Země: Norsko Žánr: gothic / symphonic metal Datum vydání: 25.8.2010 Label: Napalm Records Tracklist: 01. Year of the Rat 02. Protection 03. Patriot Games 04. The Passing 05. Exile 06. Sirens 07. The Emerald Piper 08. Vulture 09. Amnesia 10. Magical Fix 11. Illumination Hodnocení: 7/10 Odkazy: web / facebook / twitter

Tristania si od minulého dlouhohrajícího počinu „Illumination“ z roku 2007 prošla něčím, co jistě není příjemné pro žádnou kapelu. V rozmezí pouhých tří, čtyř let došlo k obměně takřka kompletní sestavy – vydání „Illumination“ v současné Tristanii zažili pouze dva členové, zbytek je kompletně nový, což v podstatě znamená změnu na postu kytaristy, baskytaristy, bubeníka a hlavně i změnu citlivém postu zpěváka a zpěvačky. A právě o poslední zmiňované se toho namluvilo nejvíce. Tristania totiž podobně jako spřízněná Sirenia zalovila na jihu Evropy a ze slunné Itálie si vytáhla jistou Mariangelu Demurtas, pro níž je, stejně jako i pro zbytek nováčků, právě vycházející „Rubicon“ debutem v řadách skupiny.

Hlavní otázka je tedy vcelku jasná – jak moc se díky personálním rošádám zahýbala také hudba samotné kapely. Celkem kupodivu to nijak drastické není. Jistý vývoj sice s „Rubicon“ cítit je, ale že byste nepoznali, že jde o tu samou skupinu? To se myslím si nestane. Většina „změn“ se tak podle mě netýká ani tak změny stylu jako spíše samotné povahy nového materiálu, který mi tentokrát i přes nejednu pomalejší věc přijde více uvolněnější a odvázanější. Velký podíl na tom má hlavně úvod desky, který působí opravdu svěže. Prsty v tom nepochybně má samozřejmě i projev temperamentní nové zpěvačky z horkokrevného jihu, jejíž vokál oproti Vibeke Stene působí mnohem energičtěji.

Těžko říct, jestli má novinkový „Rubicon“ šanci dosáhnout na mety kvalit dávných opusů „Widow’s Weed“ nebo „Beyond the Veil“, to případně ukáže až čas, co však lze říci s jistotou už nyní, je to, že Tristania i přes značnou obměnu sestavy dokázala stvořit desku kvalitní. Možná se nejedná o nějaký velký milník, ale o velmi příjemnou nahrávku bezesporu jde, a to prosím i pro nepříznivce gothicmetalového žánru (jako jsem já, jen tak mimochodem). Je ale nutné případného neznalého posluchače důrazně upozornit, že Tristania, ačkoliv je škatulka gothic metal jejich tvorbě nejbližší, nemají zhola nic společného s nějakými Nightwish, Within Temptation a podobně laděnými spolky. Tristania vždy ve svém žánru platila (a stále platí, to se týká i „Rubicon“) spíše za představitele té progresivnější odnože. Místo přehnané pompéznosti a zaběhnutých klišé pracují tito Norové s v rámci možností neotřelými nápady a neprovařenou hudební strukturou.

Znalce předchozí tvorby Tristanie jistě potěší proklamovaný návrat houslí, které jsou sice dávkovány poskrovnu a s rozvahou (pokud mě sluch nešálí, slyším je celkem ve čtyřech kouscích), ale s o to větším dopadem. Například v „Sirens“ musí člověk trochu své uši napínat, aby je v pozadí vůbec zaslechl, ale na druhou stranu třeba v pomalé „The Passing“ pročísne jejich zvuk vody této skladby opravdu s grácií a postará se tak o jeden z těch opravdu silných momentů, o nichž jsem hovořil v předchozím odstavci. Obdobně působí i střízlivě dávkované klávesy, které hlavně v pomalejších skladbách dělají své.

„Rubicon“ je opravdu propracované z hlediska vokálů, jichž se na nahrávce objevuje celkem šest včetně dvou hostů. Možná to bude způsobeno i tím, že si člověk zvyká na nové hlavní zpěváky (kromě Mary Demurtas se ke kapele na stálo připojil také Kjetil Nordhus, jehož můžete znát kupříkladu z Green Carnation, Trail of Tears nebo In Vain), ale právě zpěv všech zúčastněných je jedna z těch věcí, v nichž „Rubicon“ opravdu vyniká.

Aktuální počin Tristanie mě osobně i po velkém množství absolvovaných poslechů baví, což je rozhodně dobré znamení. A to i když jsem nějaký zarytý fanda jejich muziky nikdy nebyl. Rozhodně je na tom současná Tristania po hudební stránce lépe než jejich krajané, vrstevníci a do jisté míry i styloví souputníci Theatre of Tragedy, jimž se jejich poslední album zrovna nevyvedlo a v současnosti se pomalu chystají „umřít“.

„Rubicon“ jsem sice v recenzi vychválil (a podle mého názoru samozřejmě oprávněně, jinak bych to nedělal), ale jak už jsem jednou řekl, nečekejte zase nějaké převratné dílo. Jedná se „jen“ o desku příjemnou, nenudící a ve stylových mantinelech vlastně i netuctovou. Ale to svým způsobem také není málo. Se zcela klidným svědomím tak mohu skupině udělit velmi silnou sedmičku, aniž bych zapíral, že jsem nepřemýšlel i o osmě. Ale ne, ta sedmička s velkým doporučením odpovídá dle mého názoru lépe. Teď už se do nahrávky můžete s chutí vložit sami a přesvědčit se, že jsem v předchozích řádcích nekecal.