Země: Faerské ostrovy Žánr: folk metal Datum vydání: 13.9.2013 Label: Metal Blade Records Tracklist: 01. Blood of Heroes 02. Mare of My Night 03. Hel Hath No Fury 04. The Lay of Our Love 05. Nation 06. Another Fallen Brother 07. Grindavísan 08. Into the Sky 09. Fánar Burtur Brandaljóð 10. Lady of the Slain 11. Valkyrja 12. Where Eagles Dare [Iron Maiden cover] 13. Cemetery Gates [Pantera cover] Hodnocení: Skvrn – 6,5/10 H. – 6/10 Průměrné hodnocení: 6,25/10 Odkazy: web / facebook / twitter

Patrně každý alespoň částečně sledující dnešní metalové “trendy” zavadil o vikinskou stálici Týr. Popularita tohoto válečného dnes již tria (za škopky se usadil hostující George Kollias z Nile) strmě narůstala především díky smlouvě s Napalm Records, kteří z Faeřanů udělali dobře se prodávající se jméno. A přestože Faerské ostrovy nejsou starému kontinentu příliš vzdálené, ostrovní původ kapele v popularitě rozhodně pomohl. Žádné Švédsko nebo Norsko, to už tu několikrát bylo, ale Faerské ostrovy a přesto Vikingové, to se muselo prodávat samo. Nebo ne? Dala by se vést dlouhá debata o tom, zda si kapela vydobyla své místo především díky hudbě, nebo se jen svezla na vlně jako mnozí jiní. I když jsem si jist, že se v metalových kruzích objevuje obrovský počet skupin, jež by Týr hravě strčily do kapsy, i přes svou velkou oblíbenost mají Faeřané něco do sebe a nejsou pouze prachbídným produktem.

“Valkyrja” je první deska, kterou zaštiťují Metal Blade Records, pod jejichž křídla spadají také švédští, ještě lépe se prodávající Amon Amarth. A právě Týr a Amon Amarth pojí spousta společných znaků. Tak především, obě kapely se vezou na stále rostoucím hladu po severském viking metalu. S poptávkou a tlaky vydavatelství souvisí i neustálé skládání materiálu vytvářeného ve stresu, hlavně, že se deska prodává, a nějaký posun vem čert. Naštěstí je tu jeden zásadní rozdíl, zatímco novinka “Deceiver of the Gods” kolegů-Vikingů Amon Amarth je nudná, až to bolí, “Valkyrja” je docela slušná. Ano, nová deska neoplývá originalitou, ale u Týr lze zaznamenat posun, což je u Švédů takřka nadlidský úkol.

Týr pokračují v nastoleném trendu, zrychlují a od pomalejšího progresivnějšího pojetí dnes již s jistotou dosáhli power metalové škatulky. V tomto směřování kapele pomáhá zřetelně odlehčenější zvuk, který je (samozřejmě) úplně v pořádku. “Samozřejmě” v závorce proto, že i dnes jsou gigantické vydavatelské společnosti schopné vypustit desku s totálně zpraseným soundem, viz letošní “Labyrinth” od Fleshgod Apocalypse. Kdo by to řekl, ale na finálním výsledku “Valkyrja” má zvuk nesmírně velkou roli. Kytary jsou rychlejší, hbitější a nejsou tak zatěžkané jako na dřívějších počinech. Upřímně se mi nová tvář kapely líbí víc. Jistě, hudba Týr nikdy nebyla přítěží pro mozkové závity, ale “Valkyrja” je pro posluchačovo ucho ještě mnohem stravitelnější. Nutno dodat, že to není na škodu.

Týr mají navíc někoho, kdo kapelu zásadně odlišuje od ostatních a dělá ji jasně rozpoznatelnou, vokalistu Henriho Joensena. Jsem si jist, že právě Joensenův vikinsky znějící zpěv kapele neuvěřitelně pomohl. Opět si dovolím rýpnout do zmiňovaných Amon Amarth. Zatímco vokál švédského obra Johana Hegga se nese vytrvale již dvacet let v jedné poloze, Joensen se dokáže skladbám přizpůsobit a pomáhá k jejich gradacím a celkové náladě. Ano, Johan Hegg je možná obrovský, ne však natolik, abych ho musel poslouchat od nevidím do nevidím.

Deska obsahuje včetně dvou předělávek třináct skladeb a nedokážu říct, že by mě některá zásadně obtěžovala. Naopak si myslím, že kapela nahrála několik dobře napsaných pohodových písniček. První polovina desky mě baví rozhodně víc. Tři úvodní skladby jsou opravdu dobré, mají spád a těží z dobře zapamatovatelných refrénů. První překvapení přichází s baladou “The Lay of Our Love”, kde si to hudebně “rozdává” Henri Joensen s Liv Kristine známou jako ústřední postava Leaves’ Eyes. Nikdy jsem nebyl příznivcem metalových duetů, tudíž je jasné, že mě “The Lay of Our Love” moc nebere. Po svižném začátku se deska začíná zadrhávat a přichází několik slabších písní. “Grindavísan” mi zkrátka a dobře nesedla, dost možná kvůli tomu, že mi cosi ohromně připomíná. Rychlejší úseky střídají pomalejší, které jsou hybridem mezi současným odlehčenější zvukem kapely a progresivitou let minulých. Jeden z nejlepších kousků na desce je hned vedle blonďaté Liv Kristine desátá “Lady of the Slain”, vystihující dnešní směřování kapely.

Dvě poslední stopy jsou zasvěceny předělávkám písniček dvou velkých jmen – Iron Maiden a Pantera. Jelikož jsem plodem mladší generace, k tvrdé hudbě jsem se jako mnozí starší neprobojoval přes anglické klasiky a rozhodně se nedá říct, že by pro mě byly srdeční záležitostí. Upřímně, “Where Eagles Dare” je mnohem lepší v originálním znění, každopádně Viking Eddie by byl zajímavý maskot (smích). Předělávku Pantery jsem na desce Týr rozhodně nečekal. Panteru mám opravdu rád a po boku legendy Slayer jsou to právě oni, které si thrashové scény často pouštím. Výběrem nepříliš typické “Cemetery Gates” mě však Týr nepotěšili. Raději bych slyšel něco z “Vulgar Display of Power” nebo “Far Beyond Driven”. Ale co nadělám, každopádně musím poznamenat, že z toho nejsou cítit Týr ani Pantera, ale podle vokálního projevu spíš američtí Rise Against.

Dalo se očekávat, že Týr nepřekvapí a opravdu – nepřekvapili. “Valkyrja” pokračuje v postupném zrychlování, a jak název i obal alba napovídá, kapela neopustila věčnou studnici nápadů, severskou mytologii, ani na krok. “Valkyrja” je v rámci žánrového mainstreamu nadprůměrná deska, a to i přes slabší druhou polovinu. Přesto bych nejspíš lhal, kdybych tvrdil, že si ji ještě někdy dobrovolně pustím. Týr zůstali sví, i přestože neustrnuli na místě, a toho si vzhledem k jejich postavení cením určitě nejvíc.

Další názory:

Já se musím přiznat, že směr, jakým se Týr v posledních letech začali ubírat, mi není příliš po chuti. Jde o to, že když si vzpomenu, co předváděli třeba deset let zpátky, tak je mi trochu smutno, protože tehdy nebyli neokoukaní jen svým původem, nýbrž i samotnou muzikou. Stále šlo sice o folk metal, ale mělo to vlastní ksicht, bylo to neotřelé a bez nadsázky progresivní. Týr v roce 2013 se ovšem posunuli mnohem blíže k mainstreamovému pojetí žánru, což mi přijde jako obrovská škoda. Tu dřívější podobu, která se mi líbila mnohem více, už dnes na “Valkyrja” sem tam připomenou jen vokály, po instrumentální stránce to v některých skladbách (například v “Blood of Heroes” nebo “Mare of My Night”) opravdu těžce smrdí po takových Amon Amarth, což je z mého pohledu špatně. Jasně, chápu, kapela se chtěla posunout, zjevně nyní Faeřané chtějí znít takhle, ale mně už to nic moc neříká. Není to vyloženě zlé, to netvrdím, jenom to jednoduše už nemám potřebu slyšet. Slabší 6.
H.