Trivium - The Sin and the Sentence

Trivium – The Sin and the Sentence

Trivium - The Sin and the Sentence

Země: USA
Žánr: metalcore
Datum vydání: 20.10.2017
Label: Roadrunner Records

Tracklist:
01. The Sin and the Sentence
02. Beyond Oblivion
03. Other Worlds
04. The Heart from Your Hate
05. Betrayer
06. The Wretchedness Inside
07. Endless Night
08. Sever the Hand
09. Beauty in the Sorrow
10. The Revanchist
11. Thrown into the Fire

Hrací doba: 57:49

Odkazy:
web / facebook / twitter

Každý rok si poslechnu stovky nových alb a jsem vcelku přesvědčen, že mezi hudebními fanoušky, kteří novou muziku aktivně vyhledávají, bude mé číslo patřit spíše k podprůměrným. Během několika posledních let jsem si hned několikrát položil otázku, proč něco takového vlastně dělám, a odpověď vždy byla stejná: abych našel dokonalé album. Hledat dokonalost je však úkol sisyfovský, a tak není nikdy u konce. Jistě, párkrát do roka se mi poštěstí najít desku, kterou za dokonalou označím, jenže to ještě neznamená, že mi taková bude připadat i za půl roku. I alba, která prošla zkouškou časem, ukazují, jak vrtkavé mohou být pocity vyvolané hudbou, neboť co vám v pondělí přijde jako dílo hodné géniů, vás ve středu nemusí vůbec bavit, přestože o pár dní později to budete opět vynášet do nebes. Láska k hudbě a umění všeobecně je navýsost subjektivní záležitostí.

Vždy mi přišli směšní a poněkud povýšenečtí ti kritici, kteří své hodnocení uměleckých děl považují za objektivní pravdu. Když jsem však uvažoval nad „The Sin and the Sentence“, opakovaně se mi vracela tatáž myšlenka: pokud je něco takového vůbec možné prohlásit, nové album Trivium je, alespoň v rámci metalového mainstreamu jedenadvacátého století, objektivně dokonalé. Vážně jsem se snažil najít alespoň jedinou významnou vadu na kráse, jenže jen s malým úspěchem. Američané vytvořili nahrávku, které se objektivní dokonalosti moderního posluchačsky přístupného metalu blíží na infinitesimální vzdálenost.

Někdy před deseti lety jsem patřil mezi fanoušky Trivium. Metalcorová výbušnost a thrashmetalová techničnost jejich druhého počinu „Ascendancy“ mě zaměstnala na dobrých pár let, bavilo mě i proklínané „The Crusade“, ale byl to teprve „Shogun“, při němž si Trivium sáhli na vrchol. Poté jsem však z kultu kapely vypadl (a je vcelku jedno, zda se změnila jejich hudba či můj vkus) a „The Sin and the Sentence“ bych ignoroval stejně jako tři předchozí nahrávky nebýt nečekaně nadšených recenzí. Jen výjimečně vznikne nad nějakým albem tak silný konsenzus a ještě výjimečněji s ním začnu tak rychle souhlasit.

„The Sin and the Sentence“ se pod kůži zařeže v podstatě během tří poslechů. Při prvním si zapamatujete takřka všechny refrény a dokonce i mnohé sloky. Druhý poslech vám do hlavy vepíše všechna sóla a většinu riffů. Třetí kolo pak vyplní zbylé mezery všeobjímající hrou nového bubeníka Alexe Benta. Osmé album Trivium je jen o něco méně návykové než heroin.

Samotná chytlavost však není dostatečným původcem dokonalosti, za tou stojí souhra více vlastností. Už dlouho jsem například neměl tak příjemný pocit, že poslouchám opravdu tvrdou a agresivní hudbu. Ne, nezbláznil jsem se a Trivium nezačali hrát technický death metal, důležité je zde ono spojení „příjemný pocit“. Ty nejtvrdší momenty alba jsou dost ostré na to, aby ve vás vyvolali dojem autentické nasranosti, a přitom do uší kloužou stejně snadno jako dotace do Agrofertu. Právě ono propojení drsného s příjemným je něco, co mi v moderním metalovém středním proudu velice chybí a na „The Sin and the Sentence“ si to užívám dosytosti.

Dále je zde hráčská virtuozita. Není žádným překvapením, že dvojice Matt Heafy a Corey Baeulieu patří mezi výborné kytaristy. Na novince je tato stránka maličko upozaděná, neboť techničnost hraje až druhotnou roli za melodičností, přesto ve mně však každé sólo na albu vyvolává chuť odložit kytaru do kouta a už nikdy na ni nesáhnout. Heafy se navíc během těch několika let, při nichž jsem Trivium ignoroval, stal výborným zpěvákem. Jeho řev je výtečný, ovšem hlavní je samozřejmě čistý zpěv, a v tom se za posledních deset let zlepšil dramaticky. Na „The Sin and the Sentence“ mi hned několikrát připomněl Coreyho Taylora a to je opravdu vysoká meta. Baskytara Paola Gregolettta je také exemplární, i když nedostává příliš prostoru. Přesto je dobře slyšet a občas nadchne drobnou kudrlinkou vloženou mezi jinak víceméně rytmickou hru. Největší šok však přichází zpoza bicí sestavy. Alex Bent je monstrum a jeho schopnost vyplnit každý moment kanonádou úderů je fantastická. Byla to právě Bentova hra, která mě k albu v posledních dnech lákala nejvíce.

Kdo čeká, že nyní přijde mé obvyklé „ale“, po němž vysvětlím, že i přes veškerou chválu je „The Sin and the Sentence“ z toho či onoho důvodu nepovedeným albem, bude zklamaný. I nadále musím totiž hýřit pochvalami. Zvuk alba je precizní, na můj vkus možná až příliš agresivní a orientovaný na perfektní čitelnost, to je však přesně to, co deska vyžaduje. I dramaturgicky je „The Sin and the Sentence“ dobře zvládnuté, skladby jsou uspořádány přesně, jak byste čekali, s agresivnějšími kousky prokládajícími melodičtější skladby, takže oddych přijde vždy v tu správnou chvíli. Navíc ani ambiciózní hodinová stopáž není problém. Tracklist je velice vyrovnaný, byť pár výraznějších kousků se najde. Úvodní titulní skladba je bezvadným prolnutím takřka všeho, co na albu uslyšíte, od nádherného refrénu přes úžasné sólo, až po explozi agrese v závěru. „Other Worlds“ je velkolepá a hymnická, „The Heart from Your Hate“ zase uvěřitelně dojemná. „Betrayer“ začne nekompromisně tvrdě a elegantně zamaskuje postupné změknutí. „The Wretchedness Inside“ připomene zlatou éru Slipknot, „Endless Night“ si zase hezkou instrumentální sekci vypůjčuje z prvních alb Avenged Sevenfold. To nejlepší však přichází až na konec v dlouhé „The Revanchist“ a závěrečném náklepu „Thrown into the Fire“.

Trivium

Drobné a v kontextu alba nepodstatné výtky bych našel jen dvě. V první řadě se zaslouží uznat, že některé písně by snesly mírné zkrácení. Byť téměř všechny motivy na albu jsou povedené, Trivium je někdy opakují víckrát, než by bylo k jejich plnému docenění nutné. Postěžovat bych si mohl i na texty, které jako by vypadly z generátoru náhodných rýmů a jakýkoli (byť jen povrchní) smysl v nich nemá cenu hledat. Považte však, co jsou takovéto drobnosti v porovnání s přívalem superlativ v předchozích odstavcích.

Takže, je „The Sin and the Sentence“ prototypem dokonalosti v hudbě? V jistém ohledu asi ano. Je to moje album roku, desetiletí či rovnou století? V žádném případě. Jak jsem totiž předeslal, v umění jde vždy především o subjektivní vnímání. Nemohu sice najít jediný výraznější důvod ke kritice, přesto se nedovedu zamilovat či alespoň nadchnout. Osmé album Trivium mě baví poslouchat a je klidně možné, že mě neomrzí ani za půl roku (i když o tom pochybuji). Přesto mu něco chybí. Objektivní dokonalost nestačí a já budu asi navždy preferovat jiné nahrávky, jejichž krásu není možné rozebrat a kousek po kousku popsat. Takové, které mají své nedostatky a i přes ně dovedou okouzlit i po stém poslechu. Před Trivium však smekám, předčili naprosto veškerá očekávání.


4 komentáře u „Trivium – The Sin and the Sentence“

  1. Neposlouchal jsi to s vypnutým zvukem nebo tak něco? :D Jsem pustil jeden klip a přišlo mi to fest nudný…

    1. Tak pro tebe to zrovna není. Je to oddychovka, to samozřejmě, ale fakt dobře udělaná. Bojím se, že to nebude mít příliš dlouhou životnost, ale zatím mě to pořád baví :D

  2. No konečne recenzia na niečo čo je blízke môjmu metalovému srdiečku :)) Trivium vydali fantastický album, ktorý sa mimoriadne podaril. Naposledy bol takto podarený snáď Shogun (resp. In Waves, ktorý takisto bezvýhradne milujem). Jediné čo ma zo začiatku naštvalo, bol len obal – to som si myslel, že je to snáď vtip. Ale všímavý poslucháč, ktorý si album poctivo kúpi a preštuduje booklet zistí, že takáto maľovka je ku každému textu a akokeby vystihovala podstatu danej pesničky. Vcelku milá maličkosť :)

    1. Trivium mám dnes spíš ve škatulce “Spotify stačí”, takže jsem booklet neviděl. Kažodpádně ale mám přesně opačný názor, ten minimalistický obal se vcelku líbí. Když se podívám na všechna alba Trivium, tak mi každopádně sedí nejvíc. Ještě jakžtakž jde “In Waves”, zbytek mě vůbec nebere, naopak třeba takové “The Crusade” je fakt kýč :)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.