to nemusim poslouchat:-D
Tss, co to slyšim? Jestli tohle neni kvalitní muzika, pak už nic. O hodně přicházíte, chlapi…
To je zcela normální trend posledního desetiletí, že když nějaké album dostane vysoké hodnocení, tak to z 95proc znamená SHIT :-! St.Anger dostávalo taky 9/10, A-Lex od Sepultury, což je neskutečnej odpad, to samý..atd atd. Ve Sparku toto bylo, a možná ještě je, v každém čísle – svěřili nějaký psycho album psychorecenzentovi, aby byla prdel zřejmě:) Bohužel dnes už vůbec nelze dávat na tydle pisálky, pro případnou koupi alba :-? PS: Nedávno tu taky něco dostalo 10/10 a ač posloucham hudbu od klasiky po grind, tak sem si to pustil ,trošku natěšen, ale opravdu se tomu nedalo říkat hudba. Je vskutku zajímavé, jak většině recenzentům stačí hodnotící škála od 7 do 10/10 :) přitom hudba už se pár let netvoří nikterak dokonalá. Poslední pěkný album bylo např. Wrath od LoG, pak široko daleko zpázky,dopředu nic:/
Takže když něco dostane hodnocení 9 je to shit, a když 1 nebo 2 tak je to dobrý album? Wow, tak to abysme obrátili hodnocení… Nad hodnocením Sparku občas zůstává rozum stát (ale abychom jim nekřivdili – ne vždycky, viz třeba zrovna Triptykon naprosto zaslouženě jako deska měsíce), jenže my nejsme Spark. Když já dám něčemu 10, je to na 10. Když si to spočítáš, tak za tu dobu, co Sicmaggot funguje, tu nejvyšší hodnocení padlo tuším 3× včetně tohohle. Už jen to svědčí, že my tu tak vysoký hodnocení do větru neházíme…
Desítka znamená, že je to výborná muzika, ne že se nutně musí líbit každýmu, stejně tak jako album s hodnocením dejme tomu 1 nemusí být pro každýho výtěr ze záchodový mísy…
pro H.: Jo však máš na to právo. Recenze je čistě subjektivismus,nic více:-) Já jen, kdybych recenzoval, tak 10/10 mám za něco co se rovná nebo blíží legendárním albům historie hudby v daným žánru. Taky mi přijde, že se dneska hodnotí zejména umění ovládat nástroje, než celkový album a přínos pro hudbu, proto kdejaká šílenost dostává 8-10/10. Navíc 10/10 by pro mě taky znamenalo, že to fakt můžu, a nejšpíš budu, poslouchat po zbytek svýho života. Ale třeba ty to tak teď máš, že Triptykon už tě nikdy neopustí :-) PS: Jinak za tento blog určitě dík, je v poho celkově (s výběrem novinek zejména) Zdarec,Honza
“Rovná nebo blíží legendárním albům historie hudby v daným žánru” a “poslouchat po zbytek svýho života”… tak přesně tyhle věty na “Eparistera Daimones” sedí na 100% :-)
pro H.: Wau, to si to asi i pustim…… :-D
No, pokud ti něco říká pořádná oldschoolová muzika, tak se ti tohle nemůže nelíbit :-)
Triptykon opravdu není můj šálek kávy ( poslouchám spíše vjeci typu kanadských Portal, Opus Däi, Karnivool, Prisma etc… )nicméně s recenzí musím souhlasit jelikož ve svém ranku nemá konkurenci. Osobité, plné napětí a skladatelsky opravdu propracované.
To Johny : St. Anger je dle mého snaha o posun někam od shitů Load a Reload. Připomíná mi to něco podobného jako Kraetor a Renewal, které fanoušci taky nedokázali skousnout a přitom je to skvost.