Země: Německo Žánr: heavy metal Datum vydání: 23.1.2015 Label: AFM Records Tracklist: 01. Speeder 02. Decadent 03. House of Fake 04. Mystery 05. Pain 06. Secrets in Paradise 07. Meaning of Life 08. Breathless 09. Under Your Skin 10. Untouchable 11. Rebels of the Night 12. Words in Flame Odkazy: web / facebook / twitter

Nabízí se to lacině a skoro samo, nicméně věřím, že mi dáte za pravdu, když prohlásím, že recenze nového alba heavy metalových matadorů U.D.O. by se dala shrnout do jedné věty založené na známém tvrzení, že starého psa novým kouskům nenaučíš. Ono totiž v pořadí již patnácté studiové album této stálice německého těžkého kovu nijak nevybočuje z kolejí, jež si kapela kolem legendárního Uda Dirkschneidera položila již na svých prvních albech a následuje tak dlouhou linii předchůdců, které přinášejí osvědčenou formulku šlapavého metalu, kdy se jednotlivé zářezy na časové ose liší jen kvalitativní úrovní, jež se jim dá přisoudit.

O tom, že Udo Dirkschneider je jako stroj a nic ho nezastaví, svědčí i změny v sestavě, které jeho U.D.O. v posledních letech sužují. Před vydáním předešlého počinu se mu rozpadla dlouholetá kytarová dvojice Kaufmann–Gianola, takže na “Decadent” se vůbec poprvé ve studiové formě společně představuje duo Smirnov a Heikkinen. Rozdíl oproti starším počinům je sotva znatelný, protože novicové povinnosti svých předchůdců zmákli celkem s přehledem a dvanáctka nových skladeb tak dodržuje základní kodex heavy metalu německé školy, na nějž přísahaly počiny předešlé. Když už jsme u té sestavy, tak nesmím opomenout poslední akvizici za bubenickou stoličkou, jíž se stal Udův syn Sven, jenž za bicí artilerií nahradil Francesca Jovina, který sice novinku ještě stihl nabouchat, nicméně pakoval kufry ještě před vydáním, a “Decadent” je tak jeho labutí písní v řadách kapely.

Přestože jsem doposud neopomněl několikrát zmínit, že U.D.O. se nijak nezměnili a jedou si pořád to svoje, tak jedním dechem bych měl dodat, že zas tak na škodu to není. Přeci jen, lídr Udo stál u zrodu německého heavy metalu jako takového a jeho léty přetrvávající oddanost tomuto stylu je mi svým způsobem sympatická a věřím mu, že tu hudbu dělá i po tolika letech se stejným zápalem, čehož si vážně cením. Pojďme však nahlédnout pod pokličku “Decadent” trochu podrobněji, ačkoliv bych se mohl odvolávat na to, že jeho náplň už beztak všichni znáte a s jistou nadsázkou by se dalo říct, že to platí i v případě, že jste novinku ještě vůbec neslyšeli.

Celkem dvanáctka písní naplňuje požadavky na šlapavý a hymnický hevík, jenž je po okraj plný hutných kytarových riffů, které občas obměkčí letmá vyhrávka, pevné a velmi přesné rytmiky a nad tím je vysoce položený vokál Uda Dirkschneidera, kterého si s nikým jiným nemůžete splést a jenž je jasně nejvýraznějším poznávacím znamením U.D.O.. Kdybych si vzal na paškál jednotlivé skladby, tak s klidným srdcem říkám, že první polovina “Decadent” není vůbec špatná. Hned první “Speeder” je skvělý otvírák, jenž – jak už název napovídá – šlape v rychlejším tempu a má v sobě dostatek energie, aby posluchače slušně nakopnul. Ústřední jednoduchý kytarový motiv sice není nikterak novátorský, ale maximálně funkční stavbou žene tuhle skladbu, která se okamžitě stala jedním z nesilnějších momentů celého “Decadent”, kupředu. Líbí se mi poctivá kytarová práce nových parťáků Smirnova a Heikkinena, kteří překvapí krátkou zasněnou vyhrávkou po skončení refrénu. Následující titulní záležitost “Decadent” je klasická pochodující píseň s přesně daným tempem, z něhož kapela vykročí jen v první části slušného refrénu.

Když to vezmu obecně, tak s výjimkou nevýrazné “Mystery”, na níž jsou nejzajímavější klávesy, je prvních sedm písní velmi povedenou ukázkou Udovy skladatelské formy a v kontextu posledních několika desek bych je klidně zařadil na úroveň lehkého nadprůměru. Rozhodně to platí pro hitovou “Pain”, která má jako jedna z mála takovou tu pověstnou sílu, aby připomněla mladším fandům tvorbu starších Accept. Klenutý refrén a rychlejší tempo, na které se bude v živém provedení mocně pařit, U.D.O. umějí a tenhle vál budiž důkazem.

Při pohledu na druhou polovinu seznamu skladeb se nemůžu zbavit pocitu, že to nejlepší již máme za sebou. “Breathless” je až příliš podobná zmíněné “Pain”, jen s tím rozdílem, že netáhne tak dobře. Nakopnout zpět do sedla částečně zvládá následující “Under Your Skin”. Ta se s ničím nemazlí a v kvapíkovém tempu svou úderností překonává i úvodní “Speeder”. Jen škoda, že se jí nedostalo povedenějšího refrénu, který by z ní učinil pamětihodnější záležitost, protože takhle i přes vysoký rychlostní stupeň působí skoro tak šedivě jako klasická “Untouchable”, což je přesně ten typ kompozic, jež nemají čím zaujmout. Po celou dobu si tak nějak šlape ve středním tempu, Udo vzývá metalové božstvo skrze sborově vyřvávaný refrén, nicméně nebýt slušné sólové kytarové linky, která zastiňuje nevýrazný riff, tak si ze skladby takřka nic nepamatuji i po několika posleších. Dojem po nemasné části “Decadent” tak zachraňuje až závěrečná “Words in Flame”. Ta i přes delší hrací dobu rozhodně nenudí a vkusným zapojením smyčců získává na dramatičnosti, kterou podtrhuje Udo, jenž i ve svých letech ukazuje, že nepatří do starého železa.

Konečný verdikt není tak snadný, jak by se mohlo zdát. Ono totiž odsoudit “Decadent” jako další z řady stejně znějících počinů by nebylo úplně fér. Na to obsahuje přeci jen nemalý počet dobrých skladeb, při jejichž poslechu se dost slušně bavím. Kdyby se U.D.O. podrželo udržet mě v napětí i v závěru desky, který je z mého pohledu o kus slabší, tak bych klidně hovořil o nejlepším albu od “Mission No. X”, ovšem takhle zůstává “Decadent” kousek za svým předchůdcem “Steelhammer”, které se jako celek poslouchalo ještě o něco lépe. Každopádně slušně odvedená práce, jež si hlavičku U.D.O. zcela určitě zaslouží.

Další názory:

Asi jen těžko lze o “Decadent” říct cokoliv jiného, než že je to prostě jen další album U.D.O. plné typicky šlapavého germánského heavy metalu. A stejně jako parta okolo Uda Dirkschneidera (i přes personální změny) zůstává hudebně pořád na svém, nemění se ani to, jak její desky přijímám, jelikož “Decadent” dopadlo úplně stejně jako několik předchozích fošen. První poslech si doslova užívám, příjemně to šlape a bavím se; druhý poslech ještě pořád pohoda a dál už nahrávce povážlivě dochází dech. Jako nenáročná a krátkodobá zábava však placka poměrně funguje a několik songů se dle mého skromného názoru docela povedlo, jmenovitě “Speeder”, “Decadent”, “Mystery”, “Breathless”, “Let Me Out” a “Under Your Skin”. Ten zbytek vedle této šestice hodně rychle zapadne a právě on je tím důvodem, proč si člověk zanedlouho začne pouštět jen těch pár vybraných věcí a album jako celek jej přestane bavit.
H.